Autor - Erika Deutschová a David Mareš Markéta Drahoňovská,

https://www.csfd.cz/tvurce/317646-erika…

Nechte je, nechte krásné ctnosti!

Proč výsměch za studena
jenž víru přetvoří v smrt prznící?
Otevře jizvy zleptané časem...
Proč, proč ten škleb?
Vždyť zanese rány zvratky, hnisem a odporným pachem.

Proč ten smích a slova bodající
jak kopí bezduchých a mrtvých duší?
Proč smějete se lidem ronícím
těžké krůpěje z jejich srdcí?

A vy jak odvar ze zkaženého čaje
se chechtáte a vysmíváte...
Zraňujete a pícháte
jak sršeň, jak břitva
co řeže zraněné švy hojící.

Nechte je, nechte krásné ctnosti,
ať kvetou, ať se milují.
A nebuďte jak nelítostné vosy,
co žihadlem ostrým svým
křehká srdce spalují.

Němé duše

Básník a básnířka.
Zpěv veršů hltá prach
stařičkých kaváren.
Prokletý Verlaine
vkrádá se do srdce.
Ve snůšce břečtanů
s kelímkem vůně jasmínu,
obrazce lásky na stromech,
z nichž kape hořká krev.

Dlaně prokřehlé
chladným podzimem
s odvarem květů z heřmánku.
Konečky prstů tiší
slastné líbání.
Naděje, umírání,
beznaděj, vzkříšení.
Jen básník a básnířka.

S dotekem cudnosti,
pohledem zotročené laně,
a vlasy zmáčené ve slzách...
než tělem projede
zas elektrický šok.
Jak každý večer,
v poledne i každé ráno
zabije lačné souznění
dvou němých duší.
Toť básník a básnířka.

Blízko Bohu

Být blízko Bohu,
slyšet jeho hlas.
Bráníš se,
unikáš,
drží tě v okovech.
Bloudíš v myšlenkách.
Usnout mu v náručí,
seškrábat hnůj a pach.

Nesem si kříž,
se zkřivenými ústy,
prostřelenou duši.
Být blízko Bohu,
slyšet jeho hlas.
Těžké přijmout kříž.
A přece.
Nic jiného nezbývá.
Možná snít.
Jen tak.
Být blízko Bohu
a slyšet jeho hlas.

Bárka na rozbouřeném moři

Jak bárka v rozbouřeném moři,
jež hlídá paprskem svých očí
pevný břeh.
Dotknout,
přitáhnout provazy tlustými
a spočinout.
Spustit kotvu,
zlaskat půdu celičkým svým tělem.
Víc nevzdálit se z pevné náruče
šutrů mrtvých
a věkem seschlých stromů.
Vzít jed, jež omámí smysly trýzněné
a nespustit se znovu na moře.

Zdálky vidět břeh,
vichřice láme plachty napnuté
a hází okoralé dřeva
do víru neposedných vln.
Břeh se vzdaluje.
Otočit koráb a nasměrovat plachtu,
leč ztrhané kusy smrtících hadrů
na stěžni plují ve větru
zpuchřelém.
Zvrátit dílo Poseidona
a ukázat mu ohlodaný prst.
Vztyčit vlajku,
kormidlo ovládnout
a hrdě plout.
Doplout, zakotvit a zulíbat
půdu božskou.

Časy zrezivělou kotvu
již nikdy nepustit.
Držet ji v bahnu mořského dna,
obalit řasami, korály.
Spouštět do hlubin,
co nejblíž srdci země.
Aby ji nikdy prudké moře
nevyrvalo ze spárů pevnosti.

Být děvkou korábů
a sklonit křehké tělo
v příkré nahotě?
Vyrvat srdce zmáčené krví
a obětovat bohu?
Místo odpovědi,
tiché šeptání
a výkřik odhodlaný:
Napnout plachty, lásko!
Konec zmírání!

Alograf

Až jednou po mně bude veta,
můj popel vnes na střechu světa
a tam se větrem staň,

hřejivé slzy na prstech,
ber si mě, lásko, po hrstech,
máš rozechvělou dlaň,

zrcadla čistá horských ples,
nes si mě, vánku, něžně nes
do dálav nikdy nepřestaň,
ach máš rozechvělou dlaň

svým dechem setři ze mě pel,
než rozplynu se do pekel,
než prchnu jako laň,

Až jednou po mně bude veta,
chci cííit, jak můj popel slétá,
jak rosa do zahrad,

až jednou po mně bude veta,
můj popel vnes na střechu světa
a budu šťastná...
snad.

Niekde v diaľke

Kráča.
Žlté listy z javora
kvília pod jej nohami.
Blato, dážď, november.
A dátum... druhého.

Plač, a znovu listy, blato, dážď.
Kráča.
Bolesť sa rozprestiera...
Až kam?
V diaľku, trýznivo nekonečnú.

Slzy, dážď.
Čo je čo?
Len kráča.
Čierny klobúk, kabát,
ach tá krása!

Jej bledosť v čiernom
a plače.
Bol blízko.
Miloval ju:
a teraz tie listy, blato.

Láska, ľútosť zviera srdce v něj.
Úsmev sťaby z hrobov vychádza.
Z vnútra zemského.

Už zem ho prikrýva
a blato, dážď.
Bože nie!
Počuť kladivá.
A buchot, k tomu dážď.

Už ich dělí kameň-
mramorový kameň.
Jej belosť, jeho úsmev.
Úsmev muža, ktorý ju mal rád.

Blato, dážď, november
a ešťe plač – v srdci des a plač.

Marioneta

Leží Marioneta v krabici,
hrát Othella by chtěla,
jen očkem spícím pohledět
na principála směla.

Dřevěné ručky nehybné
znovu by zvednout ráda,
odložená ve tmě skladu,
do říše tajů padá.

V dřevěné rakvi může snít si,
jaký čas na jevišti měla,
když září, úspěchem a štěstím
po těle dřevěném se chvěla.

Marioneto, slavná loutko,
žiješ potleskem a mocí.
Pro tebe je svět jen jeden,
od večera do půlnoci.

Marioneto, smutná loutko,
umíráš a žiješ v roli,
v pozdní hodiny se směješ,
ráno tvoje duše bolí.

Leží Marioneta v krabici,
šeptat o lásce by mohla,
v bílých šatech Ofélie
k Hamletově duši tíhla.

Nahé tělíčko plné lásky,
jež rozdávat by znovu ráda,
bodavé rány trýzní duši
pod tíhou stesku bolí záda.

Z dálky slyší Desdemonu,
vstát a jít jí na pomoc.
Leč uvězněná v kobce tmavé
nemá nad svým tělem moc.

Marioneto milá loutko,
Jak dlouho ve tmě zůstaneš?
Objeví se světlo znovu?
Nebo už neprocitneš?

Naposled se nalíčit!
Naposled si utřít slzy!
Naposled se uklonit!

Mašle barvy chrpy

Po dlouhý čas nosila jsem
Mašli barvy chrpy
Při vzpomínce na den pouti
Ještě dneska trpím
Prokletý ten den kdy
Šla jsem užít světa na houpačce
A to přesto že mé vlasy
Váže stuha barvy svlačce

sem tam létám
prachem světa
omámená
vůní léta
mávám ptákům
kynu řekám
nemám zdání

o tom že má mašle lehce
sesula se z vlasů
nikdy už si neuvážu
něžně modrou krásu
ptákem jsem se nestala
však prostovlasá zůstala
při vzpomínce na den pouti
v zoufalství se dodnes hroutím

sem tam létám
prachem světa
omámená
vůní léta
mávám ptákům
kynu řekám
a své mašli

památník jsem vystavěla
z papírových růží
perníkový kříž tu střeží
její modrou duši
každoročně –bez mašličky-
navštívím jí na dušičky
nechci jitřit staré rány
a tak vlasy zajistím si
[kovovými pinetkami]





stále létám
prachem světa
ač nejsem už
na houpačce
blízký člověk
v barvě chrpy
není zde
-jen v barvě svlačce

Pleťme věnce dokud je čas

Perly perleť
Letět lesem
Skončit s děsem
Pokryt vřesem

Být tak mořem
Nebýt mořen
Vlastním hořem
Zůstat v noře

Hýčkán čekat
V míček smačkat
Všechny touhy
Nebýt pouhým
[slouhou slouhy]


Pleťme věnce
Dokud je čas
Dřív než kdosi
Vyžene nás
Na mráz


Loutka pláče
Smutek z pilin
Jsi zas vláčen
Strachem vílím

Ze stok
Co tě zdraví
co krok
Netopýři
Skrytí v chmíří

Vějíř z pouti
Plaší chmury
V něž se hroutíš
Zbaven kůry

Pleťme věnce
Dokud je čas
Dřív než všichni
Vyženou nás
Na mráz

Štěstí

Štěstí je krutý divoch,
miluje smích i život,
tančí kol lidí božsky,
jen ve tmě chodí bosky.

Štěstí vidí jen hvězdy,
smutek ho týrá leckdy,
rádo pokouší lidi,
bojí se prachu a bídy.

Štěstí je zrádná kočka
a kvítek jednoročka,
po duši pohladí tě
a hned uteče hbitě.

Štěstí – malá holčička,
co svoji sirku hýčká,
prokřehlou ručkou hladí
něžně i kůži hadí.

Štěstí je jak krásný život,
rudá růže a leknín z vod,
je jak divá zralá třešeň,
Štěstí to je tato píseň.

Štěstí je jak podzimní noc,
dotek, vůně, chuť i radost,
proplouvá jak tichý vánek,
Štěstí to je svěží spánek.

Štěstí má rádo hudbu,
Alláha, Boha, Budhu,
ve vztazích staví mosty,
bojí se o své štěstí.