Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Ondřej Linhart
Vláčná
Poblázněný kůň lítá v ohraděA jen se na něj dívám,
Nedám mu napít,
Ni ovsa žrát,
aby klid nabyl v jeho duši.
Rád totiž dívám se
na to co utéct chce
z tohoto života,
když vláčen jsem
vláčen životem.
A snad se i zdá zvláční,
že v takovýchto myšlenkách
pádím na hřbetě koně,
jak na myšlence lásky.
Vláčeni životem se jednou rozvláčníme.
Neviditelné tramvaje
Jsem v téhle studené vodě příliš dlouho sáma po dechu lapám.
Nedovedu odhadnout,
kdy si obléct sváteční košili.
Lidé umírají, ale zaplať pánbůh se i rodí.
Milovat je smrt a nenávidět také-to je život.
Dopolední zácpa na nuselském mostě
a nikdo se nedrží plotu.
Vypadám snad jako revizor?
Když s notýskem a tužkou odpočívající
Sedím v tramvaji a píšu ódu pro radost.
Vypadám snad jako pytel brambor?
Pro někoho lehká strava na tisíc způsobů.
Ve středu jedu do Hamburgeru
Byl les ba!
To je Francouzky?
Byl lesba...
Jdeš taky dneska na skupinu?
Erekce
Kdyby tak všechna lidská erekceVletěla bohu do prdele
Náměstí – v něm kostky kameníků
Prodavač plný díků
Mé díky v popelníku
Všechno tu jaksi uniká
Nic není pro mě zdá se
Močení na terase
Však dětské křiky přehluší
Derou se jemně do uší
Ty batolata učí nás
Mi jsme však slepí
Jak zvíře hnané stepí
A hledáme si jiné důvody
Ke smíchu ,k pláči,ke mračení,
Jelikož jakákoli erekce
Bohu dík nemá korekce...........
Neděle
Sklenice rozseté po stole,Jak miny na bitevním poli.
Dnes je jedno jakou zvolíš,
Každá tě skolí,
Je totiž sobota a práce je pro voly.
Krátká báseň
Asi budu navždy sedět v hospodě,než něco pochopím
a když to pochopím,
tak v náhodě
to uchopím
a pak se utopím.
Dědictví
Tu lítost mám po matceA chlad po otci,
Což je jako být v oprátce
A neumět si pomoci.
Chtěl bych být bubeník,
Za všechno říkat dík,
Lítost je kapesník
A chlad ocele dýk.
Rozplynulá
Mám chuť se zhulit,zčadit pod obraz
a vrásky ženy milovat nadoraz.
Mám chuť se štvát
za pachem pustou nocí,
bičovat měsícem tmu po jejích bocích.
Mám chuť se zhulit
a jako pes se zpráskat
a zemi laskat a lásku lačně laskat.
Mám chuť se vážně
rozletět jak střelnej prach
a vylejt se jak arma-beton
a bejt na prach
a válet se a pokálet,
všechno vyměšit
a pak se mejt.
Skočit do hajzlu
a bejt splachovadlem.
Mám chuť se zhulit, vřískat, pískat, ječet,
mám chuť tu brečet a pak jít na chat
a tupě čumět, nemoci umět
dotknout se nemoci.
Rozbíjet se a zase zcelit,
tak jako vlny na pobřeží,
tomu se nedá čelit,
když se chceš zhulit a rozplynout se.
Holobrádek (povídka)
Jak už to na tom světě bývá, tak jako každé ráno, tak i to dnešní jsem zavítal do koupelny, abych si vyčistil zuby. Kouknu do zrcadla a co nevidím!!! "To není možný!!!" projde mi mezi zuby. Strnule zírám do zrcadla na svůj obličej. Odhazuji kartáček a zběsile si ohmatávám bradu. "Fousy!!! Skutečně!!!" Pro jistotu se prohlížím ještě ve zbývajících dvaceti zrcadlech. Všude to samé!!! Pomalu s hlavou vzhůru stojím u největšího zrcadla a pozoruji zarostlou bradu. Špulím rty a ukazováčkem si přejíždím knír. Prohrabuji se čerstvými vousy jako starý zarostlý námořník a podvědomě se usmívám. A ty krásně zarostlé tváře!!! Neustále si fousy přejíždím prsty. "To je špička!!" S těmito slovy běžím v županu do pokoje, kde mám na nočním stolku přípravek, který jsem včera večer před spaním použil. Nevěřícně zírám na krabičku - Mister Micado. No to je super! To budou chlapi čumět! Rychle se oblékám, abych byl jako první v baru U trychtýře. Ještě prachy, něco na čtení, cigára, nazout boty a ven!Dveře práskly a beru schody po třech, abych už byl na ulici. Rozjařený úsměv mě ale náhle opouští, opouští mě náhle vše a stojím jak přimražený u domovních dveří v jejichž skle vidím svou vyjevenou tvář a v uších mi ještě dlouho zní to bouchnutí dveřmi...Klíče!!! Čerstvé dopoledne a naši se vrátí až zítra! Ach bože! Zírám vyděšeně do skla ....................................... kdyby jenom klíče!!!
(Zvolna se dobelhal do baru, kde sedí snad až do dnes.)
Rendez-Vous
Žil byl normální všední den a v něm taková normální přirozená touha. Byla to touha takových všedních normálních přirozených lidí se všemi přirozeními. Jednoho dne, byla to středa, donutila, bez ohledů na následky, ty nebohé lidi, aby se kvůli ní všichni sešli.Na místo určení jsem přišel včas a jako první. Vzápětí po mě přišel Edward. Sedl si a mlčel. Nebylo o čem si povídat, všechno jsme už věděli a chladný vítr podvečera sílil. Poté přišel Micky, Michal, Míša & Mike. Nick přiběhl za nimi. Všichni si sedli a opili se. Touha dnes měla dobrý den a tak dorazila zbývající děvčata v čele s Amandou a Nelou. Veronika se omluvila na nemoc, ale pak taky přišla. Z černého auta, které náhle před námi zastavilo vystoupil Filip v bílém, v zeleném Radovan, Simona a Petra nevystoupily, přijely tramvají. Jako poslední už nikdo, mimo karamelové Moniky, nepřišel.
Ten večer se přineslo spousty pití, dokonce někdo doma našel návod, jak s lahvemi naložit. Jenže návod byl po pradědečkovi a nebyl pro dnešní dobu již platný a tak všem bylo špatně. Nakonec, ale stejně přišel Jeremy, ale to už nikdo nebyl na svém původním místě.
Ohlédl jsem se. Bylo to v tu samou chvíli, co mi vypadla láhev z ruky a roztříštila se o chodník. Přestal jsem rozrušením civět na dlažební kostku pátou od shora, devátá řada a uvědomil si, že vlastně nikdo nepřišel a tak jsem ten večer šel do kina sám. V koně jsem se nádherně uvolnil a dostal krásně veselou náladu. Dávali rozkošný horor. Něco nechutného!!!
Jelikož začal nový den, já vyrazil na sraz po padesáti letech naší bývalé divadelní společnosti. Procházejíc přirozeným dnem, provokovala mě podivná touha a ještě mnohé vzpomínky.
Silver na cestách
Byl slušně vychován, nebo snad dodržoval morálku, ale určitě pro něco na tomhle svět+ zvedl záchodové prkýnko. Zip------skříp. A těžká úleva vydechla z poklopce plného překvapení. V této slabé chvíli, kterou prožívají všichni plnomočoměchýřovci, si vzpomněl na všechno, co zapomněl na co ty zapomínáš právě teď, když Silver jde do sebe a hlodá okolní svět.Nová věta počíná novou harmonii. Silver se upravil, naposledy si odplivl, spláchl výdělek své práce a šel se naposled rozloučit do intelektuálského klubu se svými přáteli.
Začínalo jaro a den byl právě v plném proudu. Na Silvera teď čekala cesta, od které nevěděl, na rozdíl od vánoc, co si má slibovat.
Měl namířeno, jako každou neděli, obrazit ty co miloval, půjčit jim co slíbil a odnést si od nich co mu nabídnou. Silver sice nečetl, neboť neuznával cizí myšlenky v teorii, ale nejčastěji si s přáteli vyměňoval právě knihy.
Vyrazil. Na zádech batoh plný doličných předmětů, na očích brýle proti slunci, které dnes zářilo skvostně na celý kraj a prašnou cestu lemovanou zelenavou travou, po které směřovali jeho kroky. Měl pod čepicí................vlasy. Teplý vánek pohrávající s lístky na stromech kolem cesty, v něm nemělo co, vše dobré krásné a čisté už znal a nechal se tím unášet.
Proto snad jde po prašné cestě plné slunce a tvář mu zdobí úsměv, který rozdává všude kolem na křídlech větru, který jako tichý společník doprovází Silvera na jeho báječných cestách.