Nacházíte se na stránce: Autoři / Renata Bulva

Autor - Renata Bulva

http://www.czechlit.cz/autori/bulvova-renata/

Sedím před branou

Sedím před branou
jsem strážce tohoto místa
jsem ten který se mu nevyhýbá

kdyby bylo na mně
pustila bych každého
kdo má čas

ale je někdo ještě takový?
někdy si povzdychnu
proč sama nevstoupím

někdy mě napadne že ne já ale někdo jiný
chce abych se zády o zeď opírala
a hleděla příchozím do očí

Je vážně bezva jim odpovídat
na ty jejich nevinné otázky
s každou další se odpověď zhušťuje

nikdy mně za ně nikdo nevynadal
nikdo si nestěžoval
když pak zase vyjdou ven
pozdraví

jsem neviditelná

jsem neviditelná
už dlouho tuto schopnost pěstuji
jen proto abych mohla zůstala ponořená
ve trávu která tu roste mezi kameny

Na břehu moře se vždycky na něco zapomene

tvrdil jak jí miluje a že ji nikdy neopustí
v písku po ní zůstaly sluneční brýle
plavky
po něm bota do vody


o kus dál její opálené kůže
jeho ruka která se zavrtala do jejich zad
vlasy které svíral a vytrhal
ze kterých upletly biče
na rozkoše z lásky

taky zuby o které cvakaly když jim k ránu byla zima
hýždě ve kterých byly propletené
jejich klíny horkem nesezdané

to vše zmizelo
sotva vyšlo slunce
a museli běžet ke svým rodinám

žiji v sebeklamu

žiji v sebeklamu
jmenuje se láska
jsem jí intoxikovaná
nemůžu si počít
je to ten nejkrásnější
sebeklam kterému věřím

potřebovala bych vymazat paměť

potřebovala bych vymazat paměť
ale ne pro další události které mnou hýbou
ale pro lži které mi zaručují klidný život

opatrnosti nikdy není nazbyt

na výstavě keramiky dílo
pojištěné na milióny

nepřiblížily jsme se s úcty
k pojištění ani o krok

Vedle tří lip

Brahmova hudba zní
flétna viola zpěv
a vedle té konejšivé scenérie
přichází matka v růžovém tílku
dcera lízající zmrzlinu
a naštvaný otec že tohle
není přece žádná pizzerie

Noha

Kolik těch lidiček na světě jen je. Kolik jich jen něco pořád chce, kolik jich na něco nadává, kolik jich pomlouvá kdekoho, kolik líčí šílené scénáře o tom, že ten a ten zmlátil své rodiče, protože mu nepřispěli na kolo. Svět se řítí do záhuby. Horor jeden za druhým stíhá mysl tolika lidí a tak se není co divit, že když přijde nějaký hezký den nebo se jen tak na někoho dítě usměje, že v tom vidí nějaké špatné znamení. Nedůvěřuje takovém hezkému dni, říká: „No jo, zítra má zase pršet,“ a na usměvavé dítě křikne: „Co zase chceš! Nic nedostaneš.“ Doba je zlá a v tomto smyslu je třeba se navzájem podporovat. Není radno si říkat, že bude líp, protože v tu chvíli odněkud vypadne zrada nebo nějaké špatné znamení.
O tom by paní Salámová mohla povídat. S manželem si vybrali v letáčku pěkný stoleček, jeli si pro něj do obchodu, a jaké bylo jejich překvapení, když stoleček, ač maličký, neměli ani na prodejně, ani ve skladu. „Ale vždyť ho tady inzerujete, a ještě se slevou?“ Ukazovali Salámovi na letáček prodavačce, která však měla v očích sklo. „To není směrodatný.“ Ušklíbla se na vysvětlenou.
„A co je tedy podle vás směrodatný?!“ zmohl se pan Salám na odpor.
Prodavačka už ale neřekla ani slovo. Stoleček jim nakonec přivezli až za půl roku. Což o to, ale nejhorší bylo, že když ho složili a postavili před televizí, kde měl mít svoje místo, naklonil se tak, div že nespadnul. Měl totiž jednu nohu kratší o celé 2 centimetry! „To je snad apríl, ne?“ křičel pan Salám, ale nebyl.
Zastání neměli nikde, i když stoleček reklamovali. Nikdo se s nimi nebavil, až jedna paní jim prozradila, že pokud si chtějí zachovat důstojnost, nepřijít jak se říká o rozum, nechť se obrátí na server stěžovatelů. Tuhle tam napsala, jak ji místo čtyř židlí převezli jen dvě, a musí říct, že byla velmi spokojená, kolik dostala vstřícných reakcí. Diskusní klub je to jediné, co ji ještě drží při životě.
Paní Salámová neměla co ztratit. Zapnula počítač a napsala příběh o nočním stolku. Během několika vteřin jí přišla odpověď a za ní další. Se stolečky s kratšíma nohama se, jak se zdálo, v republice roztrhl pytel. „Co v těch skladech kurva mají?“ napsala jí Božena z Únětic.
„Když tam nemaj ani jeden metrovej stoleček s pořádnou nohou?! Copak je dnes svět jako za války, že musíme čekat na všechno takovou dobu! Upřímnou soustrast.“ Popřála jim.
„Vůbec se nedivím vašemu rozčilení, pane Saláme.“ psal Milan. „V Táboře je spousta prodavaček, které sedí za stolečky s kratšími nohami, a vůbec jim to nevadí. Když jim ale řeknete, že vám to tedy vadí, tváří se děsně otráveně.“
Pan Plachta z Tábora odepsal: „Co byste chtěli od prodavaček, které pracují za minimální mzdu a přesčasy?“
„No co, co, aby byly vzdělaný a aby se lépe tvářily? Je to tak málo?“ Odpověděl jistý Labakan.
„Já si myslím, že prodavačky za to nemohou.“ Pusch.
„Když není noha na skladě, může za to vedení.“ Podotkl King.
“Nemusí ale čumět jako péro z gauče.“ Bůh.
"Jsou to krávy nablblé!“ Kydliman.
„Jenže, milý pane Kydlimane, ty prodavačky mají kolikrát větší vzdělání než ty a po tom, co jsi napsal, o tom vůbec nepochybuji, protože inteligentní člověk by tohle nikdy nenapsal. Jsem prodavačka, a již několikrát jsem vyděla takové lidi jako jste vy a chtělo se mi zvracet.“
„Vy budete nejspíše taky Ynteligentka, že?“ Lacina.
„Viděla je totiž s měkkým i.“ Karel Omastek.
A tak to šlo den za dnem. Manželům Salámovým se změnil život. Ráno žena uvařila kávu, k tomu namazala čtyři rohlíky a pak spolu zasedli k počítači. Dopoledne četli zprávy a na některé odepisovali, to podle nálady. Po obědě dělali úplně to samé.
„Já bych výrobek reklamoval.“ Navrhoval Josef ještě po roce a půl, kdy jim stolek stál před televizí s jednou nohou podepřenou dvoucentimetrovým korkem.
„A co myslíte, že jsem udělala?“ rozčilovala se Salámová.
Cipísek napsal. „Po měsíci volání a reklamací jsem vedoucímu v Teplicích dal do huby! Byl to ještě ke všemu špinavej Turek. Museli mu zavolat ochranku. Peníze mi vrátili.“
„Bravo!“ Psal Volvox Globator. “Takhle se na ně musí! Na hrubý pytel hrubá záplata!! Chachacha!!!“
„Zajímavá diskuse!“ Navázal pan Rampot. „Mě dali naopak do držky v Ohay v elektrospotřebičích za to, že jsem si do notýsku poznamenal pár cenovek od televizorů a jistý pan Indra, vedoucí skladu, mi nakázal, ať vysmahnu. Ještě zhasnuli a zavřeli prodejnu. Jsou to borci. Nemá tu někdo k firmě Ohay nějakou zkušenost?!“
Zelí nic nechápalo: „Jak jste si u nich mohl něco objednat? Když jsem zjistil, že dodací lhůta bude 2 měsíce, řekl jsem si, že takový obchod si můžu otevřít sám. No, nakonec jsem šel do Ikey a vše co jsem potřeboval jsem nakoupil tam.“
„IKEA! IKEA! IKEA!“ Skočil jeden večer skandováním obce stěžovatelů, včetně paní Salámové. Pan Salám už spal.
Po dvou letech se sice s nimi už o stolečku nikdo nebavil, ale Salámovi zůstali diskusi věrni. Ochotně se zapojovali do nových problémů a rádi a neustále na někoho vytahovali špínu.
„Vážení, přivezli nám ložnici v podobě desítek prkýnek a na otázku, kde je plánek, odpověděli, že někde vespodu!“
„Ať jdou do prdele, sráči.“ Napsala Salámová bez zaváhání.
„Pozor na idioty.“ napsal na oplátku Salám a pak se tomu se ženou dlouho smáli.
„Vážení, když nejste schopni reagovat na složitosti současné nabídky, netvrďte, že jsou všichni ostatní pitomci! Ono obsluhovat takové omezence není žádná slast.“ Vasilij Bilak.
„Nesnáším zaprděnost pitomců, kteří tady diskutujou! Vrať se ke dřezu Salámová a nech nakupovat svýho starýho, huso pitomá!!!“ Kritik se podepsal jako Majáles.
„Ty kreténe!“ nedala se Salámová. Další odpověď ji podpořila. Byla od nějakého Camrdy, který napsal něco o úchylech, který hovno rozuměj, o co tady jde. Jiřina z Pece pod Sněžkou se pokusila celou diskusi umírnit: „Nehádejte se, lidi. Všichni jsme na jedné lodi. I pan Majáles, i když píše, že ne.“
A pak najednou přišla zpráva, která všem vyrazila dech. Od nějakého vola z Jičínska.
„Asi jsem divnej,“ napsal „ale já mám s Ohay dobrou zkušenost. Objednal jsem si zboží, které neměli. Měl jsem si pro něj přijet za týden a zboží jsem obdržel. Bez problému šel smontovat, vše bylo O.K.“
„Bože, to je vůl.“ Napsal anonym. To bylo všechno.
Celé dva dny se nikdo neozval. Teprve pak to jistý Im.cuc.v. nevydržel a napsal: „Milí Salámovi a další stěžovatelé. Zamyslete se, prosím. 40 let nadvlády Habsburků. 41 let totality, a teď už 18 let rozkrádání a okrádání. A co dělali a dělají Češi? Mrmlají na diskusích, vychvalují demokracii, kterou ale nikdy nepoznali, a dál odevzdávají vše, co kdy měli, mají a mít budou cizím šmejdům, kteří se tady etablují jako spasitelské nadnárodní společnosti. A víte co? Možná někde od Vás sídlí Česká firma, která všechno, co vyrobí vyváží ven, protože doma nic neprodá. Kde myslíte, že nakupuje Ohay? Asi byste valili oči jak se tam mění česká sedací souprava např. z Chotovin u Tábora za pár korun na luxusní zahraniční za pěknej balík. Stačí jen pěknej obrázek na lesklém papíře se slůvky v NJ, AJ a Češi jsou celý posr..... Dobře to kluci mohamedánský dělaj. Můžete k nim do učení.“
„100% SOUHLASÍM. Přesné a výstižné. Není co dodat !!!“ Neseser.
„Tak to je halůz!“ Dodal Shidoshi, a paní Stříbrná napsala. „Má pravdu předseda.“
„To je výsměch!“ dodala Božidara z Chodova.
Klub stěžovatelů včetně manželů Salámových si dál stěžoval zase v tempu, na který byli zvyklí, a jestli jim do toho neskočil zase nějaký vůl z Kotěhůlek, stěžují si ke vší spokojenosti dodnes.

http://www.akcniceny.cz/diskuze/.

Pepé

Postávat v Radotíně u šraněk, a čekat až přejede vlak je o hubu. Stojí tam takhle i Pépé s kolečkem plným šrotu, stojí těsně u první koleje a rozhlíží se, jako by chtěl všem ukázat, že on tedy může. On si může dovolit stát v první linii, těsně u kolejí, on je tady doma.
Všem za ním postávajícím je jasné, že tu tak stojí záměrně, aby se takzvaně ukázal, dal všem najevo, že on ví, po jaké koleji vlak prosviští, ba co víc, že tam stojí proto, aby mu vítr sundal čepici. V tomto je Pépé neobyčejný vůl.
Ještě však předtím, než svůj výstup s čepicí ukáže, rozhlíží se kolem sebe jako herec na pódiu po svých divácích. Kontroluje, jestli všichni vidí, jestli si nepřekážejí ve výhledu. Jestli jsou všichni zkrátka na příjmu, až pojedete ten vlak, aby viděli, v čem je ho třeba obdivovat. Nemá to chudák Pépé na tomto světě lehké. Je sirotek. A kdo ví, co ještě. Nějaký cink má v očích. Hubený je. Má invalidní důchod, a tak vozí akorát ten šrot po městě. Tuhle si pan Šnábl stěžoval, že mu někdo před barákem vzal železný poklop z kanálu na silnici, a že ho viděl u Pépého, na tom jeho kolečku. Dosvědčit to však nemohl, že je to zrovna ten, kvůli kterému si málem zlomil nohu, jak ráno vyšel z branky a rovnou šup do kanálu.
Tak to je Pépé, místní občan. Nápadný je s tou svou bekovkou věčně naraženou na uších. Vedro k zalknutí, půlka července, a on má na sobě koženou bundu s nějakými řetězy, které mu visí z kapes, rukávy má vykasané, aby ukázal, jak je ramenatý asi. Buran, řeklo by se, a byla by to pravda. Krk pořád natahuje, aby byl ještě vyšší než je, a že je hodně vysoký. Dívá se takhle po lidech, jestli mezi nimi nenajde nějaký známější ksicht. Někoho, kdo by mu poskytnul menší entré, kdo by mu řekl: „Hele, vole, neblbni, nechoď tak blízko. Nevidíš, pojede vlak, čéčé, ať tě to, vole, nepřejede.“ A on by na to řekl: “Se nestarej, vole. To uvidíš to tóčo.“
A už se jeden takový známý blíží. Jde krokem plouživým. Je znát, že je pátek. Skončila mu facha v nedaleké továrně. Jde krokem rovnou do hospody. Má čas dát dvanáctku. Jo, jo, kde jsou ty časy, kdy jich snesl i deset. Je to již zkrátka postarší kousek. Mohl by být klidně táta Pépého, ale není. Je příliš malý. Takový prcek. Pépe ho vesele zdraví: „Čau, Franto. Deš na pivo?“
Diváci se hned otočí a hledají další postavu do této frašky, ale nikde ji nevidí. Šikovně se vyhnula pohledům a schovala se za kandelábr. Dělá, že tu není, že s tím chlápkem nemá nic společného. Je to ale drzost, takhle se k němu hlásit. Až s ním bude sedět na Klondajku, podá si ho. Pépé je ale neoblomný. Dav ho nakonec spatří. Chlapíka v rybářské bundičce, neohnuté paže vražené do kapes u kalhot. Kloní přitom bradu, jako by dělal, že skoro spí, v rozjímání předl.
To je sranda. Lidem se začíná hra zamlouvat. Stejně, co jim zbývá. U šraněk se někdy čeká i dvacet minut. Je to hrůza. Prostředkem města vede hlavní tepna, a přes ní šraňky, kde věčně s něčím posunujou. Jezdí tudy vlaky do Berouna, do Plzně a zpátky do Prahy. Dávno už tady nejde o lidi. Nádražáci si posouvají co chtějí a jak dlouho chtějí. Mají to prý nařízený. A tady takový dva pitomci. Jeden dělá, že se nechtěl narodit, druhý, že se narodil právě proto, aby ukázal, že je tady!
„Tak co, jak to včera dopadlo?“ neúnavně na sebe upozorňuje Pépé. Franta studuje vývěsku na sloupu. Dělá, že ho zajímá práce ve skladu či co tam stojí, utrhne si totiž telefonní číslo a vkládá si ho soustředěně do kapsičky svého rybářského pláštíku. Rozmyslí si to, a dává ho do jiné. Bunda má kapes snad sto. Pépé je trpělivý. Jen tak se nenechá odradit, a čeká, až Franta najde tu správnou kapsičku. Přece jen správně tuší, že Frantovi nezbývá nekonečně mnoho možností. Pak bude nucen odpovědět, přiznat barvu, že se znají, že spolu chodí na pivo. To dá rozum. Tak blbý zas Pépé není.
Zdálky zahouká vlak. Pépé si málem srazí kšiltovku, jak se lekl. To by byl pech. Kdyby si čapku srazil sám, a ještě by k tomu dav koukal na někoho úplně jiného.
„Co to tam děláš, vole!?“ Zařval na něj naštvaně. Přes hukot vagónů ho ale není slyšet. Jo, jo, to se někdy stane, že člověk svou příležitost prošvihne. Pak jen tak kouká, jak mu mizne v dálce, a v hlavě má z toho echt prázdno. Neví, co by na to řekl. Zvedly se šraňky a lidé vyrážejí na koleje. Jdou pochystat věci na víkend. Každý má jasno, má svůj cíl, jen Pépé zdá se jej na chvíli ztratil. Ale brzo se i on vzpamatuje. Přeci jen má tuhý kořínek. Život se s ním nikdy nemazal. Stejně by na Klondajk nemohl. Smál by se mu Franta, a s ním celá pivní posádka. Ne, teď tam nemůže jít.
Rozhodl se, že si počká na další vlak. Však má čas, nikam nepospíchá, a vlaky tu jezdí každou chvíli. A už jeden jede. Netrvalo to ani dvě minuty. Před šraňkami se kupí další lidé. Má štěstí. Další řádka vděčných zaměstnanců vylezla z autobusu. Už se nebude rozhlížet po nějakém známém strýcovi. Zvládne to sám. Ke koleji si stoupá, co nejblíže to jde. Lidi na něj koukají, co blbne, ale nic neříkají. Mezi nimi by se nenašel ani jeden, který by ho upozornil na nebezpečí. Možná tuší, že o to Pépé nestojí. V očích byl totiž rozhodný, jako člověk, který má jasno, má cíl. Vlak se blíží a dlouze a hlasitě houká. Diváci vidí, na co se mají vlastně koukat. Vlak bere Pépému nejen čepici, ale i kolečko, kterého se ten chudák drží.
Tak se nakonec Pépému podařilo zanechat pěknou stopu v myslích lidí. Mluvit se o něm bude ještě dlouho. Zvláště o ruce, která se po té, co se oddělila od těla, křečovitě držela madla na kolečku. Pépé měl hold smysl pro pointu. Je to svým způsobem dar. Jistý talent. Kde kdo by mu ho mohl závidět. Třeba Franta. Když se dozvěděl, že Pépé skočil pod vlak, objednal si další pivo a řekl: „Na tebe!“ a přitom se na Klondajku podíval do stropu. To bylo všechno. Pivo vypil na ex.

Ředitel

Valérie se proplétala mezi davy jako šílená. Narážela do rozjíždějících se aut, jen aby byla co nejdříve na křižovatce, odkud to bylo už jen coby dup do nemocničního areálu psychiatrické léčebny na Klárově. S ručním černým kufříkem, ve fialové minisukni a bílé halence vypadala jako tajemnice generálního ředitele, která spěchá na nějakou veledůležitou schůzku, a vlastně to byla pravda.
Přeběhla přes nemocniční park plný jarní květeny a bez ohledu na úzkou sukni a vysoké podpatky vyběhla po dvou schodech do druhého patra šedivé, stářím se rozpadající budovy. Zahnula doprava do okrově oprýskaných nalakovaných dveří a stanula před dalšími, ještě odřenějšími, protože častěji používanými. Sáhla na zvonek, nad kterými visela cedule se zákazem nošení jídla a ostrých předmětů do areálu. Bzučákem si otevřela dveře a vstoupila na chodbu pánského oddělení, aniž by ji někdo kontroloval nebo se ptal, za kým tak spěchá.
Rázovala po dlouhé chodbě podél vyprázdněných obličejů sedících se skleslými nehybnými těly v sedačkách potažených žlutými potahy z Ikey. Tváře nemocných ji provázely bez zájmu, přesto cítila, že za tím vším je pomalu se probouzející chuť sáhnout jí na blůzu, na dlouhé štíhlé nohy či na zadek obepnutý fialovou sukní. Dřív, než se její pocit mohl potvrdit, stála už u nejzadnějších dveří chodby, na kterých jediných byla místo kliky koule, a spěšně zabouchala. Za dveřmi bylo ticho jako v hrobě. Ohlédla se za sebe. Všechny obličeje se dívaly na ni. Zabouchala znovu a první obličej ukázal zuby, černé od kouření. Zabouchala ještě víc a druhý se rozesmál. Kopla do dveří a strefila se do holeně nemocniční sestry, vysokého kluka, který zařval „Au“, způsobem, ze kterého vycítila, že je na ledacos zvyklý.
Když vstoupila do sluncem zalitého pokoje, spatřila svého šéfa, jak leží na posteli a ruce a nohy má připoutané koženými řemínky. Oči měl zavřené. Podívala se vyděšeně na sestru, který se však nevzrušeně vrátil do své kanceláře. Ta byla součástí pokoje, kde ještě byl krom jejího šéfa dalších pět pacientů. Sestra se otočil k monitoru, na kterém měl rozehranou počítačovou hru. Hned začal pálit do nějakých červíčků, kteří ji zdálky připomínali rybízovou marmeládu. Snažila se vyhnout pohledům ostatních nemocných, které však na ni zvysoka kašlaly. Pacienti se buď procházeli nebo spali. Posadila se šéfovi k nohám, ale sotva dosedla, otevřel oči. Nespal. Jen předstíral, že spí.
Chvíli se na ni díval, zkoumajíc důvod jejího přihlouplého úsměvu, a pak tónem, jako by se jí rád zbavil, zvolal: „Haló?“ Sestra se zvedl jako automat a přišel ho odpoutat. Podíval se přitom na Valérii a omluvně dodal: „To on sám.“
„Já sám, sám, no a co. Můžete jít.“ šéf mávnul zápěstím jakoby sestru propouštěl, dovolil mu vrátit se ke svým červům. „Tak ukaž,“ tykal své zaměstnankyni a bez nějakých dalších okolků přešel rovnou k věci. Valérie položila na postel černý kufřík a on jej dychtivě otevřel. Nedočkavě prohledal jeho obsah. Zklamání, že nenašel to, pro co ji poslal, jen vycítila. Na jeho obličeji pod vlivem sedativ nebylo nic znát. „Špatný, ale bylo jich tam třináct, těch diplomatek.“ Řekla na omluvu. „Tady máte účty za taxík. Rychleji se sem nedalo dostat, byla zácpa, a abych nezapomněla, v notýsku jsem našla akorát toto.“ Podala mu papírek s datem 13.11. a nějakým číslem telefonu. „Jo, jo, jo. “ řekl roztržitě a zasunul papírek do kapsy u kalhot. Měl na sobě civilní kalhoty, sako, bílou košili a modré ponožky číslo 42, které mu ráno koupila. Modré, žádné jiné nechtěl. Pak ji poslal pro cigarety, kafe, a dvě zelené papriky, „prosím tě do špičky.“ Kladl ji na srdce, a jakoby toho na jednu pracovní dobu nebylo dost, odeslal ji k němu domů pro důležité dokumenty v černém kufříku.
Vyrazila okamžitě, protože do pěti hodin musela vyzvednout dítě ze školky. Doslova se vloupala do jeho sídla na Břevnově. Při tom ji z okna pozorovala jakási postava, která se ani nehnula, i když jí viděla, jak přelézá plot. Nehnula se ani poté, když už s kufříkem stála zase na ulici a mávala na taxíka. Chtěla se na tu záhadnou postavu v okně zeptat svého šéfa, ale nenašla v sobě dost odvahy. Taky co jí je do toho, řekl by ji nejspíš. Vyhrála konkurz z deseti uchazeček na post asistentky ředitele, a dozvěděla se pak, že tím důvodem je hlavně to, že se vlastně na nic neptá a dělá to, co se jí řekne.
V jednu chvíli měla dojem, že na ní dočista zapomněl. Díval se z okna a vypadal. jako když o něčem hluboce přemítá. Zvedla se s tím, že už stejně musí jít, ale okamžitě ji jediným gestem ruky usadil. Teprve teď se měla dozvědět, jaký hlavní úkol ji čeká. Měla místo něj vyřídit nákup domu za několik miliónů. Transakce musí proběhnout ještě tento týden. Byl čtvrtek. Když to neudělá, o dům přijde, a práce za několik posledních měsíců propadne nebo spíš bude v niveč. Ač se při tom líčení díval na ni, měla pocit, jako by stejně mluvil skrze ní. Měla dojem jako by v něm běžel jiný svět, vzdálený tomu, který se odehrával tady a teď. Náhle vytrhl kus papíru ze sešitu a začal na něj divoce psát. Napadlo jí, že dá dítě do školky, kde by mohlo i přes noc spát. I učitelka už jí o jedné takové říkala. Dumala v duchu, jak to udělá, a přitom sledovala klikyháky, které se kupily na papíře, jakoby na něj rozhazoval konfety. Co tady vůbec dělá? Co se mu stalo, že je v ústavu pro choromyslné. Je doopravdy blázen nebo si na něj jenom hraje? Podával ji počmáraný papír. Cítila jen, že odpověď nebude tak snadná, jak by se na první pohled zdálo. Zákruty duše jsou složité. Co ona o něm vůbec ví krom toho, že je její šéf a že nemá rád, když se ho někdo na něco zbytečně ptá?
Šéf ji posílal za jedním známým, který ji má dát peníze. Bude je potřebovat na vyřízení nákupu. „Vezmi si na ně tento kufřík.“ Podával ji prázdný kufřík, jehož obsah předtím vysypal na postel. Šeptal u toho jako by se bál, že ho někdo odposlouchává. Naklonila se k němu a prosebně řekla: „Pane řediteli, už je pět hodin, měla bych jít vyzvednout dítě ze školky. “ Možná ji slyšel, možná dělal, že ji neslyší, na jeho obličeji nebylo znát nic z toho, co se odehrávalo v jeho duši. Vytrhl jen další kus papíru a začal psát o něco zběsileji. „Pak půjdeš na tuto adresu.“ Naléhal na ni a přitom jí podával papír, na kterém byly nějaké kaligrafické znaky. Tužka se na některých místech otlačila příliš silně, jinde zas byla slabá, sotva ji bylo vidět. Nedalo se to vůbec přečíst. Bylo zbytečné jej na to upozorňovat. Popisoval další arch, a další. Její šéf byl workoholik, možná to je ten důvod, proč je tady, pomyslela si. Její předchozí šéf byl taky plný neodkladných úkolů, které se musely ihned splnit. Byl zvyklá pracovat o víkendech. Dovolenou poznala jen z rychlíku. Možná se jim líbilo, jaký je na ni spoleh. I její manžel, který před lety zemřel. Dostal infarkt ve svých třiatřiceti letech. Byl ředitelem technických služeb.
Kdo ví, jak by to tentokrát v areálu dopadlo. Na hodinkách měla šest hodin a šéf pořád psal. Najednou na místo, kam se chystal vložit další slovo, položila svůj ukazováček. Zarazil se. I ona se zatvářila překvapeně. Co si to jen dovolila? Prst však nechala ležet dál na papíře za cenu toho, že bude nejspíš na hodinu propuštěna z práce. On se však na ní podíval jako vyplašené dítě. Co se stalo? Přemýšleli oba. Pak jako by jemu prvnímu svitlo, řekl zcela vyrovnaně: „Aha. Vzkaž ji, prosím tě, ať už se mnou nepočítá, že už se k ní nevrátím.“ Možná se ta věta týkala jeho ženy. Nepátrala po tom. Do školky jela taxíkem.
O pár týdnů později vstoupil do své firmy. Na sobě měl béžové sako s vyhrnutými rukávy, v puse doutník. „Tak co, jak jste se tu měli?“ Halasil mezi svými zaměstnanci. Na stůl své asistentky položil dáreček. Velkou mořskou hvězdici z Kanárských ostrovů. Usmál se na ni. „Ty pláže,“ mlaskal spokojeně. „Ažúro. Tentokrát jsme si s manželkou opravdu užili. Doneste mi kafe, Valérie. A ať mě nikdo neruší.“ Přikázal ji a bez mrknutí oka zmizel ve své kanceláři.