Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Divoké víno a Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Vítr
Vítr, který nefouká
a písek, který nespí.
Spánek tvou bolest pofouká,
Putuješ oblohou bez souhvězdí.
Už ani nevím,jak jsem s tebou dlouho,
dlouho opilý,bezejmenný ,sám i nahý,
jak dlouho jsem bez příčiny
ve světle cadilaců nespatřen
ujištěn jistotou zeleniny.
Fotografujeme prázdná bílá místa,
pole jsou čistá
každá mi i čistá,
podle toho ,kde vnímáš špínu.
Nesnese - sobota-Milešice 22-23.9.2012
Včeras mi lásko řekla,
že jsem robot
a mě se dnes zdálo o Robocopovi.
Je to tak dobře?
Pak jsem šel odemknout již odemklé
-auto
-tos mi chtěla říct?
Jeleni s nocí dotroubili,
je ráno, jen šumí Šumava.
Jeleni polehávají, jak lahve dopité
a my si dáme té...ačačaj.
Jdu na latrýnu.
Včera jsme lásko zas šli pozdě brzo spát
a ráno výstřel na jelena
probudil rodičovskou hádku.
BOOOM další střela
až ztrácím vědomí cestou do Indie,
nevím o sobě, tělo mé
nesnese už rychlí výstup.
Dýchej vdechuj, siť se životem.
Vdechem začíná, výdechem končí.
Zapálím oheň,
šrám na konci paže,
pomeju nádobí,
přivítám sousedy,
pohraju s dětmi,
defregmentace vědomí
- prodali krávu.
Věnec
Do rakve položte mě hlavou vzhůru,
protože život jsem měl normální,
zahrajte poslední habaďůru
a ať je pěkně orální.
Na rakev rumu konev dejte
a šup s ní rychle do díry,
i s pánem Bohem se tu mějte,
kápněte slzu manýry.
Zahrabte hlínou temnej konec,
ať nikdo neví, že jsem žil.
Na hrob mi dejte řitní věnec,
abych se z ní už nevrátil.
Volám
Volám, že já sám
nejásám.
Volám volací linkou
do vnitrozemí,
odtud se nechám přepojit
a volám mezi město,
volám architekty světa
a volám přes všechny dráty země,
sicilská pobřeží a pekingský průplav,
volám přes půlku světa,
volám přes To všechno,
volám,
mám signál.
Volám a zvoním u všech dveří,
volám a zasouvám svůj klíč k otevření,
volám bez oznamovacího tónu,
volám snad tonu.
Volám, volám, jak Vlám,
na flám se nedovolám.
Volám přes všechny křižovatky světa,
volám přes všechny temné kouty bažin,
volám přes záplavy srdcí,
které přijímám i odmítám,
volám přes všechny občanské války,
volám a nemám číslo,
volám do nebe zapomnění světa.
Halóóóóóóóó!!!!!!!!!!
Autocad
Digitální existence,
smrt emailové schránky
přeplněné vlastním odpadem.
Konec kyberprostoru,
smazaný odpadkový koš,
přenos bez signálu,
přenos bez nosu.
Permanentní defenestrace,
zhroucení podsystému.
Čárkový kód
jenž nikdy nerozluštím.
Procesor na EKG,
vteřina pravdy,
krásné pozadí,
sejdeme se na ploše
a tu náhle ze mě vylít
Control, Alt a Delete!
Bublinka
Musím se nadechnout
mezi tvým mluvením,
vystoupat občas k hladině,
jak ryba mluvící mlčením.
Já muž,
pár slov na jeden ret.
Ty žena
s vesmírem plným vět.
Poutavý oblázku
Poutavý oblázku hluboko v řece
těch všech dnů.
Ploutve mé vířily radostí,
když udělalas -žbluňk!
Hej!Javorový liste!
Co dorostl
a snesl se do sebeklamu,
co padáš do noci,do noci své
za pravdou o tom,
jak vznikají vlny.
Hej mistře můj!
Sokyně lásky
a otrokyně všech otroků.
Odevždy přišlá mezi námi
k uzoufání vztahuji k tobě ruce své,
ba něco víc!
Přec ruce-to je vše.
Já číšník s tácem pro zbytky,
stojím u prostřeného stolu,
abych odnesl oběd - mé srdce,
na které dnes nemáš chuť.
(Je taky nahý ?)
Čekám na tvůj posunek,
s jistotou pak mohu odnést
ty zbytky krvavé.
Paní má,je libo kávu černočernou,
nebo snad koupel odpolední ?
Vždyť bez papíru a očí mých
bys nemohla číst
z mé hnisající rány.
Leč,teď již vím,
že zoufalství,z kterého zdá se plyne vše i toto,
jest zvukem jen
v nekonečnu a pohlazení
na Tvém spánku.
HLEDÁM DUŠI, CO BY MĚ MILOVALA
Hledám duši,co by mě milovala,
prostinkou ženu,co by mě uschovala
do svého srdce krvavého,
mé tělo tvora pitomého,
řezal bych pilou motorovou,
kdy duše praská nad oblohou.
Svírám sám sebe v žluté křeči,
já usmívám se,však oči brečí.
Polknout se bojí špínu krásy,
v té noci,která nezadá si
se zbytkem kostí tvého těla.
Ve spánku potom hubou mlela,
když koulí jsi uprostřed děla,
co duše má tak osaměla,
nad ránem mým má touha hostí.
VOJENSKÉ ELITKY III.
Krvácíš brácho v řetězech,
berou ti sílu,však né vztek.
Nevíš,když stoupáš po schodech,
nikdo neřekne,jak prát svět,
vzpomeň až vydáš další vzdech.
*
Tak uspokoj se při měsíci,
vždyť není třeba žádnou svíci,
nebo snad nepomyslels,že by muž,
mohl políbit tvojí líci ?
*
Poznal jsi lásku,bolest,žal,
už víš,kde hledat černý kal.
Podívej ale nahoru,
slunce nad námi svítí dál !
(upozornění-nečíst v noci)
Oblaka
Taženi vším,
co nás kdy spojovalo,
na opratích větru.
Kopyta času zvedají prach.
Pod modrým tajemstvím
čistým a nevinným jako každé -
- dítě s modrýma očima.
Z úsměvu slunce vychází.
Nebeský kůň pádí dál.
Zoufale hledáš jeho slabiny.
Ty myšlenky vzdálené,
naduté, cáry z královského šatu,
bělostné pláně, pelíšky lásky.
Myšlenky černé šedé
až s bouřlivostí tužeb
rodí se pláč.
Některé vysoko, jiné zas nízko,
ale odevždy nad námi.
Chraň duhu,
tvou rukou prochází.
Chraň tu cestu svého srdce.
Taženi do věčnosti,
výjevy našich snů,
propletené dny.
Málokdo práskne bičem,
šílenství v tornádu se točí.
Málokdo zůstane stát.
- záři laviny.
Zůstane brázda jen
vysoko na nebi,
když letadlo mizí k svému cíli.
Nebeský kůň pádí dál,
smích zubů, zařehtání
a v jeho slabinách zjeví se duha.
