Nacházíte se na stránce: Autoři / Vít Janota

Autor - Vít Janota

https://www.databazeknih.cz/autori/vit-janota…

-

I ty dvě srny pochopily
že ten večer patřím k nim

Stály tiše
uprostřed louky
a pomalu se za mnou otáčely

Krajina jako utržený prám
zvolna klesala do tmy
první soumrak napínal
tažná lana dehtovaného remorkéru noci

Celý prostor se postupně podřizoval
jakési nejasné středové symetrii
ve které se vše
odzrcadleno
ocitalo v rovině snů a spekulací

Dosud nepřekročené
bludné kořeny
i kameny
které téměř nepostřehnutelně
levitovaly nad kukuřičným polem

-

Proč právě vzpomínka
na venkovskou diskotéku
v polovině osmdesátých let
s tanečním parketem
vyskládaným jako šachovnice
z barevných skleněných čtverců

Proč právě nahořklá vůně
starého cigaretového kouře
zažraná v plyši propálených křesel

V epoše vlajících záclon

V čase který sestával
výhradně
z nehybných sobotních dopolední

Kdy cesty vedly
starými třešňovými alejemi
a dívčí smích
jako dravec s roztaženými letkami
plachtil vysoko
pod alabastrovými kosticemi červencových mraků

Ne že by dnes bylo hůř
jen světlo je jiné
jako by se tříštilo
o lesklé plošky
od stropu zavěšené zrcadlové koule
jako by v tisíci mimoběžných obrazech
klouzalo prostorem

Tak tedy ta vzpomínka
vlastně jen to místo
děj v podstatě žádný

Praha zničená deštěm - Praga Caput Regni

Praha zničená deštěm - Praga Caput Regni


Prolog

Ve vzpěrách mostů
pod náspy pohanských bohů
vytékala voda z rezavých trubek
dva dny pršelo
Jsem člověk uvízlý
v nulovém bodě
ve výslednici neurčitých
protichůdných sil
neurčitého času
někde na pokraji
středního věku
člověk sestupující
do bran
starodávného města
do kotliny
mlhy a kouře
nastokrát zatracované
nastokrát velebené
nastokrát dobývané
hordami nájezdníků
neznámých cizokrajných očí
kdovíjaké kacířské víry
Kolikrát tě natahovali na skřipec
kolikrát zkoušeli co vydržíš
bezpohlavní
příštipkáři svědomí
štukatéři reality
kolikrát tě tahali do kola
podvodníčci
s nenechavými prsty
s kapsou nadvakrát obrácenou
Tvé poklady
se rozplývaly v nenávratnu
tvá tajemství
se vytrácela
v prachu hroutících se zdí
v mokvající tmě
hlušinou zasypaných sklepení
v nesmyslných polomech
podbízivých
diletantských asanací
A přeci něco
se tu a tam zachytilo
na zrezivělých česlech času
skrylo se
před nepovolanými
zraky slídilů
pod nánosy
vypelichané veteše
v barvotiskových kulisách
fušersky vylisovaných
plastových rájů
daleko
od plebejské zpupnosti
vyšeptalých
šmíráckých estrád
a roztančených
mávátkových průvodů
v bublinách
ostražitého vyčkávání
na rubu věcí
pod kýly lodí
v příkopech inkoustové tmy
šerého mihotání
a kradmých pohybů
v krajinách chaluh
a poloslepých ryb
kde si obrazy
ještě uchovaly
odlesk svých
původních barev
kde ještě vládnou
pradávné síly kořenů
a menhirů vztyčovaných

I.

Za jasných rán
kdy město ještě dýchá
kouzlem deštivé noci
kdy pozvolna vychládají
hysterické noční eskapády
snaživé večerní důvěrnosti
všechno to bezúčelné
chaotické pachtění
milionů brownovských částic
kdy slunce krev a mlíko
do sítnic vypaluje
palčivé klikyháky
hebrejských grafémů
dosud neztahané
neustálým rozháněním
mizerných nálad
permanentním prohříváním
artrotických kostí
zahradních laviček
a solárních kolektorů
lechtáním umně
vymodelovaných partií
na které raději nemyslet
za takových rán
zjevují se mi
věci tajemné a skryté
věci o jejichž pravosti
je důvodné
jakož i bezpředmětné pochybovat
neboť samým svým vyjevením
vstoupily v jakýsi příležitostný
mimosmyslový život
Na Františku
namísto truchlivé nemocnice
s krví českých pánů v základech
namísto strohých
vltavských navigací
nabubřelých hotelů
a módních barů
namísto
věčně zelených trávníků
kolem cvičných jamek
jen rozbahněný břeh
dřevěné chatrče
seprané plachty
nadouvané větrem
dobytek rozkročený v řece
chlemtá zkalenou vodu
A o pár kroků dál
okolo Haštalského náměstí
uličky starého Josefova
úzké a křivolaké
v barvě golemovy hlíny
se jmény ostrými
jak hroty
magických pentagramů
tolik nepodobnými ničemu
čím nás obšťastňuje
tato bezmasá
korektní epocha
Cikánská
Rabínská
Hampejzská
Ještě dříve
než tudy prošla
proměna na tuhý
chitinový krunýř
pyšných měšťanských domů
ještě dříve
než se země zachvěla
než kameny promluvily
než zase jednou
zdravý rozum zvítězil
ten chcípáček
podvěsek mozkový
který vždy lépe ví
co je pro nás dobré
než to víme my sami

II.

Zavřel jsem za sebou dveře
v přikrčené postranní ulici
kdesi na Smíchově
v ulici
která s matematickou přesností
spadala do tmy
k světélkujícímu rybímu tělu
pádící klopotavé řeky
do úvazišť noci
do předpokojů žádosti
do stydnoucí prázdnoty
neútulných opuštěných bytů
Byl to ten okamžik
od světa oddělený
ta hypnotická chvíle
kdy do města
jak krysař vchází první sníh
kdy pocity jak stohy knih
mizí pod rošty barbarských ohňů
v soukolích skartovaček
kdy rozkazy jsou udíleny
se zvířecí lehkostí
ulízaných sadistických hezounů
s nejasným tušením
všech příštích možných hrůz
s neodvratnou jistotou
našeho bytí
v tomto rozkolísaném čase
v této ne příliš dobře definované
soustavě souřadnic
Sníh padá
na oranžové koule luceren
roztává v duhových krůpějích
v kolobězích ustavičných
vodních cyklů
a ticho jako gigantická
bezbřehá báň
rozevírá svou náruč
nad neklidnými útrobami města
které nikdy tak úplně nespí
Snad to byl svět
zrozený jen pro tento večer
panoptikum přeludů
z podrážděného vnímání
z podvědomé touhy
dotknout se
alespoň na malou chvíli
lemu věčnosti
Proč píšete tak smutné věci?
ptala se múza
s kaštanovými vlasy
Neznám
odpovědi na bazálnější otázky
své existence
jenom už tuším
že právě tam
se rodí
to věčné přelévání
stěhovavých myslí
ta nepochopitelná afinita
k pofiderní
zglajchšaltované originalitě
bublajících epicenter
mimozemské šestákové zábavy
neúspěšně markýrujících prosperitu
mafiánskou neprostupností
kouřových skel
a bodavým leskem
hliníkových obkladů
ten všudypřítomný rozpor
který nás unáší
jak oko uragánu
do lůna sešlých vymlácených hospod
hluboko pod rozlišovací schopností
této údernické doby
kde ještě ožívají
prastaré mýty o ohni a o železe
o belhavých kovářích
kde se k ránu ještě vzpomíná
na transmise inženýra Kolbena
na kalné svítání
za okny Ringhofferovy továrny
I na vás už došlo
otřepaná klišé
povadlé myšlenky
okresních filozofů
vytřásané na počkání
z odrbaných rukávů obnošených sak
s mapou potu na zádech
z vetchých aktovek
s uchy vyspravenými
bužírkou a drátem
jako bonus těm
kterým to ještě nedošlo
kteří ještě nepochopili
Už se zavírají
biografy mých prvních lásek
už se to hrne
jak ledovcové morény
balvany špína a prach
kamsi mimo
pryč z přísných hranic
tohoto stínového města

III.

Na zelené linii
měšťáckých zákopových válek
v rozvodí prchavých pocitů
na tektonickém zlomu
bizarních pavlačových kontinentů
které se do sebe zahryzly
s buldočí urputností
mozolnatými mamutími hřbety
v kulhavé zemi nikoho
kde zašlou slávu
noticek pod čarou
připomíná už jen
zkorodovaný plech
dávno nečitelných
reklamních poutačů
kde zbloudilý noční chodec
instinktivně schovává
hlavu mezi rameny
bezděky zrychluje krok
od nároží k nároží
od lampy k lampě
viadukt
jako obrovitý šupinatý had
roztáhl své tělo
mezi spícími domy
Tudy se sunou
kodrcavé astmatické vlaky
dýchavičně trousí
girlandy mušincových světel
nasládlý odér přiboudliny
nelidské vedro
doběla rozhicovaných
neregulovatelných topných systémů
Neotvárajte okná
tlakové kúrenie by bolo neúčinné!
ostré pižmo
nikdy nedomytých
klaustrofobních záchodků
skrze které je pořád ještě vidět
na ubíhající černé dřevo pražců
na tisíckrát propíraný
rezavý štěrk
Stahuje to
do tekutých písků
zupácky sešikovaného
kasárenského Karlína
do sevření tajuplných
mlžných chapadel
obtáčejících úbočí
žižkovských velehor
To je ta zóna
uskřinuté proletářské hrdosti
číhající na svou oběť
v předsklepních
zakouřených putykách
kde se dá proklimbat noc
nad jedním zvětralým pivem
na šedých chodbách
omšelých vykotlaných činžáků
za okopanými dveřmi
špeluněk a holobytů
kde se jak špatné svědomí
jako nikdy nevyplněné přání
zhmotňují přízraky
z jihoamerické džungle
třepotavé siluety
vousatých revolucionářů
komandantů levicových guerill
v černých kuklách
s neodmyslitelnou hračkou
šíleného ruského inženýra
který v mramorových palácích
na hony vzdálené
velekněžské Moskvy
nad leštěnou deskou
podpíranou lafetami děl
spřádá svůj narkotický sen
o dobrodiní lidstvu
Ticho se vrací
v rytmu srdečních ozev
dešťová voda
hučí v kanalizacích
kdesi v podzemí chlístá
do antracitové tmy
cihlových tunelů
a vysoko nad touto
rozmáčenou scenerií
do noci osaměle hoří
drákulovské hradlo
jako maják
nad zrádnými proudy
jako memento
našeho dalšího směřování
zbytečných pokusů
promarněných cest
které nás nakonec stejně svedou
do starých řečišť
do koryt dávno vymletých

IV.

V Holešovicích
blízko k řece
Když hladina stoupá
přes jizvy kolejí
zrušených
továrních vleček
přes chatrné ploty a ohrady
přes vyrezlé
nepotřebné harampádí
táhne to ulicemi
ten puškvorcový pach
ty blány mezi prsty
V bludných šachovnicích
industriálních dvorů
a studených nevzhledných domů
snad kýmsi obývaných
nějakou podivnou
doposud nepopsanou
formou života
cosi se naklání
bobtná zuřivou příchylností
k poživačné plesnivé vlhkosti
a měsíc
s širokou tváří
čínských mandarínů
vyplouvá nad stojaté vody
slepých vltavských ramen
nad kostlivé konstrukce
polorozbořených
přístavních hal a loděnic
samotou vyžraných
až do morku kostí
až na samou podstatu
nejisté rzivé rovnováhy
V ubíhavých perspektivách
jalových betonových placů
v podagrických areálech
bývalých paneláren
kde vzduch ulpívá na patře
s dužnatou přilnavostí
nekontrolovatelně bujícího plevele
v zatuchlých kancelářích
provizorních cholerových baráků
v hnízdech děsu
vystlaných tlející hobrou
a epileptickým svitem zářivek
kde stále ještě přežívá
arogantní duch nařvaných
socialistických plánovačů
něco se definitivně zlomilo
výhybka byla přehozena
na kdovíjakou slepou
zapomenutou kolej
na trať Zpátky ni krok!
karty byly rozdány
tak nějak na levačku
s takovou rukou
radši rovnou zaplatit a jít
A jako výsměch
lidskému snažení
otiskům vybledlých
anemických příběhů
vrací se z peronů
holešovického nádraží
ozvěnou o sdrátovaný
měďnatý příklop nebe
kolovrátková znělka
nádražního rozhlasu
Vy staré Holešovice
Někde v těch místech
ve stínu stromů
stávala hospoda
a tolik se chce věřit
že se stoly zčernalými stářím
s keramickými podtácky
o které dna půllitrů
zvoní tak starosvětsky
Kolikrát jsem tady vystupoval
a tohle jste mi zatajili
vy žongléři významů
vy lajnovači světlých zítřků
tohle jsem nevěděl

V.

Zvedá se vítr
prázdnými ulicemi žene
drobný lezavý déšť
sžíravý jak neomalenost
těchto jarních večerů
v polovině ledna
neodbytný jak vědomí
nepostřehnutelných
alternativních dějů
okolo nás
Jako tam
na samém konci Vinohrad
na posledních
poustevnických útesech
nad bouřnými vodami
v pohořích tvarovaných
roztavenými úlomky hornin
z oběžných drah
až někde nad Seinou
bylo ještě léto
V alejích platanů
tetelil se vzduch
žlutá tráva
sípavě vydechovala
žhavou vůni tropů
závan zkvašených
odpadků a šťáv
pod kopulemi
pestrobarevných slunečníků
zahradních restaurací
mladé ženy
měkkých rysů
mhouřivě měřily vzdálenosti
k vratkým lávkám
nejistých křehkých kompromisů
pod srdcem hýčkaly
první znepokojivá znamení
první neznatelné pohyby
budoucích daňových poplatníků
kralevic srpen
ještě snil
o podkůvkách s démanty
a jeho spřežení
už bezmocně sklouzávalo
po křišťálové hoře podzimu
zpět do této rozklížené
nedovařené zimy
do olejnatých vln
polozapomenutého
bohatýrského Botiče
spoutaného ošklivým
zanedbaným korytem
kde se jak poslední
špinavý sníh
kloktavě rozpouštějí
sny o labutích
a o taneční škole
Chudáček
tolik by chtěl!
Jenže
do plné výšky nedorost
v této gangsterské čtvrti
kde žije to jinak
kde žije to o poznání divočeji
kde ukoptěné děti
z přízemních bytů
ještě po chodnících roztahují
svá ufňukaná království
kde mladíčci
s pomádou ve vlasech
sotva odrostlí škole
obhlížejí ulice
nervózními těkavými pohledy
ukrývají dravčí
dryáčnický neklid
v klimatizovaném bezpečí
svých luxusních automobilů
Ještě jim nedochází
celá ta nezvratná struktura
ještě nedohlédnou
do šera ulepených
nárožních obchodů
kde se rozklepaným staříkům
po ránu útrpně rozlévá
nezbytná odměrka špiritusu
ještě se jim zdá že zbývá
mnoho stupňů volnosti
mnoho nespoutaných emocí
a toto falešné vědomí
se rozlézá
jako žaludeční nevolnost
z přihřívaných
levných obědů
nakysle zaplavuje
ztichlé údolí nářků
tento mlčící Jammertal
wie es auf Deutsch
angeblich gennant wurde
Je pozdě
na sny o babím létě
na putování
po horských stezkách
z této pasti
není úniku

VI.

Letní slunce zatloukalo
své žhavé hřeby do asfaltu
Veletržní ulice
se kolébala jako moře
na prašných vlnách
přízemního ozonu
pulzovala fantasmagoricky
v lavinových polích
přehřátého vzduchu
nad nekonečnými řadami
líně se sunoucích aut
Olova už jen pomálu
zato nadbytek
rozličných jiný sajrajtů
sloučenin
a volných radikálů
které se při každém nadechnutí
zažírají do plicních sklípků
jako pomalé časované nálože
jako smrtící polibek
této opotřebované začouzené stoky
této furiantsky masochistické
drenážní trubky
Některá území
je přeci třeba odepsat
něco musí být obětováno
na oltář všeobecného rozkvětu
To ráno
dělníci z východu
s osmahlou fyziognomií
tatarských chánů
s vlasy jako dráty
s bělmem
zarudlým od nevyspání
z průjezdu na chodník vynášeli
vybourané zteřelé dřevo
sklepních kójí
záhadné fosilie
minulých věků
nadvlády uhláků a domovnic
Zdánlivě vyhynulé
specie a subspecie
vyšisované stříbřité latě
fošny cejchované
pavučinami a mourem
mžouraly překvapeně
do ranního slunce
na dlouhé strakaté hady
rozpálených karoserií
Po tolika letech
na denním světle!
Když naposledy viděly nebe
ještě se jezdilo kočáry
ještě tu kraloval císař pán
popřípadě snad
tatíček Masaryk
Mnoho už jim nezbývá
nějaký ten výlet za město
nějaká ta kremace
bez povyku a bez muziky
a všechny ty vzpomínky
dotyky nespočetných rukou
vyletí komínem
v řídkém štiplavém kouři
Ospalá léta
soustředného kroužení
kdy babky
v květovaných zástěrách
vyzbrojené širokými
zprohýbanými lopatami
třaslavýma rukama
zarputile útočily
na obrovské
mouřenínské hromady
laciného hnědého uhlí
kdy se na zaprášených policích
hromadily baterie
nestravitelných kompotů
a celé to místo
jako krápníková jeskyně
postupně zarůstalo
pozůstatky jakýchsi
hypotetických životů
Roztodivné nefunkční přístroje
zablešené matrace
vyleželé do podob
dnes už vyhaslé
petrifikované lásky
bedny knih
a veledůležitých písemností
to všechno
nad městem rozfoukává
horký jižní vítr
Ještě tak odřít
stěny na cihlu
ještě tak rozmístit
pár stylových maličkostí
podle návrhů
bytového architekta
než první hosté zasednou
nad zeleninovými saláty
nad sklenkou něčeho ostřejšího
Slunce zapadá
nad Veletržní ulicí
Země se otáčí
skřípe to
jak osudí
venkovské loterie

VII.

S všetečnou precizností
plastických chirurgů
vedli řez
samým tvým srdcem
tak samozřejmě
že ani světec na koni
své kopí nepotěžkal
Jen tak se nezhojí
hnisavá rozšklebená rána
dennodenně rozdíraná
neutuchajícím přílivem
oplechované nákazy
mikroskopickými parazity
potěmkinovské osobní svobody
Jen se opouzdřila
nečistou vazivovou tkání
placených parkovišť
všelijakých nadjezdů
a neuchopitelně uniformních
sterilních rychlorestaurací
dosazených do těchto končin
odkudsi z neznáma
obludnou translační symetrií
s interiéry ve kterých
i ten zápach přepáleného tuku
vyznívá tak nějak
neškodně asepticky
Přesto bije tvé srdce
zasažené ve své
nejvnitřnější podstatě
fibriluje v horečnatých
dvacetiletých periodách
dětinsky vystavuje na odiv
honosná průčelí
svých vzdušných zámků
vytažená liftingem
progresivních technologií
až někam do nápodoby
kypícího
moderního velkoměsta
Jenže tam
za nedobytnou pevností
stánků s klobásami
za hradbami podchodů a pasáží
čekají pořád ty samé
vazelínou promořené
výtahové šachty
ty samé
těsné dvorky
zarovnané rozlámaným
trouchnivějícím nábytkem
spečeným povlakem z peří
a holubího trusu
Jen neztratit směr
v bludištích
tetanicky ustrnulých
prachem zapadaných koridorů
v propletencích nabližovadel
s přízračnými názvy
Schodiště C
Schodiště III
která člověka dovedou
do nablýskaných
snobských obrkanceláří
do skanzenů
bolševického disidentství
čítáren stárnoucích mániček
a pupkatých bigbíťáků
do alkoven
které se stále ještě
z čiré naivity
pronajímají nemluvným chlapům
v kožených kabátech
v naleštěných hranatých botách
aby se pak
když se je konečně
podaří vystrnadit
když se konečně
trapná pachuť
zamete pod rohožku
dostavil muž jménem Sergej
nebo Andrej
dvoumetrový hromotluk
sto dvacet kilo čisté váhy
který zamyšleně prohlásí


A tím končí
pohádka o žabce carevně
o tom jak chudák
ke štěstí přišel
dál už se nepolemizuje
protože jeho přízvuk
houpavý jak podmáčená tundra
tvrdý jak permafrost
ještě pořád tak trochu
zítra znamená včera
ještě pořád tak trochu
v bavlnce demokracie znamená
dostat z každé strany jednu
a to v lepším případě
Za tímhle vším
se světec neohlíží
ani za davy turistů
kteří poslušni volání deštníků
bez cíle krouží
ve své paralelní realitě
jak holubi nad městem
Už viděl mnohé
tramvaje i tanky
střely
zakusující se do omítky
uhrovitá vítězství
špatných chemikálií
všech odstínů i barev
Jak by ho mohl vzrušit
nepatrný řez
vedený za jeho zády
řez který zmrzačí
ale nezabije?
Ne za tímhle
se světec neohlíží

VIII.

Trojitou obručí
opršelého betonu
chtěl bych se opásat
jako ty
černokněžnické město
a někde uprostřed
zpěněných šedivých moří
žárlivě střežit svou
v prsten proměněnou
Zlatovlásku
Takhle skončil
zelený pás
blahobytných rytířů
v žaketech a tvrdých límcích
takhle pouští šťávu
nejeden dobře míněný nápad
restovaný
na horké plotně dějin
Zastydlá loupežnická katarze
zludračených
rovnostářských principů
zpackaný humpolácký pokus
skromnými prostředky napodobit
po staletí budovaná
jemná přediva vztahů
zatažený
jak mázdřitá opona
jako baldachýn
obtěžkaných mračen
za infantilním obzorem
našich neuvážených skutků
Vždyť existence věcí
za které není třeba platit
je jen pouhopouhou fikcí
obehraným trikem
pouťových kejklířů
předvolebním
mindráckým populismem
umaštěných oblastních diktátůrků
když někde přitlačíš
jinde se vyboulí
jak bylo koneckonců
dostatečně jasně
demonstrováno i na tomto
z hlediska věčnosti
bezvýznamném příkladě
A tak se učme
nespoléhat
na pokoutně uždibnuté
sousto z kouzelného hada
není čemu rozumět
svět nemá
co by dodal
neboť vše podstatné
již bylo řečeno
Báchorky
o zakřivených prostorech
o karavanách
ztracených v prefabrikovaných
stochastických labyrintech
nechtěného
puristického funkcionalismu
v katatonických
skalních městech
podléhajících zákonům
zjevně jiné
než středoškolské matematiky
filigránským poutům
nelineárních přiřazení
vyšších řádů
snad v intencích
nějaké vhodné
neeukleidovské geometrie
Zvláštní
neidentifikovatelný smutek
na člověka doléhá
v prosklených
akváriím podobných nálevnách
jako by hleděl
do spazmického jícnu
vlastní chorobné představivosti
v kukaních
vrzavých židlí
režných dlaždiček
a platfusáckých pinglů
odkud je
přes ohmatané sklo vidět
jak s přicházejícím soumrakem
světlo putuje
podle nevyvratitelných
statistických zákonů
z jedné strany domů na druhou
od televizí k postelím
od nicoty k nicotě
jak k obloze vzlínají
nezřetelné mlhavé tužby
myriád zakletých duší
jak se noc do sebe propadá
Jak dlouho ještě potrvá
zlověstná hodina
této okoralé nehybnosti?
Snad s posledním
prošlapaným linoleem
s poslední
umakartovou koupelnou
uzardělý princ
zpocenou dlaní
konečně prsten prohodí
otevřeným oknem do komnaty
snad se pak
s hlasitým třeskem
i poslední svíravá obruč
vztekle rozeskočí

IX.

Nad největším
tenisovým kurtem
Svaté říše římské
národa německého
nad megalomanským
kosmodromem
čtrnáctého věku
plazí se vydýchané
městské dopoledne
Od křižovatky
kam s velkým halasem
kecla si bachratá obluda
další invazní koráb
plíživého
marťanského nevkusu
naklonovaný slepenec
kravatářských ajnclíků
od doutnajícího kráteru
po nadbytečných
pomýlených pumách
od cirkusové manéže
ze které artisté na hrazdách
už dávno odlétli
šíří se neurotické
rázové vlny
vibrující rosolovitý amalgám
zatvrzelého odporu
a zběsilého strachu
v ponurých budovách soudů
otevírají se zažloutlé spisy
němí svědkové
ututlaných justičních omylů
a absurdních perzekucí
v myšinou páchnoucích kotcích
biologických ústavů
nastává vyděšené hemžení
ještě horší
než při příchodu
obávaného profesora
Divoký příboj
rozpitvaných
macerovaných iluzí
napadá okolní stráně
tříští se o chimérické
vlnolamy všehomíra
o zastrčenou komůrku
ve které velevážený
Johannes doktor Faust
kostnatým prstem
štítivě převrací
šustivé blankety
průklepového papíru
jogurtovými skly
dioptrických brýlí
krátkozrace dohledává
titěrnou kolonku
Podpis kandidáta
budoucí spolupráce
unaveně zahání mžitky
z tolika nelogických
nezodpověditelných otázek
neboť neschopnost
vyplňovat formuláře
je neklamnou známkou
vyšší inteligence
Zatím se zdá že není
důvod k obavám
dlouhodobá záruka
kvalitních zážitků
krycí jméno Kosmonaut
a k stáru teplé místečko
s trvalou péčí
Jenže subjektivně vnímaná
rychlost toku času
narůstá směrem
k výslednému bodu
exponenciální křivkou
a tak se v houstnoucích naplaveninách
kašírovaného
zásilkového blahobytu
v předpolích
uzívaného lelkování
leklého ukládání tuku
a nevyhnutelné třeskuté nudy
začínají vyjevovat
první špehové obojakých sil
první elitní bojovníci
v uniformách nezemských armád
Kamenný indián
po boku svého pána
bývalý patentový úředník
hladící samolibě
švihácky přistřižený knírek
a za nimi
ve vyrovnaných dvojstupech
mrzáci z Jedové chýše
docenti obskurních kateder
penzionovaní vysloužilci
zamrzlých virtuálních válek
Na chlapeckých tělech
zachmuřené hlavy
zestárlých akčních hrdinů
ranaři bantamové váhy
stěhováci papundeklů
koženkoví motorkáři
stánkařské provenience
Jen podle zorniček
je možné dohledat
pravý stav věcí
tu tíhu světa k uzoufání
ty pukliny
ve kterých je vidět víc
než kolik se dá prožít
tak za tři normální
lidské životy
Zrušili starou vinárnu
doktorova jména
další důležitá kóta
připadla zákeřným
lichvářským pochopům
a v trychtýřích
atmosférických poruch
nad Faustovým domem
kvasí tmavé mraky

X.

Za Herkulovými sloupy
železničního mostu
za úžinami
nevypočitatelných vírů
a závětrných tišin
po léta kumulujících
těžké kovy
v zahnívajících
bahnitých sedimentech
v nepřehledných mokřadech
zátopových oblastí
donekonečna vymývaných
mrtvičnými záchvaty
neudržitelné patologické ctižádosti
zavřela se
hladina vyvezené suti
a rozmoklé blátivé hlíny
za posledními plaveckými domky
pitoreskního vodní království
Jen v závrtech
inverzních ostrovů
v nekrotických dekubitech
ochablých implantovaných vizí
ani ne zázrakem
spíš jen laxní nedůsledností
byrokratické mašinerie
odolaly poslední chrámy
stříbropěnných vltavských božstev
přihrbené světnice
rozložitých trámových stropů
pod kterými
jak sladkobolná perleť
včerejších sentimentů
ještě doznívají
mámivé písně
Svatojánských proudů
stejně neskutečných
stejně poslušně následujících
potupný punkevní osud
Pod kterou ze skal
se zrodilo tvé jméno?
Pod útesem znetvořeným
stigmatem zatracenců
zmítajících se pod řemením
v jurodivém deliriu?
A nebo pod tou
která se s náměsíčnou kněžnou
dotkla hvězd
a kterou se dnes
jak odvrtaným bolavým zubem
prohánějí upocené tramvaje?
A nebo je tu ještě
někde nějaká třetí
pohřbená vystydlými
lávovými proudy
budovatelského nadšení
krabatým strupem
entuziastického urbanismu
sbíječkami pokroku
vítězoslavně roztlučená
do základů domů
do pešuňku malomocného
vyšehradského nádraží?
Železniční most se otřásá
pod rytmickými údery kol
sépiové skvrny úsvitu tančí
v silokřivkách optických klamů
bledničkového oparu nad řekou
i namísto převozníkova stavení
jen hampejz
s červenou lucerničkou
i když koneckonců
také jistá cesta
na druhý břeh
To jen z těchto výšin
z panovačného nadhledu
metropolitních nábřeží
vkrádá se pochybnost
o všespasitelných interpretacích
nahlédnutých souvislostí
o rozhrkaném heuristickém stroji
kolektivní paměti
o deterministické
adoraci příčin
Snad teprve až dole
na říčních náplavkách
vyjeví se něco
ze záměrů původních dispozic
Jako by člověk
znovu plul
na kluzkých kládách
v dehtovaných pramicích
revmatických rybářů
s městem vysoko nad hlavou
v prokřehlém scvrklém světě
lačných zobáků
a ztvrdlých vánoček
kde i mosty
viděné odspoda
bezelstně odhalují svá měkká
zranitelná místa
jak na krovky obrácení brouci
A v dřevěné boudě
rybí restaurace
poručit si
kapra na česneku
s jeho mdlou
rybniční příchutí
pod jazykem
konečně opustit
nesrozumitelná sdělení
vylhaných pijáckých historek
ošidná rybí ústa zdymadel
oslizlé výpusti
syrových podzemních komor
kde v zavlhlém příšeří
v zápasnickém stisku
naolejovaných
mechanických závěsů
jako hibernovaná
předpotopní zvířata
nehnutě spočívají
Kaplanovy turbíny
a Peltonova kola
a znovu nesměle pohlédnout
k zamženým horizontům
to the ocean's heart
too smooth too blue
k blyštivému zlatu Rýna

Epilog

Kde bys bylo
ty druhorozené
nedonošené Brno
ty město
melancholických kaváren
a jediných
opravdových básníků?
Žmoulat čepici
postávat na schodech
to ti nepřísluší
Pod klenbou podloubí
vycpaní draci
od nepaměti
střeží tvůj klid
a na roli koc
posmutněle
večerní vlaky vyprovází
Kde bys byla ty
šlachovitá Ostravo
v záři šamanských výhní
tisíckrát kalená
tisíckrát nýtovaná?
Při odpichu
šel tvými ulicemi
žár jako vlčí dech
v kole tě zpřelámali
tvé vnitřnosti vykrádali
ty drúzo
bardů s temnýma očima
Kde byste byla
vy princátka
kterým na korunu nezbylo
bez své nafoukané
vykřičené Prahy?
Vždyť kam pluje
stověžatá loď
bez bájných pevnin
na krásném modrém Dunaji?
Koho zajímají
rovné kmeny
sahající po nebi
když ne jen truhláře
nebo tesaře?
Na některé otázky
při současném zachování
nespornosti systému
z principu nemůže
existovat odpověď
tak jako na cestách
bez kamení
poutníka nepotkáš
tak jako kámen
vržený do studny
někdy není
slyšet dopadnout

Rukopis

I.

Velký vůz
řekla jsi mi
trčí každý večer
ze střechy našeho domu

Je půlka zimy
nad smutným sídlištěm
balón noci visí
A zívat se chce
nad starými časopisy
které jsem nevrátil
už nevím komu

II.

Možná
že některé věci
dějí se jenom tak
bez hlubšího
skrytého smyslu

Mladé ženy
lakují si nehty na nohou
jen aby je měly barevné

A my
neschopní vykročit
z bludného kruhu
ohmatáváme stále dokola
tytéž špinavé stěny
tentýž nepochopitelně
rozestavený nábytek

III.

Jasno je
a holomrazy
věci jak obtažené
střepem skla
Od ledové věčnosti
se odlamuje další vteřina

Má žena v porodnici
bezdomovec usazený
na lavičce v parku
jeden život končí
jiný začíná

IV.

Nechci
chodit po vodách
jen hledám pevné místo
druhý břeh

Včera mi na ulici
mládá cikánka věštila z dlaně
Prý mám v očích jen jedinou ženu
a do tří měsíců
mohu očekávat dobrou zprávu
která nečekaně
změní můj život

Usadím se
za kuchyňským stolem
s rukama složenýma v klíně
v tichu je slyšet
jak za okny líně
drhne přenoska nebe
o černou desku střech

V.
(Žalm - Panně Marii Dobré rady)

Plačte andělé
nad lidskou lhostejností

Sutiny ať jsou solí našich ran
tíha propadlých krovů
ať dolehne na naše skutky

Kroky poutníků
doznívají ve věčnosti
kruh prázdnoty se uzavírá
a včerejší města
jsou jen blednoucím otiskem vzpomínek
v lůně krajiny

Plačte andělé
neboť není cesty zpátky

VI.

Dneska mi padl k nohám
první žlutý list

Srpen je sotva v půli
takhle teatrálně
se v Praze podzim hlásí

Jako ptakopravci
chtěl bych umět číst
ve všech těch neuchopitelných
přesunech hmoty
v letu ptáků
ve vlnách do kterých
sčesáváš si vlasy

VII.

Už jsem se naučil
líbat na tvář manželky svých přátel
bez postranních myšlenek
Už jsem se naučil
brát benzín
včas uhýbat očima
holit se nejméně jednou za tři dny

Někdy k ránu
je slyšet déšť na parapetech
navlhlé kradmé kroky

Však víš
rozum jsem ještě nepobral
jen už to skrývám líp
než před všemi těmi roky

VIII.

Mladší syn
směje se nahlas ze spaní
ještě mu není ani rok
Ten starší
s jazykem mezi zuby
vypsanou fixou kreslí
záhadné kostrbaté tvary

Jsou mystéria
a konce v nedohlednu
tajemná stigmata příštích let
pohyb zemských desek
vymílání břehů

Tak zjevné věci nelze
dost dobře nevidět
úradky boží
do osnov vpletené
do snů a do příběhů

IX.

Ještě napsat pár veršů
ještě se naposledy mezi dveřmi
ohlédnout za cizí ženou
jak za tichým večerem
Odcházíme

Lampa za oknem
starého domu u zastávky
už nesvítí
Přeci to není tak dávno
co jsem tudy projížděl
přeci to není tak dávno
co ještě stál

Jako by se neodvratně měnily
konstelace věcí okolo nás
jako by nám čas
nastavoval neznámou
odvrácenou tvář

Možná že právě tudy
vede hranice našeho poznání
a za ní už jen
rozházené cihly
hrbolatá pláň

X.

Najednou
po letech potkávat
nedostižné víly
maturitních ročníků
ta dávná
platonická trápení
s uštvaným pohledem
se zlou rýhou kolem úst
peskující zádumčivé
usmrkané děti

Takhle hloupě
to s námi přeci nekončí
někdo se přeci
musel prosmýknout
svírajícími se skalami času
někdo třeba jen docela malý
abychom na těchto
pustých ostrovech
už nikdy nezůstali sami

XI.

Ráno už bývá tma
děti vyspávají
dosud nezkažené
povídačkami o pracovní době
o biologických hodinách

Ve snu jsi měla
oranžové šaty dívčí tvář
po městě jsme jezdili
starou tramvají

Ve snářích nenacházím
hesla která hledám
obzor se svírá
do stále užších kruhů

Ale snad to není
jen chtění pošetilé
snad brzy pomine
neklid této chvíle

A šťastný konec ante portas

XII.

Ještě ses mě dotýkala
ještě jsme leželi vedle sebe
ale mé neklidné myšlenky
už bloudily po podzimních cestách
Kunratického lesa

Kolik potoků
mi zbývá přebrodit
kolik strání slézt?
Kolikrát ještě chytím druhý dech?

Za posledním stoupáním
v propoceném tričku
s velkým číslem na zádech

XIII.

V okně naproti
ve staré sektorové kuchyni
v uniformních kulisách mého dětství
postarší žena v županu
potahuje z cigarety

Tam někde v temnotách
kde ohníčky hoří jak cizí světy
uviděl jsem v jediném okamžiku
cestu do krajiny čiré radosti

Úlomky nesdělitelného
skládají se do mozaiky našeho bytí
setkání s anděly
jsou i nadále možná
Zázraky se dějí těm
kdo na ně věří

XIV.

Večerní slunce
se uhnízdilo ve tvých vlasech
Co dělat když klišé
je nejpřesnějším opisem situace?

Došel jsem až na samý konec
a začínám se vracet
do krajin které jsem kdysi
míjel lhostejně v obráceném sledu

Jen slečna u bufetu
krčí nosík povýšeně
Za všechno jsem zaplatila
víš milánku!

A kolem tvé hlavy
pozdní svatozář
nachový věnec z červánků

XV.

Je tiché odpoledne
stíny se nepohnou
vítr spí stočený
někde mezi stromy

A naše životy
stébla nachýlená
už nikdy nebudou
jako dřív

XVI.

V zaplivaném podchodu pod dálnicí
v páchnoucí pasti
po nocích značkované
armádami opilců a psů
poprvé jsem si uvědomil
že ztrácím schopnost rozlišovat
mezi snem a skutečností

Mluvili jsme spolu
anebo se mi o tobě jen zdálo?

Nemám odvahu se zeptat
ale konec konců
zas tolik na tom nezáleží
Vždyť mezi tam a tady leží
jen docela nepatrná
přerušovaná čára

XVII.

Když jsem zaklonil hlavu
vysoko v nebi kroužili ptáci
jako drobné tmavé body

Mladý ruský pár čeká na autobus

Snad ještě z dob kdy se muselo
kdy nám bylo do hlavy vtloukáno
všelijakými instrumenty
mi obvykle stačí jediný pohled

Slunce se rozpouští
v rozehřátém vzduchu
žena je s dětmi kdesi na venkově
marně vzpomínám jak žít
když je člověk na světě sám

XVIII.

Na Smíchovském nádraží
kde táhnou smrady z vyvařoven
žloutne ráno jak majonéza
na salátech místního bufetu

Na Smíchovském nádraží
kde muž s dlouhou rukou vychází ze zdi
je tak snadné ztratit půlku života

Cestou do práce
vzpomínám na ty které už nepotkám
kteří už dohlédli až k branám nevyhnutelnosti
and left their heart at Smíchovské station

XIX.

Měsíc krájený žaluziemi
na tenké plátky
sune se k okenímu rámu
po přikrývkách rozlévá se
bledá šťáva

Dny které přijdou
budou studené a jasné
jako hlas znenadání
zlomený do výkřiku

Končí babí léto
pátá roční doba
zamlklých psychotiků

XX.

Zbytek jsem neslyšel
neboť vlak se hnul
a kola se skřípavě
svezla po kolejích

Večerní vítr
houpe lucernami
žene vlny proti břehu
v krajině rybářských osad

Sítě se napínají
těhotné něčím víc
než jen návnadami
než je pruhovanou
umanutostí závor

Smutek
ano smutek

XXI.

Staré cesty zarůstají
maliním a kopřivami
Přichází epocha škrábanců
a rozbitých dětských kolen

Když beru do ruky kartáč
ještě cítím jak pálil
v rukou mých rodičů
na odřené kůži

Spirála se otočila
a v zákrytu odhalila
další mystérium
naší pozemské pouti

I lesní jahody září v trávě
stále stejnou červení

XXII.

Den se noří
do miniových polí soumraku
jako se rez dere
ku povrchu věcí

Zatrpkli jsme
připoutaní k sobě
v zákopech nepoznaných válek

I tato chvíle
je amalgámem ledové prázdnoty
a tichého štěstí

Rozpor
který už natrvalo
poneseme v sobě

XXIII.

A ty hvězdy
které mi svítily na cestu
byly jen odleskem luceren
v kalužích

A ta slova
která jsi říkala
to se jen mráz
štiplavě usazoval
v rýhách pod ledem

Nezapomněl jsem nic
z těch chvil
nezapomněl jsem nic

XXIV.

Vypil jsem toho přespříliš
a jako prosebník
budou se po kolenou vléct
kamenitými stráněmi

Jako flagelant
kůži si do krve rozdírat
zauzlovanými řemínky
protože bolest
vypovídá nejpřesněji
o stavu naší mysli

Stín mé hlavy
je dětem pro zábavu
Na jedné straně beton litý
na druhé panelový

Jako už tolikrát
není mnoho na výběr

XXV.

Když měsíc leží v závějích
a do tmy se noří
poslední motorový vlak
je svíravě
a blízko k životu
tak na tři prsty

Snad pro tohle Pane
nosím cejch na čele
a neklid v srdci

Pro těch pár špatných básní
jistě ne

XXVI.

Až se všechno slije do jednoho proudu
přítomné minulé i to co nás ještě čeká
až se reklamní tabule budou zdát skutečnější
než krásná květinářka v podchodu u nádraží
pak teprve přijde čas
přemýšlet o smyslu této cesty

A do té doby
budeme dál vstávat při budíku
a usínat s únavou
jak s vlněnou čepicí
hluboko naraženou do očí

XXVII.

A co bys chtěla raději?
Mračna otravných much
a nebo okamžik prchavý
jak bělice v černé vodě?

Snad že jsem na chvíli uvěřil
že i jiné způsoby jsou možné
snad že jsem na chvíli
propadl své malé pýše
jak karbanu

Usínám na polštáři
z pohankových plev
vítr je příznivý
a obzor
světélkuje matně

Tak jako každý skutek
přesahující ve svých důsledcích
naše vnitřní dispozice
bude i tento
po zásluze potrestán

XXVIII.

Neříkej
že tvé cesty vedou
přes stará náměstí
dlážděná kočičími hlavami

Neříkej
že věci co dřív byly
se už nevrátí

Vzduch kolem kašen dýchá
silou podzemních pramenů
dávné touhy
nás jak údery v ringu
stále lámou do kolen

A nic nového
ani co by se za nehet vešlo
ani co by papír otočil

Parky dál páchnou psí močí

Vždycky jsem mluvil málo
a budu ještě míň

XXIX.

Dívat se na ni
v odrazu skla
mezi reklamou na čípky
a turecké pobřeží

V odrazu skla
které vlastní nedokonalostí
vytváří zdání dokonalosti

Dívat se na ni
jak obrací stránku v knize
jak urovnává
neposlušný pramen vlasů

Dívat se na ni
v odrazu skla
to je to jediné
co nám zbývá