Nacházíte se na stránce: Autoři / Petr Payne Pazdera

Autor - Petr Payne Pazdera

http://www.czlit.cz/main.php?pageid=34&author_id…

CAFFEU

Petr PazderaPayne:

CAFFEU

Nudný výhled z okna kavárny na nudnou křižovatku nudných ulic nudného města v nudné nížině. Smutek nevypitých sklenic, takřka zarostlých pavučinou. Železniční pomalá pravidelnost. Střecha záložny, či snad „mátožny“. Dívka – vzpomínka na kole projela. Usedlé město. Usedavý pláč skryt. Horizontální poklid. Jako by ležel na roštu svatého Vavřince, jemuž je ostatně zasvěcen zdejší kostel. A ta dívka zpívá. A pořád zpívá. Nikdy nekončící proud asociací. Lidé gestikulují, jako by se křižovali. Možná tak jehličkou píchat do kolemjdoucích, aby se ohlédli. Aby se probrali, aby se probral. Je proměnlivá oblačnost a proto neviditelní rozvinovači stínů mají práce víc než dost. Hradební opevnění. Penzijní připojištění. Krůtí brka. Prodej slepic. Ultrazvukové vyšetření živých i mrtvých na počkání. Hrdélko – vráteň. Propani butani. Rostoucí sestupnost. Zlaskavělá poloha krupiérů. Pomník ženy, která byla modelem mnoha slavným malířům, nicméně dnes je slavnější než oni. PŠIS a jiné nápisy. Architekturou výstavby ztělesněná marnost. Město Mydlina. Púchov Polabí.
Samotný pobyt v tomto městečku zpřítomňuje v přibylci onu dívku ve vzpomínkách silou a mocí spojitých nádob. Začalo to léty strávenými na gymnáziu zde v tomto maloměstě. Učitel je učil bulharsky namísto rusky, a přišlo se na to až při maturitě. Avšak ona chodila do vedlejší třídy.
Vidí ji, jak jede na kole a zpívá. Ten zpěv rozesmutňuje ještě dnes. Vždycky bude zpívat, až na věčnost.
Sedí v kavárně a přemýšlí, kam jít. Vyvolil hřbitov. Napadlo ho, že byl to chybný stesk, protože měl svůj předmět. V její osobě. Ve všem, co byla. Nešť tesknota na tomto světě je absolutní, bezpředmětná. Všudypřítomná tak jako vítr. Skličující jako volná krajina. Kolem kostela sv. Vavřince a dál. Městským parkem za šumu dubů. Kolem opravny pneumatik, na jejímž štítě se zjevuje zářící pneu podobně jako na kostele Panna Maria. Železniční přejezd. Poslední vilky. A tady krematorium. Spíše parochod mezi bárkami hrobů. Jsou zde pohřbeni i její prapředci. A nečekaně taky... Ona.

Dopis zemřelému

Petr Pazdera Payne:
Dopis zemřelému

Hyacintu Hernovi


Máváme na sebe ze zádí dvou míjejících se parníků. Přibližujete se... a už se vzdalujete! Rozhodl jsem se Vám psát, a Vy se nemůžete bránit, protože nejste. Našel jsem Váš náhrobek, mám rozmalovaný Váš portrét, vše, co potřebuji. Žiju podivnými vzpomínkami na Vás, Hyacinte, jako by nějaká bohyně, nějaká Fortuna řekla: Seznamte se. A tak se stalo: Nastěhoval jsem se do bytu po Vás.
První noc to tu na mě padalo, až jsem se probudil a na obranu před TÍM prudce vymrštil ruce. Jak se rozednívalo, šera ubývalo a místnost se vynořila z pletenců stínů...
Čtu prázdné stěny. (Nakonec vezmu vápno a všechno to tu vybílím.) Našel jsem zbylé předměty, obyčejné relikvie: pár polic, nejeden dopis a pramálo čitelné zápisky, ustřižený koberec, dětské kresby, potápěčské brýle a taky knihy, které nechtěli už ani v antikvariátu. Jako byste přistál v těch předmětech a prolnul se do zdí. A přitom jste vzlétl a uletěl a my tu zůstali.
Ostatní věci jste vzal s sebou, jako by je s Vámi pohřbili do hrobu. Zůstaly po nich pouhé stíny, negativní otisky na špinavých mastných zdech, prázdná pole zobrazující ideje věcí: obrazy, komody, ovál, respektive elipsa po nějakém zrcadle, kruhová výseč po hodinách, obrysy šavle, dámského klobouku, křížku nebo mečíku, silueta sádrového andílka (nebo něčeho jiného okřídleného), otisk po diplomu s přívěskem pečetě. Začouzená mřížka od lednice.
Hyacinte, zřejmě jste měl rád neživé předměty. Raději možná než zvířata, ty němé, prodejné tváře. Hle, kámen, kdosi se jej snažil opracovat, tak aby z valounu se stala kostka, zkubizovat kouli, dalo by se říci. Odkud ten kámen pochází? Vypadl ze souvislostí. Jeho tvůrcem mohlo být dítě, třeba vy sám, a zrovna tak příslušník mykénské kultury, a možná jeden z prvních lidí doby víc než kamenné, v jehož hlavě se počala rodit geometrie, kdoví.
-
Do jednoho z těch prázdných rámů na omítce jsem začal kreslit Váš portrét. Čtvrtinový profil, bojím se přímého pohledu. A taky nechci řešit barvu očí, pracuji proto jen černým uhlem, vždyť barvy neživého časem vyšisují. Stačí mi zachytit jediný z Vašich pohledů. Malířství je způsob, jak se vyrovnat s realitou, jak z ní cosi vyčíst, jenže to čtení není doslova, neodehrává se v lidské řeči, zůstává němé. Iluze je vždycky jen iluzí. A na druhou stranu, kdybychom neměli iluze, sotva by náš život byl něčím víc než životem housenky. Jste zahalený, rozostřený, naněkolikrát lepený; skládám Váš obraz, jako bych mazal jeden chleba za druhým a znovu z krajíců lepil bochník. Modlím se, aby má iluze byla pravdou.
Vdechuji vůni dávných nesčetných vykouřených doutníků. Dívám se Vašima očima z oken, prohlížím si stejné střechy a světlíky a komíny, schodiště a ventilace, terasu a balkony jako Vy kdysi. Stejní lidé jsou na nich vídat, ale Vy tu už nejste. A obráceně, zkouším se dívat těmi lidmi a těmi okny a fasádami na Vás, představit si pohled zvenčí sem na nájemníka přede mnou. Ošoupanými parketami cítím Váš krok. Dokud nebude obraz hotov, tak to tu musím nechat v tomhle stavu. A pak vymaluju, začnu Vám tykat... a na tom se rozloučíme.
Prosím Vás, jak jste přišel k tomu jménu?
Hyacint Herna!
-
Zdál se mi o Vás sen. Chtěl jsem koupit dům na venkově, byla to vilka na samotě s nádvořím tvořeným dalšími stavbami. Vy jste byl původní majitel, vyšel jste ven na terasu, bodře mě pozdravil; velmi zarážející bylo, že jste měl zafačovanou celou hlavu. Zdravil jste mě tmavými otvory pro oči a ústa. Přes ten úraz, šlo o nějakou těžkou popáleninu, působil jste docela rozverně.
Sedím ve Vaší pracovně. Zde vysoké knihovny od podlahy až ke stropu. Police i nad futry dveří. A Vy, ještě mrštný chlapík, obratnými pohyby všech končetin jako pavouk po tom lešení lezete. Hovoříte zavěšen z výšky k návštěvníkovi. Co je to „historia“, třeba vykládáte. A že v němčině je pavouk ženského rodu, a cosi z toho vyvozujete. Anebo sám v pokoji ležíte na zemi pod stěnou z knih a vzpomínáte. Na dětství. Jak odvedle blafe papiňák, to maminka v kuchyni připravuje večeři. Na návštěvu přišli strýcové a tety, a Vy, malý chlapec, běháte bezdůvodně od jednoho k druhému, jako byste je chtěl propojit, a vkládáte jim cosi imaginárního do rukou.
A později, již jako nemohoucí a starý, sedíte doma a pozorujete ptáky na nebi. Závidíte dokonce i obyčejným holubům jejich volnost, s pohledem vzhůru, jako když se sedí u zubaře v křesle proti oknu. Už nemůžete šplhat ke knihám, přestal jste číst.
Hyacinte, jste mi naléhavý, nechal jste tu svůj vzkaz, aby se o něm přemýšlelo, abych přemýšlel, „historia“ přece znamená bádání. Pavoučí spřádání vzpomínek. Přicházejí věci, jak byly přede mnou; jde o to, které přecedím a které nikoli, a to je můj úděl. Ano, jako byste žil kvůli mně, kvůli tomu, abych v prázdném bytě s ozvěnou seděl, stávaje se ozvěnou Vaší.
-
A přece jen jste měl jistý vztah ke zvířatům. Zajímala Vás ornitologie. Našel jsem sešitek plný náčrtků a kreseb ptačích skeletů, svalstva, opeření. Jsou to skuteční ptáci, vykreslení podle atlasů, a také archeopteryxi, hipogryfové a jim podobní. Zajímali Vás létavci všeho druhu, notabene ze zvláštních důvodů. Chtěl jste létat! Jaký jste byl renesanční člověk! Nu, kdo by nechtěl vzlétnout, ale Vaše výkresy svědčí o tom, že nešlo o pouhý sen, který záhy vyprchá. Nepochopil jsem, jestli ty leonardovské kresby došly finálního uskutečnění. Ale Vy jste nešel cestou Leonardovou. Oproti všem, kteří se pokusili připnout křídla na paže a na ramena, Vy jste vyšel naplno z přírody. Letky u ptáků totiž vycházejí z posledních článků končetin, tedy z toho, co u člověka odpovídá prstům. Váš projekt předpokládal opravdu ptačí pohyb rukou, opatřených perutěmi, jejich typické skládání a rozkládání. Takový lidský létavec by potřeboval silné hbité paže a zejména zápěstí, dlaň, prsty. Posilování a drezura by vyšly na mnohaleté úsilí. Neviděl jsem Vaši ruku, nemám žádný důkaz pro ani proti, zda jste se pokusil svůj originální nápad uskutečnit, na sobě, nebo na někom jiném.
Zadíval jsem se teď na své prsty a chvíli zauvažoval. Ano, také toužím od dětství po letu. Ale vracím se na zem, Hyacinte. Vy jste byl ulítlej.
-
Znovu a znovu se mi vkrádáte do snu.
Někam jsem měl odjet, ale potkal jsem Vás ve městě zašlé slávy, neznámo jaké epochy. Kráčeli jsme vedle sebe v noci po nábřeží. Vy jste šlapal těsně po kraji navigace; říkám Vám, že mám strach, že spadnete do vody. Odpovídáte, že máte také obavy; beru Vás za ramena a stahuju k sobě. Pokračujeme dál už ne po tom nebezpečném okraji.
Jindy zas jsem Vás zastihl, jak zkoušíte svoje klíče u MÉHO bytu, jestli ještě fungují. V tom snu jsem měl nikoli neodůvodněné obavy, že se sem zase nastěhujete, až jsem se z toho osypal a probudil. Musel jsem o tom zvláštním snovém jevu přemýšlet. Napadlo mě, že Vás mám rád zřejmě jenom jako iluzi. Jste mi naléhavý, ale představa nějakého setkání nebo dokonce delšího pobytu s Vámi mě přímo odpuzuje. A pak jsem si řekl, že bych Vás rád viděl; nicméně s nějakými duchy opravdu a vážně nechci mít nic společného.
Přicházívala totiž na návštěvu Vaše dřívější rodina a další a další lidé, příbuzní, známí, známí známých, konečně i bezdomovci. Jídlo, pití, po podlaze rozdupané chlebíčky, saláty, dortíky, rakvičky. Bytí v regálech družnosti! Navíc přibyly věci, které jste vzal s sebou. A to jsem se teprve vyděsil. Co to má znamenat? ptám se. Nic jste nevysvětlil. Chce se mi křičet, svírá se mi hrdlo, všichni si myslí, že chci šeptat; navrhují mi, abych šel stranou. Můj nářek vrcholí: Kdykoliv přicházíte a kdykoliv mizíte, cokoliv si tu berete a cokoliv mi sem nosíte. Jsem erár, prachsprostý erár, konečně ze mě vyšel hlas. „Erár! Erár!“
A stále ještě ve snu vidím Vás se vztyčeným ukazovákem, jak mi říkáte: „Kvůli tý holce tě tu nechávám přespávat. To ona nás spojuje. Projevuji ti zvláštní přízeň.“ Ksakru! Co je mi do Vaší holky? Do Vašich známostí! Proč mě zanášíte svými problémy jako těmi skříněmi, říkal jsem si už definitivně vzhůru, co je mi do Vašeho života! Nejraději bych se ihned ze všeho zase odstěhoval.
-
Donchuanova velká láska

Vstupujeme do ní, do té dětské, nevinné, a proto tak trochu bezvýrazné osůbky. A ona, zástupně za nás, vstupuje s ním na jeho lože. Hladivá a přítulná, netuší, že on vzpomíná skrze ni na nás. Její tvář se proměňuje – vždycky nechává rozsvícenou lampičku nebo svíčku, aby nás v ní uviděl. Sama bez výrazu nabývá našich podob, dohromady i zvlášť, jedné za druhou. Sběrný typ. Zhmotnělá déjà vu. Loutka představující pravzor. Jako antická socha, nezobrazuje skutečnost, ale ideál. Jsme v ní, jako ona odedávna v nás. Dušinka naše. Proto si ji vydržuje – vezír nás všech – tu svou poslední.
Až toto jednou pochopí, skončí její nevinnost a odejde od něj a spolu s ní i my. Trpčí než smrt mu bude, kmotřička naše. Necháme ho padnout do bezedné samoty. Lépe by pro něj bylo, kdyby mu na krk uvázali mlýnský kámen a hodili jej do moře.
Byla mu vším. Skrze ni se mstil na nás předchozích. Skrze ni nám odpouštěl. Vydala se mu vším, odevzdala se jako dítě, ztrácela se. Plakávala, ale jen ze spaní. Až konečně se zastavila a prozřela a nahlédla dovnitř, odstřihla se, přitom naráz zestárla. Vrátila se její tvář, kterou možná nikdy ani neměla.

Tolik Váš text.
-
Byl jste velký marnotratník, Hyacinte. Ta Vaše nenasytnost, množství vztahů, bytostná bezbřehost! Měl jste strach ze ztráty, a proto si ztrátu navozoval. Při ničem a při nikom jste nezůstal. Vybíral jste si milenky a přátele, jejichž očima jste se chtěl vidět. V této volbě jste spatřoval svoji svobodu a svobodu obecně lidskou. Taková byla Vaše filozofie. Nedokázal jste zahlédat sebe sama, a proto jste hledal nové a nové známé. Ti, jimiž jste se obklopoval, jako by byli očarováni, nedokázali vystoupit, vnitřně se odpoutat. I já jako bych byl Vámi ještě dodatečně očarován! Venkoncem jen ti odvážní se dokázali vzepřít. Včetně té Vaší poslední.
Žil jste pro budoucnost, v níž jste vůbec nevěřil. Tohle bytí k smrti Vás odvádělo od VŠEHO. Vyhodil jste se ze sedla. Jako byste letěl bez cíle. Jako byste byl nahoře, a přece se nedíval z ptačí perspektivy. Vždycky jste vynikal chabým smyslem pro proporce, ztrátou měřítka, myšlenkovou hypertrofií, neuměřeností. Vaše energie nepoznala mezí. Propadal jste se v přílišnosti. Nikterak jste nebyl s to transformovat svou žádostivost v pascalovský „obraz řádu a pokoje". Vyhovovala Vám mlha a tma, jež se válely po kopcích. „Von si nerozuměl,“ říkalo se o Vás s oblibou.
Syntézu, kterou jste neprovedl, jako bych měl za Vás nyní z odstupu času uskutečnit já. Rezignoval jsem při tom na přesnost informací a pravdivost faktů. Moje samomluva Vás mytologizuje a naopak: Já skrze ni demytologizuji sebe sama. Portrét na zdi jsem vzdal; co bylo, setřel jsem hadrem. Zato k Vám mluvím, když mluvení Vaše ustalo. Cítím se mrtvým psem jako Vy, je mi blízká ta Vaše mrtvolnost, avšak ještě hovořím, ještě mám slova, z nichž mnohá byla původně Vaše, a já, sběratel slov, jsem se jich zmocnil coby pozůstalosti. Byl jste přes veškerou zhýralost a zkaženost dospělé dítě, věřil jste slovům, Hyacinte. Věřil jste v řeč jako dítě věří rodičům. V domovinu, do níž jste se navracel svými deníky, zápisy proti Vám svědčícími. Stala se Vaším osidlem.
-
Vzpomínáte na ni, jak od Vás utekla. Jednoho rána, nebo spíš jedné noci. Ale ani ve vzteku neztratila svůj smysl pro praxi a vzala si deštník krom zavazadla s nejnutnějším obsahem, jako by měla stokrát předem rozmyšleno, co vzít s sebou: jakési evakuační minimum. Během těch několika hodin, které následovaly do rozbřesku, padly rozsudky, jež jste nad sebou vzájemně vynesli. Chodila deštivou čtvrtí do odjezdu prvního vlaku. Kam zmizela, kde byla pak několik dní, nikdo netušil. A její rodiče na Vás poštvali policii. Pak se asi ukázala, protože policajti i rodiče přestali obtěžovat. Ty první hodiny a dni její nepřítomnosti vydají za víc, než potom roky, na které zmizela úplně. Jako byste si prožil perspektivu: odlétávající letadlo se vzdalující se blízkou bytostí, jež se nakonec promění v docela malý, neexistující bod. Měl jste o ni strach, a ten Vám po ní zůstal. (Kromě klobouku na stěně nic jiného.) Měl jste o ni strach, protože výrok zněl: „Táhni k čertu,“ a ona šla.
-
Na dveře zaklepal živý pramen; nejspíš měla ve zvyku klepat, ač měli jste zvonek. „Už tu nebydlí,“ musel jsem říct a zmínit hřbitov, na který Vás uložili. Pozval jsem ji dál na kafe, aby rozvázala a abych si mohl prohlédnout tu ještě dětsky jemnou melancholickou tvářičku, poměrně zachovalou, doufaje, že si odloží i baretek, který zastiňoval pěkně klenuté čelo. Zdráhala se, vešla. „Nezouvejte se, teprv to tu uklízím a zařizuju,“ zavřel jsem za ní dveře a očima ukazoval ke stolu, aby se posadila. Baret ani kabátek neodložila, seděla zpříma, jako že brzy odejde. Naslouchal jsem jejímu spanilému hlasu, když o Vás mluvila. Po hlase byla větší, silnější, než jakým dojmem působila její drobná statůrka. Měla už léta, ale byla o dost mladší než vy, jak jsem předpokládal. Vlastně věkem blíž mně než Vám. Samozřejmě hned jsem si vzpomněl na sen, v němž jste na ni odkázal: „Kvůli tý holce...“ Jako bych tu měl být proto, abych jí vyprávěl o posledním období Vašeho života. Jenom si domýšlím a vymýšlím. Víc ona řekla mně než já jí. Dokonce mi ukázala Vaši fotografii, když jsem ji o to požádal: obočí jako roztažená křídla ptáka. Tmavé oči, upřené do velké dálky, spolu s nosem, tím směrem nastaveným. I takto, tváří v tvář, jako byste navozoval pocit letu.
-
Děkuji za tu známost. Já, náhodný pozůstalý, nehodný dědic. Říkám jí Fortunata. Seznámil jste nás, stal jste se duchem, který nás spojuje. Měli jsme o čem a o kom si povídat. Potom se našla další témata a věci, které nás sbližují. Chtěl bych, aby se sem přestěhovala, ale ona nechce. Prý až to tu vybílím, až budou koberce, až namontuju lampičky. Ale ona pořád nechce. Jsou to jen vytáčky – všechno jsem udělal, abych jí vyšel vstříc. Tak tu vartuji sám, a ona jen zachází. Čekám na ni takřka jako na Vás, až se vrátíte z domnělého Avalonu. Dlouho se mi o Vás nezdálo! Přítomen ve své nepřítomnosti, máváte na mě ze zádi mizejícího parníku...
Stal jsem se Vaším vazalem, šafářem Vašich tajemství. Příliš jsem se uvelebil ve Vašem životě. Utekl bych, ale už není cesty zpět. Příliš jsem se do všeho namočil. Naparazitoval se – a kdo není parazit – uvěznil jsem se ve Vás, a přitom jste taková nepolapitelná, aerodynamická bytost. Váš život je na vodě, nebo spíš ve větru. Hyacinte Herno, iluze moje!
-
Ta jediná je paní – Samota. A její sestřenka Nemoc.
Sedíte tu ve svém bytě před několika měsíci. Připadá Vám to tady čím dál tím menší a těsnější. Jako starý oblek do tanečních. Člověku dojde, když se odněkud po delší době vrací do města, že žije v takových celách, celulách, v plástvích, v komorách a komůrkách. Vždycky jako by s návratem oblékal staré hadry. A tak nějak i na mě působí tenhle byt. Obnošené sako, starý fráček, kazajka. Dávný, nepochopitelný smutek je zakódován ve výhledu z jeho oken.
Právě pod nimi probíhá demonstrace, jedno, koho proti komu; ještě byste to koutkem mysli mohl řešit, ale nechce se. Tak tohohle jste se musel dožít: demonstrace proti propojení světů!
Zabýváte se svým adresářem, třídíte jej a nadepisujete obálky, na něž má být zasláno Vaše parte. Zvláštní smysl pro pořádek. Vzpomínáte na svoje přátele. Kdeže jsou? Lidičkové. Stěhovací ptáci. Lodě plují, nevíte kam. Chybné maškary. Němé panoptikum. Zátěž minulosti. Celé stádo roků se přehnalo, a to byl život.
-
Hyacinte, loučím se s Tebou!
-
P. S.:

Prohlížím si své prsty. Rostou. Podivuhodně se ohýbají má zápěstí, lokty se vytrčují dozadu. Ale není to křeč. Mám dutiny v kostech. Nastavuji keratinový nos vpřed, předkláním se tím směrem. Mhouřím oči ve větru, cítím jej ve tváři, čechrá mi peří. Zkouším pohnout okřídlenými pazuchami, každou zvlášť a oběma dohromady. Pohrávám si s energiemi. Mám je v moci, ale jsou silnější než já. Dodám si odvahu, a ač toho není třeba, odrážím se nemotorně od země.
Plaše jsem zamával křídly. Chytil jsem motáka. Propadl jsem se, ale už nepadám. Učím se novým pohybům, vkládám sílu do nejzazších konečků končetin. Jsem pouhým trupem mezi křídly ve volném prostoru. No jo – letím.

THALASSOTERAPIE

Petr Pazdera Payne:

THALASSOTERAPIE

Brebentění jazyků: španělština, italština, angličtina, portugalština a další a neznámé a jiné a zcela cizí. Turistický babylon na jednom z nejzápadnějších mysů Evropy. Chumáče vět unáší vítr pryč jak pěnu. Hučení příboje a chechot racků chechtavých činí každý jazyk jalovým. Lidé jsou tu, ale nejsou. Lidská existence je jen závratí nad útesem. Zatímco ti racci jsou si tak jistí ve větrných proudech. Nejsou bezbřehostí ohroženi tak jak obyvatelé země. Právě naopak. Všudypřítomná nebeská klenba je jim domovem.
A zde Zátoka utonulých! Strašidelné mořské panny dole v hlubině oblažují své oběti. Není tak jednoduché proplout mezi mysem a ostrůvkem, z něhož trčí maják, stavěný léta během vlnobití. Řada potopených lodí proto nebere konce. Tu pod vodou jsou si všichni rovni ve své utopenecké odulosti. Jakýsi shluk mrtvých duší. Jsou si podobni. Jako lotr po pravici a lotr po levici na kalvárii při kostele vedle kostnice s nápisem Mementomori v nedaleké přímořské vesnici. Není mezi lotry takřka rozdílu, tvářemi se podobají blížencům, jen u toho po levici lze pozorovat jakýsi záškub v pažích a nohou, snad je to smrtelná křeč. U jednoho nádech a u druhého výdech.
Bývaly tu i jiné ostrovy, jsou doloženy na starých mapách, ale zmizely. Snad byly to velryby, jež odpluly někam jinam a jinde v jiných mořích zas imitují nově vynořivší se ostrůvky. Tak vypráví se též, že na takovém nějakém livjátanovi připlul před staletími místní věrozvěst.
- - -
Zdomácněl až když zašel na stolici. Teprve ta činila z pobytu na novém místě cosi pevného a stabilního. A to se podařilo až v L´Orientu. Vždycky toužil navštívit tohle město, které se nachází daleko na západě a jmenuje se tak proto, že z něj vyplouvaly lodi na daleký Východ. Navštívit tuto západní výspu a skrze ni pocítit tajemství Východu!
Loď kotvila v nákladním přístavu, sama jak několikaposchoďový věžák, a za ní paneláky vystavěné po té, co byl L´Orient za války vybombardován. Zde se tedy ubytoval. Našel si pro delší pobyt levný kutloch v blízkosti majáku, který byl vystavěn přesně podle původního, v ubytovně využívané přístavními zaměstnanci a námořníky. Ta ubytovna se jmenovala vznešeně Hotel du Port.
Nic tu nepřipomínalo nic. Všechna místa, která znal, zestárla, a on s nimi. Ale zde byl poprvé a vše bylo jako nové. Ideální místo pro snění a zapomínání! Snění o orientálních a starodávných zemích. Zapomínání na vlastní život. Na nedávné události. Jejich celoplošné vymazání; kobercový nálet.
Z doků v nákladním přístavu vedly koleje přímo do moře. Zařezávaly se šikmo dolů do nezměrné hladiny jako pár nožů. Pro suchozemce neobvyklý výjev: konec jízdy. Pro mořeplavce: začátek plavby, místo spuštění nové lodi na moře. Cítil se najednou jako na volné noze. Jako loď stojící na kýlu, přihotovená odrazit s přílivem, který ji podebere a ve své náruči dopraví do dalekých krajů.
Před spaním vybalil batoh na pryčnu v přidělené místnůstce, která připomínala spíš kajutu než hotelový pokoj. Jako by vytahoval vnitřnosti z rozříznutého břicha – v ruksaku napěchované igelitové pytle s hadry, s hygienickými potřebami, s náhradní obuví a se špinavým prádlem; a spacák coby žaludek.
- - -
Byl plný vzpomínek na to, jak se rozešli v Paříži, jak jí něco řekl, a ona se trhla. Viděl ji, jak běží po mostě na druhou stranu Seiny. Jeho nohy zůstaly přikovány. Už nechtěl začínat znovu. Zkoušet to opět látovat a lepit.
Zašel pak do kostela, a tu zaslechl kázání o rozdělení. La division. „Kdo se nedovede zříci své ženy nebo svých rodičů či dětí, nemůže následovat Krista,“ říkal kněz. Ta slova potvrzovala právě nastalou situaci, nicméně chybělo kýžené následování. Byl sám, zíral skrz barevné vitráže, za nimi tušený rej velkoměsta, nechtělo se mu vycházet. Křesťanství mu připadalo jako příjemné zátiší světa, alespoň v podobě tohoto starého gotického kostelíka. A pak si uvědomil, že zátiší se francouzsky řekne „nature morte“, což značí „zmrtvělá příroda“.
Byl jedním z turistů, možná jen vědomím vlastní pohanskosti se odděloval od těch, kteří procházejí kostely a jiné památky zrakem uvězněným v hledáčku kamery či fotoaparátu. Byl pohanský pes, a na rozdíl od nich to věděl. Rozhodl se odejít a co nejkratší cestou dosáhnout nádraží. Odtud pak ztéci západ Francie. Vydržel až do konce mše, doposlouchal závěrečnou píseň s refrénem „chez nous, chez nous“ – „ u nás, u nás“, počkal, až se kostel vyprázdnil, osiřel, a pak vyšel hbitě do ulic. Hledaje nádraží, objevil ulici Rue de masacre, bloudil a tak se raději přeptal na cestu.
- - -
Vše mizí dvojnásob rychle a nenávratně, dolů a pryč, v kulatém otvoru na záchodku ve vlaku, jímž zpozoroval neuvěřitelně rychle unikající trať. Procital jak z těžké nemoci. Čas nenávisti – čas neexistence. Živoření na ostrově mrtvých. Poslední týdny se Sylvií se nenáviděli. Ona tehdy řekla, když začal mluvit o něčem jiném, než ona právě mluvila, že je to jako by se nemohla vykadit, jak ji nenechal domluvit. Řekl jí na to, že je to trefné přirovnání, neboť to její mluvení nelze přirovnat k ničemu jinému. A ona se naštvala, a ani se nerozloučila. Trhla se, běžela přes most, ještě ji zahlédal, ale nechtěl se ponižovat během. Nechal ji běžet. Navždycky odejít.
Nepocítil o ni strach. Naopak. V tom prostém smyslu, že přestal být za ni odpovědný. Je přece dospělá a odešla sama. Vzpomněl si, jak naposled spala vedle něj ve spacáku, vypadala jako mořská víla s velkou ploutví, kterou představoval ten spacák, v němž byla zasunuta jen do pasu, protože jí bylo teplo.
A tak se dopravil až k moři. Na divoký mys, za nímž se rozkládal už jen širý oceán. Na konec světa. V prostorovém, a dost možná i v časovém smyslu – v rámci jakési soukromé apokalypsy. Memento maris. Pamatuj na moře. To kroužení racků, alk a alkounů. Snad měl by se naučit věštit z jejich letu. Ptáků se ptát.
- - -
Zašel po ránu do restaurace Kalypso, aby posnídal. Přivlekl se k němu mohutný kavárenský pes. Připomínal chiméry a chrliče z kostelů tohoto kraje. Nechal se drbat na masité vazké šíji a vyplazoval při tom rozkošnicky jazyk. Starý unavený tvor.
Město mu připomínalo jakýsi film nebo knihu s fotografiemi, které viděl někdy v dětství. Po dlouhé době se cítil být sám sebou. „Jsem tu,“ napsal bezděčně na prázdnou krabičku od cigaret. Obtahoval pak jednotlivá písmena, a přemýšlel, co napsat víc. Zjistil, že víc není třeba. Potom, když číšník chtěl krabičku odnést i s použitým nádobím, sebral ji z tácu; jako memento ji bude nosit v kapse, aby nezapomněl, že „je tady“, v absolutním smyslu, nicméně pak ji zahodil do prvního koše na náměstí. Je to zbytečné, jindy budu jinde, a tu větu bude třeba psát jinými písmeny a jinou tuškou na jiný kus papíru.
- - -
Do hodiny byl zatčen. Násilím ho natlačili do kryté dodávky s nápisem Casier a křičeli na něj školskou angličtinou: „Come in, come in.“ Netušil, nemohl tušit, že v L´Orientu právě probíhá sledovací akce tajné policie v důsledku teroristické hrozby. To pochopil až při prvním výslechu. Byla to vlastně konfrontace. Na stole ležel inkriminovaný vzkaz JSEM TU. Ten druhý, bezdomovec, byl zatčen, protože vyhrabal krabičku z koše. Prý předem nachystaná konspirace. Oba tvrdili, že se neznají, a měli pravdu, leč nic to neplatilo.
Pak již separátně byl vyslýchán, odkud a kam, a dotazován na důvody své přítomnosti v tomto přístavním městě. Jeho vysvětlování se zdála být víc a víc podezřelá. Nechápali. Co by také mohli pochopit? Chtěli, aby dopodrobna popořadě vyprávěl, co dělal a co pohledával ve Francii. Nakonec jim pověděl o Sylvii, a její osoba nečekaně probudila jejich pozornost. A to tak, že se rozhodli ji vypátrat.
Ta holá věta ji jako magická formule znovu přivolávala. Když udělali prohlídku v jeho pokoji, našli diář a v něm její adresu a telefon. Bylo už jen třeba čekat, až dorazí, až přijede a potvrdí jeho verzi příběhu. A on bude svoboden. A opět se stane jejím vazalem.

ANTIPYGMALIÓN

Petr Pazdera Payne:

ANTIPYGMALIÓN

Cítil se zase o sto let starším. Takové pocity míval, ale dnes šlo o něco horšího. Celý svět byl jinaký. Ta podivná únava po spánku – jako by z hrobu vstával! Nečekaně značně nemotorný. Končetiny byly najednou příliš vzdálené od centra na to, aby náležitě poslouchaly. Jakoby uschlé větve. Následoval živelný přechod do koupelny. Zranil se o futra dveří a o rohy nábytku. Vše bylo zcela jiné, jiné než kdykoli předtím. Až po chvíli mu došlo, oč kráčí. Neslyšel! Nic neslyšel a jako netopýr zbavený sluchu do všeho narážel.
Až do večera chodil a vstřebával ten svět bez zvuků. Děsil se, co bude dál.
Hle, neslyšná oblaka!
Vždycky byla neslyšná, i dřív. Nevrzala, nešelestila, to vždycky jen vítr a meluzína kvílely, ale oblaka, ať plula či letěla, pohybovala se bezhlesně.
Teď vše se tak tklivě podobá oblakům.
Nastala hvězdná noc! Sítnice se prolnula s oblohou a hvězdy vypalovaly v mozku díry. Domnělá hudba světelných orchestrů!
Šílená touha se odhmotnit se jej zmocnila, touha být neviditelným netopýrem.
Hluchota navodila novou přítomnost. Naléhavější a tak nějak vytrženou ze souvislostí. Odříznutou od minulosti i od budoucnosti. Pryč bylo naráz to „haraburdí“ slovesnosti, které se stavělo mezi vidění a skutečnost v podobě jakéhosi vědění. Byla to bolestná, draze zaplacená zkušenost.
Snad stalo se za trest, že byl tak naráz uvržen hluchotou do bezprostřednosti.
Nezbylo nic, jen prostá radost z toho, že něco ještě vůbec je. Mrtvá, leč oživlá hmota. Záchvěvy trvání. Pomyslné bublání. Řvu ticha zření. Odezírání.
Novotvary. Formy. Zavalená mysl. Rozbujelost. Primordiální chaos. Sám nemohoucí. Zarůstal oblaky. Šlahouny. Hroty.
A bylo tu dědictví po předchozích generacích:
Defilující homole. Kužely. Kadluby. Cylindry. Krajkoví. Voluty. Výběžky. Výčnělky připomínající eifelovky.
Ohrožen šílenstvím. Jen s tvary sám a sám! Byl jimi posedlý.
Začal modelovat z hlíny. Začal takříkajíc valit hmotu. Bojovat s těmi kadluby, které ho chtěly sevřít, pohltit, udusit. Jak futrály uzavřít do sebe, jako rakev pojmout nebožtíka. Odlít ho. Ještě zaživa zabetonovat. Tvorba se mu stala jedinou obranou před viditelným světem.
Byla to posedlost, anebo chtíč formy? Jedno přecházelo v druhé.
Neopracovaný kámen sváděl. A stejně tak natažené plátno, bílá čtvrtka.
Oddal se tomu bezpohlavnímu tvoření.
Upsal svou duši připodobnění.
Tehdy vznikala kromě jiných díla opatřená názvy:

Ten, který vyplazuje oči.
Bouřkové vize.
Pohřbívání fotoaparátu. (Obvyklý ritus.)
Anděl, či snad dravý pták se vrhá na svou kořist. (Oba to myslí dobře.)
Záměna šému s Golemem.
Chvějící se rty mluvící.
Sněhulák z asfaltu.
Ústa zírající do kosmu.
Zasypán – zase pán.
Průhledné masky.
Opice pořádají ohňostroj.
Extrémní hustota předmětů.
Afrodita.
Tauromachia.
Nohoruký Šiva.
Kázání na nepřístupné hoře.
Loď o tisíci plachtách.
Popelnice plná budoucnosti.
Smrt zasedající v čele stolu.
Souhvězdí pupínků.
Uprostřed skel, zrcadel, holá, bílá prdel.

Po několika letech ho to všechno začalo unavovat. Nestačil pracovat. Ztrácel schopnost se soustředit. Ona posedlost tvarem se mu stala kamenem úrazu. Moci si tak odpočinout, přál si. Nové a nové formy se valily z útrob vesmíru. Nové a nové příšery se vynořovaly z původního beztvarého chaosu.
Všude se to cpe, pravil. Výrobky přírody i lidí.
Dost možná, že nepřicházelo to zvnějšku, že naopak stravovala ho vlastní představivost. Ta vypjatost vizí!
Všichni otvírají ústa a cosi žvaní. Děti opakují jak tělesné tvary, tak posunky svých rodičů. Ohryzky skáčou lidem po krku, když hovoří a když jedí. Množství viditelného hluku.
Propadl jakési vnitřní glosolálii.
Všechno je klam! Dnes. Teď a tady. Zbylo jen toto, a k ničemu to nevedlo. Pocítil na ramenou, jakkoli silných, nesnesitelné břímě. Jak bezvýchodný je stav toho, jenž dům – vězení sám sobě vystavěl!
Bezprostřední vidění, jehož nabyl skrze svou hluchotu, bylo ohroženo.
Ač hluchý, zacpával si uši.
S upsanou duší.
Všeumrtvující pohled se zúčtovával na vrub jemu samému.
Pojal bezmeznou nenávist k formě.
K tomu, jak se věci tváří.
Hrome peklo, těch tváří. Těch ksichtů!
Ó, být tak raději pekařem. Věci se uhnětou a hned se zkonzumují.
Panebože, proč tvoříš? Sám beztvarý, ano tak strašně živý, že nemůžeš mít tvar, a přece dáváš podobu všemu, co jest! Proč nemohu být jako ty? Svoboden od vší formy? Ano, ty tvoříš, a zase boříš. Ani jednoho nejsme my pořádně schopni. Nedokážeme tvořit nové, nedokážeme bořit staré. Ulpíváme na svých vlastních formách, které jsme kdesi nakradli.
Pochopil, že je vydán na milost a nemilost svým produktům.
Došel mu smysl verše: „Honili se za přeludem, a přeludem se stali.“
Zatoužil po pusté, širé pláni, po moři. Po původním, spícím nic.
Ó, kéž by zas hlína byla tvárná!
Kéž by zas oko bylo čisté!

Stal se jedním ze svých děl. Tím posledním. A vězme, že jemu dílo, tak jak kdysi Pygmaliónovi, neobživlo. V žádném případě. Jemu teda ne.
Právě naopak.