Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Divoké víno a Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Ú klid
Našel jsem doma na zemi zlomené párátko
a tvůj vlas.
Rozepsané pohledy z Malé Fatry,
prošlé vstupenky společenskými oděvy
a prázdné telefonní karty.
Ponořen do klidu úklidu
vracím se tam,kde jsem před tím třeba ani nebyl.
Zažloutlé účtenky nesmyslných
a tak smyslných nákupů,
sponky i hračky pro zvířátka.
Tolik papíru a třetí deska Bowieho.
Musíme třídit hned!
Papíry, plasty, sklo.
Hned po příchodu domů
musíme to právě přinesené roztřídit a vyhodit.
Udělej se mnou něco
Alkoholici pijou svůj alkohol,
kuřáci kouří své cigarety,
šachisti hrajou svý šachy,
rockeři žerou svůj rock,
manželé milují své děťátko,
příbuzní maj své příbuzné,
děvky své zákazníky,
zákazníci svoje peněženky,
fanoušci svůj tým,
popeláři popelnice,
hranolky bělavou tatarku,
jen ty a já zkoušíme,
všechny chutě světa.
VEČEŘE
Napadá mě jen
Poupat roj
A strojů moc ,
Kolotoč barů,žen
A lahví na pobřeží,
Když večeřím m m mmm.
VYKOLEJENÁ
Tak
jak
vlak ~ vykolejí,
já cítím se dnes.
Můžu klidně
pouštět páru,
však
bez kolejí
jsem jak pes.
Jediné, co potřebuješ
Žiju v hrůze,
spím v hrůze,
jím v hrůze,
čekám v hrůze.
Nakupuju zase v nějaký hrůze,
sháním prkno 2x16x220 tuze.
Pobíhám od regálu k regálu,
skáču jak uprostřed močálů.
Po celém shonu stojím u pokladny
a když už si připadám nějak vadný,
mám v rukách prkno, smeták, fanku,
fólii na pokrytí 36 metrů,
v ústech Petru v modrým svetru,
klíč číslo 30, popínavou rostlinu,
okenní kyt a když přemýšlím,
kam jsem to ve třiceti vlít
a snažím se vyhrabat kreditní kartu,
v ústech zase Spartu
a játra indifundní,
probleskne mi ušima melodie obchoďáku:
..all you need is love..paparapapááá....all you need is love..
.. all you need is love, love, love is all you need.
POHÁDKA O ŽIVOTĚ
Zpátky do dělohy!!!!!
Zvolal kdosi vpředu,jež jako jeden z prvních uzřel světlo tohoto světa.
Zpátky do dělohy!!!!! Volal vyděšený hlas na roztoužence, kteří právě chtěli jen a jen opak.
Konečně se jim dostala šance žít.
Tisíce právě zrozených se chtěli již doopravdy nadechnout a pocítit to pravé hřejivé teplo slunce ,které cítili jen zdáli v matčině lůně.
Zpátky do dě….!!!!
Dav novorozeňat smetl jednoho malého chudáčka ,který nepochopil situaci a už ji asi nikdy nepochopí.
Chlapci a dívky vyběhli na hřiště rozesmátí a pokřikující.
Chvíli chlapci honili děvčata a snažili se je plácnout po zadečku, ale pak se situace otočila a hoši prchali před dívkami, které jim mávaly nad rozcuchanými hlavami.
Občas někdo zakopl ,ale to byla ta největší legrace ,než se rozezněla píšťalka a na hřiště přiklusal rozladěný učitel.
Netrvalo dlouho a všichni již byli naladěni.
Orchestr mohl spustit.
Pan dirigent se ještě pousmál do publika…….ES!
A už jste mohli slyšet fanfáry lesních rohů a ostrou střelbu všech myslivců
„ Je to v háji..! Tam v háječku…“ kdosi utrousil.
„Ále kdepak….!“ Obejmul ženich nevěstu v páté řadě.
A zostra začaly hrát smyčce.
Bývalý spolužák, v tu chvíli zcela jinde, běžel do večerky na poslední chvíli koupit tyčinky
a víno.
Spustily žestě.
Začalo pršet a kdekdo jel domů taxíkem.
Už jste někdy jely do lůna tramvají ?
Přemítal mladý muž v ušourané tramvaji.
Po několika zastávkách vystoupil a zapálil si ještě poslední cigaretu k domu ,kde bydlel.
Odemkl opatrně dveře bytu, vysoukal se ze skafandru a ještě potišeji vplul do postele ke své rybičce.
Obejmul jí a políbil.
Rybička neotvírala oči, ale jen vydechla „Ty můj kosmonaute…..“
A přitulila se k němu.
Brzo ráno tisíce psů počůrávalo stromy, či kde jaké zdi.
Tisíce aut se rozjelo do náruče šéfů ,kteří jim měřili čas.
Sluníčko se pomalu loučilo s nocí, ale Honza ten ještě spal.
Snil o princezně a o tom jak jednou přemůže zlého draka.
Tisíce budíků bylo poplácáno právě vzbuzenou rukou.
Rozezněly se houkačky, sirény, rozběhly se šicí stroje, co vám vše ušijí na míru ,stroje na výrobu hraček, kdo si hraje nezlobí a spousta jiných mechanismů toho dalšího nového rána.
V poledne babička přinesla na stůl oběd a pohladila dědečka po bílých vlasech.
Dědeček se poškrábal ve vousech a popřál všem zvířátkům dobrou chuť.
Zvířátka papala , rostla a celé odpoledne si hrála s dětmi ,zatímco dospělí flirtovali v práci, nebo se snažili dělat něco, co jim pomůže být šťastnější anebo nejenom jim.
A s večerem, který se zlehka snášel na kopce plné stromů ,na ječmen plný polí ,na krávy plné mléka ,na racky plné smíchu, na moře plné soli ,na nebe plné oblak ,na domy plné lidí ,na skládky plné odpadu ,na popelníky plné nedokouřených cigaret ,na sklenice plných rozkoše…..na na na..na…, tak s tímto večerem noc zvolna zakrývala zemi saténem plného třpytivých hvězd a kolébala zemi dokud celá neusnula spánkem plným snů.
KURVA
Opuštěný rádio,
v něm jediný radioaktivní prvek.
Nechám si udělat test,
jestli jsem šťastnej.
Uklidím v pokoji,
abych měl ,co zas s tebou pošpinit,
pak zapálím postel,
abys na moje pocity nezapomněla.
Když se vrhám do tvé náruče,
jsem tu totiž teď sám.
Zaplňuji prázdná místa
kvůli zobrazení.
Život mě defloroval
a dneska cejtim jeho duši,
snad proto chci dneska v tobě zemřít.
Snad proto,že jsi tak krásná
a čekáš na mě na každém rohu..........
ROK AND ROLL
Nahá žena uprostřed mé kanceláře,
v nitru světa,
nebo na konečný
metra záře,
stojí vesměs směsi vstříc,
jak kosmický oběd,
hlavu poplet,
když odlétal jsem na měsíc.
Čistička hlavy uprostřed řeky,
očistec vany,
lítko nohy tam z pod deky
dívá se na mě vybízivě,
tak nervozně a přitom klidně.
ČTVRTEK
Ze středy do čtvrtka
hlava se poplete,
zmastím se zase jak
od čtvrtky kuřete....
Chceme-li
Chceme-li určit v sobě ďábla
s roztančenými zorničkami
a v levé třímající jed oplzlosti,
chceme-li přijít na to,
proč jsme byli oklamáni
a z naší hlavy lebka vysychá,
nevyhneme se z žádných našich příčin lítosti.
Klec z chryzantém
a naše krátké ruce
se marně pokouší
dosáhnout vůle k dobru.
Neurčeni ,
však možná někým předurčeni,
spěcháme k prameni,
kde však už nikdo není.
Jsme možná překvapeni
a možná v srdci poraněni,
však nesmíme se bát
i když jsme plni ..Snad....
tak nesmíme se bát
své vlastní temnoty.
A pokud černo již nás nebaví,
tak poznat jinou temnou uličku.
