Nacházíte se na stránce: Autoři / Jan Zbořil

Jan Zbořil

(* 1979), grafik, básník, hudebník. Vydal básnickou sbírku Skříň (Psí víno, 2010) a Pohovka Sigmunda Freuda (Petr Štengl, 2019). V minulosti vedl redakce na webech Písmák.cz a Totem.cz. Jeho texty byly přeloženy do polštiny a francouzštiny a jsou zastoupeny v několika antologiích.

https://www.databazeknih.cz/autori/jan-zboril…

Knihovna

Špalky
různě tlusté
jak svazky knih
složené podél zdí

stačí jen táhnout a číst

řekl sis
že z nich před zimou
zkusíš znovu složit stromy

Tradice

Na konci světla
úzký přesný profil tmy

Mrtví svatí
shlížejí na svět ze zmuchlaných bankovek

Dětství

Houpe se na větvi
smrká do trička

Vesnický rozhlas drnčivě šeptá
ceny uzenin

Ve škvíře mezi stromy
je vidět moře

Někdo až sem
připlul se vzkazem
v zavřené láhvi

Domov

Taxík se odrazil do tmy

Vrávoráš před brankou
olámané zuby klíče se těžce prořezávají
ztuhlým masem zámku

V domě je tma
věci tam čekají
až začneš šmátrat rukou po pojistkách
nasazovat brýle
až rozsypeš po zemi
příšernou tíhu
zažloutlých obálek

Postel

Když někdo z rodiny zemře
vynesou jeho postel ven
položí ji za plot zahrady

Později zvolna přichází jaro
krystaly ledu se rozpouštějí
a tiše vpíjejí do matrací

Nad nimi se ve větvích chycená
růžová igelitka plní větrem

Pak zmuchlaně splaskne
a znovu se napíná
k dalšímu nádechu

Maelstôrm

Po setmění se chodníky města stáčejí do spirál
pod nimi jsou víry
po šroubovici noci odplavují opilce do středu sídlišť
tam
kde svítí kotva výčepu
pevně zaklíněná mezi balvany paneláků

Kousek od přístaviště se někdo plácá v proudu
vynořuje zoufale pádla rukou z vlažného asfaltu

Pak je stažen rozbouřenou hladinou zpátky
do hlubiny pod sebou vypouští slinu

Kluci

Kluci už nevedou ty důležité řeči

šinou se domů pozdě odpoledne

občas hospoda

na balkónech kvetou truhlíky

pod nimi dovádějí děti

matky k šílenství

405

Poslední šichta
ve starém autě

Došla ti nafta
pár minut
od světel města

Vyškrabáváš z popelníku
dvě desetikoruny

Otevřeš kastlík
bereš atlas, nůž a brýle
nasazuješ batoh
a odtrháváš espézetky

Brodíš se bahnem noci k nádraží
ještě se bezděčně ohlédneš
jako po ženě
která stojí strnule ve dveřích

Fanda

Je nutné sedět v křesle
za přivřenými dveřmi
při otevřeném pivu
zavírat oči

Tvářit se jako opravdový
fanda Slavie
když se zezadu blíží
monolog ženy

Kmen

Na druhém břehu už skrze šero

nevidíš, jestli je to zlomený kmen

zbytek sloupu, nebo postava

V tomto odbytém kraji tam možná

někdo krmí labuť

Labuť tam je

není to kus sněhu

ale postava se nehýbe

Na okamžik zapochybuješ

pak zavoláš přátelsky přes proud

?Haló, krmíte tam labuť??

Kmen se pohne

o překot sype obsah sáčku do vody

a spěšně se ztrácí

sežehnut plamenem ozvěny
« Předchozí 1 2 Další »