Nacházíte se na stránce: Autoři / Zbyněk Ludvík Gordon

Autor - Zbyněk Ludvík Gordon

http://www.zlgordon.estranky.cz/

Dvář

Na koni sedí Dvář
na samém konci, koni
Na ocasní ploutvi cvalu
na cvalnatém břitu žíně
na svém vlastním klíně
s celou rodinou

Na hruškách

Pár slov zbylo na konci věty
jako pár hrušek
na vrcholku stromu
Pár slov na která už nedosáhnu
která těžce žlutá a přezrálá
spadnou spátky
do mých pootevřených myšlenek

Tak často si zůstáváme dlužni
ta nejvyšší slova

Oheň Telamonů

Vně dnů tvých
dnem vzhůru dým
zapaluje oheň telemonů
v pecích dlaní nesoucích
chléb náš vezdejší
na prahy
krásných karyatid
které pro rovnováhu
světa a mysli
každodenně
rukama napjatýma
podpírají
nebeskou klenbu
všech tramvají
řítících se ulicí
Via Apia
od zastávky Hrdinů
do stanice Křížové

Vně dnů tvých
dnem vzhůru dým
Uvnitř urny těla
pomalu mění se
oheň v popel

Má drahá

Jste jako víno
má drahá
když kořeny svými
saháte do hlubin
dotýkajíc se mé viny
Jste jako víno
má drahá
co dlouho zraje
až chytne příchuť jeřabin
Má drahá
k večeru už
bez přetvářky nahá
Jste nejdražší
z mých
pozdních sběrů

Vlčí mág

Pole máků
zvlčil bych z tebe
Karkulko
kdybys dokázala donést
bábovku, víno a svůj strach
lesem každodennosti
až na můj práh
Máš někdy příliš velké oči
než abys mne viděla
Já slibuji
že přestanu už polykat
ty přetěžké balvany osudu
Vytáhni mě ze studny
mých zkamenělých snů
dokud je myslivec čas daleko
žízním

Už zase

Napadlo sněhu
převeliké množství
Těch zbytečných závějí
rampouchů a jinovatky
Nikdy nejsme dost připraveni
přijímat dary
které o tolik převyšují
naši vlastní štědrost

Opice a kočí

Ulicí jde kočí
V kleci na větvi
sedí opice
„Kočí, hej kočí !“
„Co je, vole?“
„Já se bojím skočit“
Kočí zastaví, rozhlédne se
pak močí
„Cože, to je k smíchu“
„K smíchu to není
já se bojím skočit
přes svou pýchu“
„ A já zas nejsem kočí
jsem jen déšť v nočním tichu“

Šípky

Vždyť proto jsou šípky rudé
že krev stále ještě vytéká
z nevinných ran
Proto jsou šípky takové
že podzim má tolik místa
pro důvěru
A u cest
ktarým ještě člověk nedal jméno
se s nimi můžeš zastavit
a přemýšlet
o ztacené vůni
tam někde na druhé straně
odkvétajícího života
o jiné kráse smrti

Večer na vsi

Nad vesnicí
černočerná tma
Vše, co má oči
už jde na kutě
Nehnutě na rybníce
aby se děti méně bály
tři bílé svíce
hoří labutě

Procházka s dr.Krásnou

Nevypočítatelný den
jdeme parkem
V exponentu květinového vzorce
té chvíle
my dva
Vím, cítíš se jistější
v gravitačním poli
matematicko-fyzikální fakulty
Vždyť rovnice našich kroků
má jen samé proměnné
a derivací
drobného štěrku pěšiny , stínů a vůně lip
jsou naše propletené prsty
Pro všechny jsi záhadnou
mc²
Pro mě ne
Jedinečná ženo, prvočíslo
které má strach
z nedělitelnosti
« Předchozí 1 2 3 Další »