Nacházíte se na stránce: Autoři / Viktor Špaček

Autor - Viktor Špaček

http://tomas-samek.blogspot.com/2008/05/viktor…

Karel Šiktanc – Zaříkávání vítězství

Toť zákon plavby.

Rozpadne se loď
a moře vezme ji a shltá po třískách
a
plavci na suchu
zbude jen tetování.

Ale „bůh s ní!“ Bije se po vsi do prsu,
/by nehleděli do očí/
a v srdci šíp má samou krev,
a na ramenou plaší se mu koně,
neboť je vítěz trosečník!

A všechno smí, i lhát, i krást,
i pohrdlivě čekat loď,
jíž by se dalo ještě jednou věřit…

Trvá to léta.
Ztřeštěn brousí vsí
a plive na hřbet kocábkám,
které tu marně stavějí
a marně hrají na verbířský buben.

„Ještě mám čas!“ Řve na moře.
A moře? Kývá, jistotné,
neboť má věčně prostřeno,
jak mnišský koláč leží na něm slunce.













Trvá to léta.

Už je králem vsi.

Však jedné noci, jedné z žen,
když rozsvěcí si nad hříchem, chraptivě řekne,
hrůzobílý. „Zhasni“.
Neboť to prvně uviděl.

Hranaté srdce, bez šípu, orly jak slepice
a koně, jak mu klečí na ramenou.

Žene ji, nahou, ze dveří.
A zamkne dům
a k smrti sám
klečí a klne nebesům
a dře si z těla potutelnou kůži.

Moře se válí na schodech.
„Tak pojď!“ A zblízka píská loď
a husí kůží po stehnech
mu běží courek tetované krve.

Najdou ho k ránu.
Náhodou.
Stáhnou mu ruce ze slabin
a spatří písmo svraskalé
a užaslí si nahlas čtou
„bejt naživu je krásný…“

A smekají.
Leč nechápou.

Jen temné moře podle zdí
se dýchavičně převrací
jako by chtělo doříci
ty tři, za slovy roztracené tečky.

Příběh

Nechávám, na světle jak na ubruse,
číhavý dopis. To je celé.
A není! Leží si na stole, lampa si ho čte,
okna si ho podávají.

To je celé. A není!

Když se v noci vracím
cítím
užasle

- chalupa uhelně setmělá
vrata dokořán
a cítím, že cizí starost rázuje
po silnicích…

Omáčka a člověk odjinud

... ten jeho výraz
spíš výraz mezi výrazy
kdy se čeká
jestli se vnitřek k něčemu sebere
či co?

Takový výraz by neměl mít
člověk odjinud, z míst podezřelých a rujných…

Člověk, který žije sám se třemi ženami,
každou noc je od něj slyšet jiný milostný křik!

A občas řvou najednou všichni!

Ale je takový
a chce se z něj zívat,
anebo říct –
tak vida,
nikde se nic neděje zvláštně,
v té staré známé omáčce
se všechno zvláštní ztratí, rozemele,
nakonec všechno chutná stejně.

Spolubydlící

Místo spolužití
kuchyňské potkávání.

A místo spoluřeči
občas
křik za zdí,
možná hudba,
možná se miluje,
anebo tam vříská její kocour
a Lída tam není.

Poslední dobou nosí na hlavě kapuc jako mnich.
Postává v kuchyni, občas pod kapuc zapluje hrníček s čajem.
Neděje se nic?
Občas bílý obličej.

Byt má dva pokoje, chodíme se navštěvovat.
Společně – kuchyň, televize.

Onehdy, zjančený z Terezky, jsem se jí ptal.
Stáli jsme v kuchyni, díval jsem se na palce svých bosých nohou.
To odeznělo.

Všechno je jak tón, co odezní.
Televize zůstane. Kuchyň.

Ostych

Kuchyňské potkávání,
neprůhlednost provozu veselosti,
vlastně letmá bezohlednost,
ano,
bezohlednost,
co na tom že zvykem,
co na tom že každodenní,
co na tom že co jiného s tím…

Ale dnes trčí do pokoje
jak skříň, dveřmi přistavená ke zdi.

Kam zahleděný?
Najednou ostych.
Radši odejít…

Sousedství

Ale co s ním,
co pro něj víc,
než

ve vrátkách pozdravit, s tváří jako dobrý den,
jeho hádanky a hádky
tvářit se
že nevidět,

ukázat houby na ošatce,
popovídat o fotbale,
jít mu na pohřeb…

Vztah s chybou

Ale pak třesk dozněl a zapomnělo se.
Vysklené okno, nebo zasklené. Vypadá to stejně.
Nemusí se s tím dělat něco, mluvit, vědět.
Sám ten barák vymrzne.

Větývka

Tak lehce, jako by je někdo zapomněl,
v objetí skulili se z větývky života
a na zemi zápasí dál,
jako když hrob se pere s pařezem.

Tajuplný život
slepého ramene…

V akváriu v prázdném domě
popoleze
šnek. Zabrblá bublinka.

Zbytečná rána nová a nová rána
nicota chybuje. Nevydrží v jednom tvaru,
přetéká a přepadává.