Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Ondřej Linhart
Poutavý oblázku
Poutavý oblázku hluboko v řecetěch všech dnů.
Ploutve mé vířily radostí,
když udělalas -žbluňk!
Hej!Javorový liste!
Co dorostl
a snesl se do sebeklamu,
co padáš do noci,do noci své
za pravdou o tom,
jak vznikají vlny.
Hej mistře můj!
Sokyně lásky
a otrokyně všech otroků.
Odevždy přišlá mezi námi
k uzoufání vztahuji k tobě ruce své,
ba něco víc!
Přec ruce-to je vše.
Já číšník s tácem pro zbytky,
stojím u prostřeného stolu,
abych odnesl oběd - mé srdce,
na které dnes nemáš chuť.
(Je taky nahý ?)
Čekám na tvůj posunek,
s jistotou pak mohu odnést
ty zbytky krvavé.
Paní má,je libo kávu černočernou,
nebo snad koupel odpolední ?
Vždyť bez papíru a očí mých
bys nemohla číst
z mé hnisající rány.
Leč,teď již vím,
že zoufalství,z kterého zdá se plyne vše i toto,
jest zvukem jen
v nekonečnu a pohlazení
na Tvém spánku.
HLEDÁM DUŠI, CO BY MĚ MILOVALA
Hledám duši,co by mě milovala,prostinkou ženu,co by mě uschovala
do svého srdce krvavého,
mé tělo tvora pitomého,
řezal bych pilou motorovou,
kdy duše praská nad oblohou.
Svírám sám sebe v žluté křeči,
já usmívám se,však oči brečí.
Polknout se bojí špínu krásy,
v té noci,která nezadá si
se zbytkem kostí tvého těla.
Ve spánku potom hubou mlela,
když koulí jsi uprostřed děla,
co duše má tak osaměla,
nad ránem mým má touha hostí.
VOJENSKÉ ELITKY III.
Krvácíš brácho v řetězech,berou ti sílu,však né vztek.
Nevíš,když stoupáš po schodech,
nikdo neřekne,jak prát svět,
vzpomeň až vydáš další vzdech.
*
Tak uspokoj se při měsíci,
vždyť není třeba žádnou svíci,
nebo snad nepomyslels,že by muž,
mohl políbit tvojí líci ?
*
Poznal jsi lásku,bolest,žal,
už víš,kde hledat černý kal.
Podívej ale nahoru,
slunce nad námi svítí dál !
(upozornění-nečíst v noci)
Oblaka
Taženi vším,co nás kdy spojovalo,
na opratích větru.
Kopyta času zvedají prach.
Pod modrým tajemstvím
čistým a nevinným jako každé -
- dítě s modrýma očima.
Z úsměvu slunce vychází.
Nebeský kůň pádí dál.
Zoufale hledáš jeho slabiny.
Ty myšlenky vzdálené,
naduté, cáry z královského šatu,
bělostné pláně, pelíšky lásky.
Myšlenky černé šedé
až s bouřlivostí tužeb
rodí se pláč.
Některé vysoko, jiné zas nízko,
ale odevždy nad námi.
Chraň duhu,
tvou rukou prochází.
Chraň tu cestu svého srdce.
Taženi do věčnosti,
výjevy našich snů,
propletené dny.
Málokdo práskne bičem,
šílenství v tornádu se točí.
Málokdo zůstane stát.
- záři laviny.
Zůstane brázda jen
vysoko na nebi,
když letadlo mizí k svému cíli.
Nebeský kůň pádí dál,
smích zubů, zařehtání
a v jeho slabinách zjeví se duha.
JDE MU O TO,PROTOŽE JEŠTĚ NEUMŘEL
Když slýchal zpěvy stromoví v alejia naopak on hladil své múzy
k nejkrásnějšímu.
Jde mu o to,protože ještě neumřel.
Když ležel na břehu a věděl,
že řeka se nevylije z koryta,
neomele pevní břehy.
Jde mu o to,protože ještě neumřel.
Když tančil v tmách mezi přáteli
a byl tím,co miloval.
Jde mu o to,protože ještě neumřel.
Když básnil nekonečným vesmírem
v své dlaně a nechal se unášet,
vzrušovat krásou.
Jde mu o to,protože ještě neumřel,
když miloval lásku krásnou
a posiloval zítřky,když slyšel ozvěnu.
Jde mu o to,protože ještě neumřel.
Když mu to došlo,snad chtěl i zemřít.
Jde mu o to,protože ještě neumřel.
JAPONSKÉ ŽENY
Japonské ženyv střízlivosti
míjí v obrazech
evropského umění
některé motivy
kol českých hospod.
Há Dvě Ó z fontány crčí dál
a příběhy snubních prstýnků
se topí v uniformách.
Leč !
Obraz ve výkladní skříni
mi stále bude říkat,
že ten den : hle pes
než uvidět,
že otrok je ten převlečený pán.
Kočičí hlavy
Dlážděný teplý kámen,jež má chodidla líbají,
procitá s rosou v kocovině
a pod peřinou v teple postele
žíhané paprsky sluneční.
Teď co zas léto maluje
to asfaltové plátno
počíná s dechem tvým
ruměnec - barevné křídy.
LENIN, HITLER A JÁ
Zarostlý šílenče,volám tě zpátky tam,
kde tráva voní,ženy křičí
a ty řveš.
Jak snadné po ránu
vychutnávat pohyb malých holčiček.
Ty malé krásné čisté
popíjející první sklenku alkoholu.
Koneckonců milicionáři
mají Velkou Pravdu,
tak jako Lenin,Hitler a Já.
Smutkem rozevřeš noviny
přes upatlané brýle
pro příběh za čistými nehty.
Dnes úředníček
a včera mladej kluk,
snad trošku na měkko,
co nemůže se nabažit
té ranní dětské krásy,
jež vlasy mladé,
bez poskvrny
točí se dál zrozená síla
pokušení a zklamání.
Vypluj ty Nový . dnem.
Poznámka:
PRAVIDLO VYŠINUTÍ:
Toto pravidlo se stává akčním specifikem mé povahy bordelu,kdy extázi myšlenek stíhají jen dotyky pohledů očí,které se cítí ve společném kruhu plném rozehraných her, kdy vášeň je horká omeleta,létající mezi našimi rozpálenými hlavami a v souhře zvuků se snadno ve zmatku lásky zapomene,kdo je ta pánvička,kdo bublající omeleta a kdo oheň,který rozpaluje prostřednictvím mastného oleje, to co si všichni sníme.
Biko
Zobák mu narost,jsem orel v letu.
Tenhle smích na kost
dráždí mou piruetu.
A každý rub
má i svůj líc
a každý konec
-bez hranic,
když skok se blíží,
já panic,
nebo snad panna?
Těžko říct.
V ten den jsem byl
u konce všeho,
co jsem pochopil,
byl konec hrátkám mým.
A každý rub
má i svůj líc,
a každý konec bez hranic.
V mé krvi proudí
všeho trochu,
od trochu všeho proudí nic.
Věž
Všichni víme co je lež,ale víte,co je věž ?
Nemyslím tu malou z písku,
tu vám voda zbourá v trysku.
Je to z písku také sice,
mám na mysli tu věž v Pisse.
Stavěli jí dělníci,
malí,tlustí,velicí.
A teď,když je hotová,
vysoká jak obloha,
zdá se že je trošku šikmá,
když tam stojí mezi lidma.
Víte proč je nakřivo ?
Dělníci šli na pivo !
A stavěli tenhle dům,
přitom pili pořád rum.
Teď už víte,co je věž
a poznáte jistě lež.