Nacházíte se na stránce: Autoři / Bohumil Macháček

Autor - Bohumil Macháček

https://www.facebook.com/pg/V-kaštanovém-listí…

-

Vlak nabírá rychlost
Světla za okny
Se prudce střídají s tmou
Až celou tmu zažehnou
I svět uvnitř se dává do pohybu
Jak stopa po tryskáči
Zažehne jasnou rýhu
Nikdo to nezastaví
Jen já sám
Pouštím volant z ruky
A jásám

-

Čas se zastavil
A s tichým skřípěním
Se začíná posouvat zpět
Jako lokomotiva
Jako kapela
Co za potlesku
Se vrací na parket
Nebude se opakovat
Z Neznáma nové kousky
Jak králíky vytahovat

-

Celý Vesmír do mě teče
Nikde jsem to v knize nečet´
Plní moji lesklou kouli
Uvnitř se jak kotě choulí

-

Pokoj můj je plný lidí
Jen mé oko je však vidí
Nejsou to lidé
Jsou to bytosti
Nemají maso ani kosti
Čarokrásná scenérie
Volně plynoucí energie

TEN NEJPROSTŠÍ LUXUS aneb OBRANA SLOV

Představte si jen tu nádheru, ten obtížně zachytitelný obraz chrámu klidu! Po týdnu nepořádného, cigánského života v cizí krajině vás uprostřed upršené noci přiváží taxi před váš dům. Zatímco vůz pomalu mizí na konci ulice, lesknoucí se deštěm, vy nehybně, s batohem zavěšeným už jen na jednom rameni, spočinete ponořeni pod hladinou jemného šumu noci. Pocit dokonalého prázdna. Nic. Nic! Ta slast!!! Před sebou minimálně dvanáct hodin volného času, než bude třeba vyzvednout psisko, a pak dalších luxusních 24 hodin do příjezdu partnerky. Žádné povinnosti, žádné starosti! Povalečův sen.

V kuchyni pouštím zavazadlo na podlahu a už už se automaticky skláním, abych začal vyprazdňovat jeho útroby. Ale houby! To počká! Teď do postýlky. Ticho, noc a samota. Zas ten nepostižitelný pocit plní moje prázdno jako čerstvě vytrysknuvší pramen. Maňana! Je to nad veškeré přírodní i syntetické drogy, serotoniny a dopaminy. Nemyslím na to, co budu dělat zítra. Klidně to celé proválím v peřinách. Nebo taky ne ? kdo ví? Usínám.
Probouzím se docela pozdě a ? světe, div se! ? s čistou a prázdnou hlavou. U mě docela neobvyklý stav. Žádné temné můry, našeptávající mi, co jsem už dávno měl udělat a neudělal a tudíž bych měl udělat dnes, když mám volno, přece! Naštěstí jsem nechal zatažené žaluzie, takže ani protivné ranní slunce nenarušuje hedvábné šero. První, jemně se třpytící, neoslňující myšlenka: ?Setrvávej ve stavu, jenž je ti příjemný, dotud, dokud zůstává příjemným. Při prvním závanu diskomfortu vyskoč z vody!?
Setrvávám tudíž v komfortním polospánku, prostříhávaném krátkými barevnými sny. Nechávám rotovat svoje tělo v kočičích polohách, miluju se v gradujícím tempu s ženským tělem, připluvším v proudu vzpomínek. Onanuju. Se spermatem na hrudní kosti naposled upadám do spánku.
V okamžiku, kdy mě začíná bolet hlava (nebo si všimnu, že mě bolí hlava), vymotávám se zpod deky. Okno nechávám jen střídmě pootevřené a zatemněné, aby venkovní agilní den nerušil moji vnitřní atmosféru. Čím si ji zpříjemním? Vyprázdnění střev a, ano, ranní káva! Dnes na drsno ? jen skořice a kardamon, žádná smetánka.
Sedím v kuchyni u stolu a usrkávám vonící horký nápoj. Bezmyšlenkovitě.
?Čím si toto adverbium vysloužilo svou špatnou pověst, ač tak lahodí duši i tělu?? ptám se sám sebe. ?A proč je naopak tak vyzdvihováno to těžkopádné ?vědomě,? ten železobetonový kvádr, ohýbající hřbet i oči pod nohy, do bláta? Vždyť bezmyšlenkovitost, ten opojný extrakt volnosti, absence starostí, povinností a odpovědnosti, je téměř stejně tak obtížné si udržet jako zastavit svět.? I na lenošení a válení se je překvapivě potřeba aplikovat ?nedělání.? Zkrátka, právě nedělání chce ?nedělání.?
?Jsem nahoře bez,? rezonuje ve mně erotikou nabitý hlas Evy Volné. Jak jasnozřivé! Ta písnička se mi kdysi zalíbila na první poslech, i když tenkrát z jiných důvodů. Ovšem to napojení na hlubinné proudy tam už asi bylo. Když jsem BEZ starostí, povinností a dotěrných myšlenek, jsem NAHOŘE. Když se válím, je celý svět mrtvý!
Ano, abych nezapomněl taky na NEnápaditost! Nikoli jako na nedostatek nápadů a inspirace, nýbrž na opak agresivního napadání dotěrnými myšlenkami. Pearl Harbour. Napadení spojených států Japonskem. Asi tak.
Proč je ?lehkomyslný? jedinec považován za lůzra? Vždyť ti ?těžko ? trudnomyslní? si svoje potíže přivolávají svojí obezřetností sami.
Dopil jsem kafe, hrnek odložil do dřezu a opět zalezl do pelechu. Chvilku jsem bezmyšlenkovitě pozoroval, jak sluneční paprsky zápolí s filtrem žaluzií, kreslíce na stěny, koberec i deku měňavou hru světel a stínů, než jsem blaženě a bezúsilně usnul.
No, nebudu vás napínat. Ten shot volnosti, ten nejprostší luxus, který mě nestál ani korunu, mi vydržel ještě do druhého dne a byl ukončen krátkým telefonátem partnerky, v němž mi sdělila, že se vrací o něco dříve, než původně očekávala.
Ale užil jsem si to! Tomu říkám dobře se o sebe postarat! Doporučuju!

ON AIR

Miluju tiché podvečery. Čas, kdy nic a nikam nemusím. O samotě nebo s někým, s kým můžu setrvat ve spikleneckém a smysluplném mlčení. Čas, kdy jsem doma, ať už je to ?doma? kdekoli, a za okny se na město a krajinu klade soumrak. Proto nesnáším letní čas, protože soumrak přichází nevhodně dlouho.
Vzpomínám s nostalgií na páteční večery v bytě v Tusarově ulici. Skončil vražedný pracovní týden, přede mnou volno a prázdno. Venku se kamsi hnala celá Praha, štvaná démony odjezdů na chaty a chalupy a meganákupů v hypermarketech, a já v naprostém klidu ležel natažen na kanapi, s Ivo Pospíšilem na Radiu 1 u ucha, a sledoval, jak se venku pomalu smráká. Občas jsem natáhnul ruku pro hrnek se špaldovým kafem nebo vdechl něco z lahůdek, za tímto účelem pořízených.
Ta slast, to blaho pocitu, že já se nikam hnát nemusím, že vlastně nemusím vůbec nic, i kdyby celý svět okolo zešílel! Tady možná mají kořeny moje sympatie k nepodmíněnému základnímu příjmu. Často jsem se už z toho kanape nezvedl, jen se více zachumlal do deky a setrval při Radiu 1 až do rána.
Pondělní soumraky mívaly jinou kvalitu. Bylo to takové ?vyrovnávání hladinek? mezi dny krásného prázdna a prvním dnem odšťavňování. Ulicemi se neuroticky řítili ti, co už při pondělku mocí mermo chtěli dělat byznys nebo aspoň plnit prázdné ledničky, a já se ostentativně v blaženosti válel, zavrtán do pelíšku na úzkém kanapi, a snil.
Pendantem k pondělnímu večeru a kontrapunktem všeobecné hysterie pak pro mě bylo páteční ráno. S pomyslně vztyčeným prostředníčkem ku vší té chorobné agilnosti a shonu, válel jsem se v posteli mimořádně dlouho, ač jiné dny mi nedělalo problém vstávat o půl páté.
Nevím přesně kdy, bylo to nejspíš o letošním předjaří, dostal jsem nápad. Nenechávat si to snění a rojčení pro sebe; převést tu atmosféru lenošivých podvečerů do éteru, na rozhlasové vlny. Vést o těch zadumaných časech s posluchači spiklenecký monolog a přidávat k němu hudbu, co mám rád. Třicet minut, ne víc. Dvakrát třikrát do týdne. Takový novinový sloupek proložený hudbou. Vysílá Macháček z kanape.
Pěkný sen, ne?! Teď jen najít to správné rádio.

.

Tonoucí se stébla chytá
Když ho melou kameny
Tvrdá lekce už v tom lítáš
Nebuď z toho zmatený
Nechytej se cizí ruky
Ani jiných údů
To jsi jenom na okamžik ztratil
Pod nohama půdu


.

Náhrdelník z dračích zubů
Zdobí opálenou hruď
Ještě jsem se nevymotal
Z tůně snění
Buď jak buď
Pěkný pár rozinek na dosah
A přec tak daleko
Z ruky
Ach!

.

Anděl bezhlavosti
Přeláme ti kosti
Lepší s kostma v uzlíčku
Na svém vlastním chodníčku
Kam jen tlapy rysa nesly
A to ještě kdoví jestli
Než s úsměvem idiotů
Šklebit se v reklamním šotu