Nacházíte se na stránce: Autoři / Aleš Misař

Autor - Aleš Misař

https://www.databazeknih.cz/autori/ales-misar…

Titán

Obře,
Oceáne,
roucho země modře
stehy vln a lodí tkané,
u Tvých bran my pozemšťané,
tětivami tušení se napínáme
po dálkách, mně v plachty otazníku vane
jedno ze Tvých tisíc tajemství,
za kterým chci v čase hloub:
V hrobu pod vodou
kde, Titáne,
jsi?

Odpusť mi, vznešený oceáne,
budu ve tvé modré krvi, kterou ředí
od rovníku dále na sever
zabijácké bílkoviny ker,
hledat místo vpichu očkované
protipýchou, místo, kde si uhnal kolaps
parní narcis nastrojený do nádher.


-Naber slzy do důlků, nech unáhlených slov,
zdejší vody každý hlásek špatně snáší,
nesvedeš-li mlčet, ucti v otčenáši
místo s pamětí na nejstrašnější z katastrof!!
I když dávno zalilo se nebe nad ním,
musíš cítit přes roubíky tmy sem rzivět kov-
slávu… Tu dnes hledej mezi harampádím,
nezapomeň, právě vplouváš nad hřbitov,
který do věčnosti tiskne tlapa hladin.
Než jsi přišel, zvídavče, spal klidně zatím;
až jej vyrušíš, sám radostí se neutop!



-Jsi nad hrobem! Co myslíš? nikdo z mrtvých ti tam
nevystaví pomník, ty jsi živý naopak
a za to úzkostí a žalem buď tu vítán,

Viď, že něco prokletého tady visí...
Cítíš? zde i ve dne krouží noční můra:
Na kluzáku ozvěn hrůza vracející
se sem po tisících stenech na jehlicích
hrdly drcenými mrazem v těsných šicích,
nářky lidí přimíšené v skřeky krysí,
cítíš to, ač zacelena rána vdovských vod.
Pěvecký sbor mrtvých do dna vyslechni si,
ty, který zveš na slovíčko podřezanou loď!!

Jen se nestyď plakat hlavou v dlaních zabořen,
snad ještě není hříchem pátrat ve třinácté komoře!
Tiš zlobivé dítě svědomí a zatím slyš můj příběh, jak
po mých vodách brázdíval váš Titán,
že už tehdy nad hladinou byl to přepychový vrak!




2
Když světlem Rozumu byl plašen Bůh a lidská v sebe víra
ho klepla přes prsty, kterými rdousil Babylonskou Věž,
když paměť na křivdu nás k pomstě štvala: „Strhej strach a vhoď
zas jednou rukavičku Bohu do tváře, ať zírá,
co ve spolku hlav, kružítek a rukou tvořit dokážeš,“
sen otěhotněl skutkem, někdo črtal Babylonskou loď
a desítkami kladiv tlouklo srdce inženýra
a někdo živil šrouby v plástvích lešení ten plod
a někdo přikrmoval dítě zobatými jeřáby,
než za praskotu mozolů se dílo mohlo vyloupnout.
Sám člověk obry nerodí, on obry vyrábí,
a stoupá na Olymp, kam bere Boha za svůj doprovod,
chce vyrůst nad sebe - co na tom jakou zvolí cestu,
i střechu světa podepíše otisky svých bot
a tečkou vlajky probodne vrch Monte Everestu,
teď sám zbuduje první horu, která plave – pávoloď.

Byl to koráb snů, byl neuvěřitelně veliký,
člověk našel plaváčka a podle sebe pokřtil.
Korunovaný král mezi parníky…

3

Nádraží se rozednívá jasným zmatkem,
nástupiště vymetají páni svými šosy,
kufry letí za klobouky, dámy cupou s paraplátkem,
portýr vedle uniformy zavazadla nosí,
rozpoutaný rumraj, termitiště z ptačí perspektivy!
Ale nač ten pilný spěch, kam piliny těch davů
pílí, k jakémupak magnetu to každý chvátá,
ať už práce, obchodu, či dobrodružství chtivý?
A pak žasni! Co to stíní slunce od přístavu…
Vyvolávač hlásí: Něco málo minut do odjezdu,
člověk na tekuté nebe položí svou hvězdu…

Údiv cvičí zátylky a zdvihá štítky čepicí,
sloupy úžasu, jež rostou z očí dole,
podpírají oblouk jeho černé aureole,
ze čtyř kotlů čadící.
Travou davů kývá závan nadšení a dojetí,
někdo zdraví Prométhea, který odpoutá se,
někdo slíbil brzký návrat zakřiklému dítěti,
někdo dává sbohem odplouvající mu lásce:

Jak jsem smutná, smutná, smutná,
za chvíli tou lodí s pláčem pojedu,
jenom srdce nechám doma,
můj milý mi bude mávat ze břehu.

Má milá, rozlučme se, obr odplouvá,
mávám šátkem jako o život, už brzy
parní krátič dálek odřízne nás dva
jako z chleba smutku tvrdé krajíce.
Budeme je vlhčit milostí svých slzí,
hladem po sobě láskou se užírajíce.

Mnoha ústy mluví úžas v hluku odjezdových zvonů:
„Velkolepé, úchvatné!“ – „Ne, přímo monstrózní!“
„Gigantická, rekordní a nepotopitelná k tomu!“
„Utápí se v zlatě a ta velikost, co z ní?“
„Kolik to má výtlak, výkon, ponor?“
„Vida že se člověk zmůže na zázraky!“
Majitel se ušklíb: „Zázrak? ale jaký?
Myslíte snad systém vodotěsných komor?
S tím se k nám Bůh nenamáhal ze svých modří,
na Zemi ten zázrak stane se, který si člověk stvoří
vlastní rukou osvícenou vědy lucernami.
Titán dnes vyplouvá, toto dílo z rodu obřích,
samo zrcadlí nás v Bohu skrze oceány.“


4

„Kapitáne, půjčete si Ikarova křídla,
totiž, mohli bychom připlout dříve nežli včas,
Titán vlastní jméno přerůstá, tím dost je známý,
ale zkuste držet pohon stále na doraz,
ať i jeho rychlost proletí se novinami.“

A lid na lodi se opíjí a lidu šumí Šampaň v očích,
pýchu však hmyz pochybností nepíchá:
V jakém přístavu že tato slavná plavba skončí?


Setmělo se... Do tmy pospícháte, Kapitáne?
Hořlavina soumraku míchá krev s pastelem,
naposledy vidí Vaši hvězdu jasný den,
potom práskne dveřmi noc – a zítra vstane
ráno bez vás--- šestá noc tak cvaká zuby!
na vymrzlé šňůry věší mlhu -
spodní prádlo od záhuby.

Pětkrát vymění se nad Titánem nebe stráž,
pětkrát den mu otevírá slavobrány,
pětkrát noc mu přes korále oken hází plášť,
pětkrát sádrou luny utvrzena skála táž,
která ledem cloní slunce nad vodami.

Šestá noc tak cvaká zuby!

Oko prodloužené čočkami dvou druhů,
mělo zůstat připravené na cokoliv,
hledět napřed, avšak o maličko více
zdvihlo si je nebe, kde jak hieroglyf
vězí světla v písmu neznámého rytce,
čitelná jen potmě na inkoustu a ty
mámíš z této postříbřené makovice
Tajno – nejsilnější mezi opiáty.
Proč se tážeš bez nároku na odpověď?
Nech těch letů zraku nazdařbůh a zbav
oči klapek hvězd, zpět do hrsti je doveď.
Vítr vane, neviděný posel černých zpráv,
nad hlavou tě mámí chladná nádhera,
pod nohou tě houpá chladná nádhera
potom zvon a poplach, skok a spěch a shon,
vraní hnízdo, zakřič: vpředu kra, kra, kra!

Růže, vstávej, neslyšíš, jak proudí čas
červí dírou? Pouze lehounce se zachvěje
anděl strážný na barokní kudrlině,
vstávej, teď ho musíš nechat napospas -
jednou bude okapávat v rouchu řas,
až ho vyloví a nazvou Cherubínem.

Spadla lžička do kafíčka,
udělala bác!
Nespěchejme, smrtka vyčká,
vynajde si nás.


5
Střenka o střenku se o otře
obr o bok obra, lehký otřes,
to hrot pera Boha hrůzy,
škrábe ortel, píše pýše
na pancíře hrubý rukopis:
průrva mluví samá voda,
průnik pyje Boha moří
zrno smrti střikem rozsévá,
šrouby úpí, nýty kvílí,
plíce kotlů plasknou, roury
páru ztrácí, stroje hasnou,
kola skáčí z kloubů,
nová síla v pecích topí,
ohně stydnou, voda hoří,
hřídel páteř vrže,
vějíř vrtulí víc nevěje,
peklo louží vývar z oleje,
Síně slávy srdce vodnatí,
rozteklý plaz smrti slévá
sílu mužů v tenký úprk,
„Zachraň se, kdo můžeš!“
chlopně komor nedomknou,
komu do postele první vrazí
zima rozdat ránu svou?

Po nárazu na palubu vybublaly
kloboučky a cylindry
vytržené od čaje a od karetní hry,
teď je oslepuje záře bílé skály.
„Kde se to tu vzalo náhle? čistá krása!“
Pohled skelný úžasem se po ní klouže!
„-Asi jsme jen lehce zavadili o kru…“
To se lehko zazdá… Dole už to drásá,
dole v stopách prchajících rostou louže,
krysí kroky lidí cupitají v mokru,
nahoře tam pijí, tančí dosud na suchu,
přebíjejí esem veselice předtuchu.

Zkáza, ta se neohlásí -
samá voda, samá voda,
průplach lidských pláství,
koridory poplach křičí
hlasivkami dveří,
chodby žábry vlají,
tekutá smrt studí nestyda!
děti z peřin tahá,
ženám účes čeří,
v mužích skřipce nervů napíná,
všechno splavné skrádá,
podloudný proud loupí,
loupí dřevo, loupí zlato,
loupí boty, loupí cokoli,
přepilovat zámky pílí,
pláty klátí, stropy bortí,
stěny stonou, škvíry piští,
duše kruší, spáče máčí,
do všech cípů cpe se,
stoly, sesle s sebou nese
a ty živé žene bičem
Královna stád, paní Panika,
samá voda, samá proniká
průjmem strachu střevy chodeb,
s lidmi drcenými v hmyz,
tím více, čím víc se tlačí
do zad avantgardě krys.

„Špatné zprávy, pane Kapitáne!“
„Kolik máme?“ – „Hodinu!“ – „Jen jednu?“
„Nejvýš dvě a cokoli teď uděláme,
Titán neodvratně půjde ke dnu!“
„Jakže? Ke dnu? Tento kolos mezi kolosy?
kdo to říkal? - nic ho nepokoří!
kam se vrtne, smrt má v nedohlednu,
smál se dýkám v ruce Boha moří,
teď z té ruky bídný nehýtek jej pokosí?“
Údiv mlčením se svěsil z úst!
„Čluny nepostačí pro tři tisíce!“
Rozumu se vytrhují živly z uzd:
- „Honem – spusťte první člun a palte světlice!“

Samou vodou, samou vodou
osud dolévá tu číš, již
vydlabal si v trupu lodi,
nyní proměněném
v tělo vodních hodin,
v doutník pýchy sáté
průdušnicí vody,
v poviklaný ukazatel
v zlomenou kost tónu,
ve varhany, jež si samy
hrany vyhrávají
na Panovu flétnu komínů,
na punčochu šrotu,
na děravou botu,
co teď navléká ji
úděl šlapající pohromou,
na nůž hladin, který krájí
chleba spásy lidem zpod nohou,
brzy na prkénko dokrojí,
a víc nikdo nespí v pokoji,
z dveří vine se keř útěků,
trny nářků z něho razí,
trávicí trakt moře,
hloubka žravá
už je olizuje mrazy,
paty ochutnává,
zuby schodišť sotva skousnou
hrozny vykvašených davů,
a rtuť teploměru lodi
padá k bodu varu
v stoupajícím sloupci zoufalství.

Do úmoru hraje orchestra,
hraje předstíraný klid,
nakloněná scéna nutí hrát,
i když drama nelze zastavit,
smyčce skoro o sůl skřípou,
„Orfea v Podsvětí, pánové!“
modlitby se sypou
ze sepjatých dlaní,
víra drmolená rety
na korábu přeštípnutém
jako korpus cigarety
po posledním odklepání…
Salvy světlic ozařují
ohňostroj nad pohřbem,
valčíky tančené na rakvi,
telegraf hrdélkem naděje
datluje – pípá své - S.O.S.
spaste loď - žádá vás - o pomoc,
masa vod – sžírá nás - přijde dno,
spaste loď – žádá vás - o pomoc,
pomoc však – zůstává – daleko!
„Kapitáne, poraďte, jsme dva, kam máme jít?
na záchranných člunech nemají dost místa!“
Poražený mlčí, nezmůže se ani na soucit,
ale jak má řídit loď, jež ústy vlastními se sžírá,
a jež k smrti raněná se do dna prokrvácet chystá?
Vaši cestující prchají, vás opustila víra,
za zástěrkou víček lisujete víno loučení:
„Titáne, buď sbohem, bylo ctí mi pět těch krásných dní
vládnout ti, jen škoda, že chtěl dřív ten poslední
skončit tečkou noci, nenesoucí lodi přes práh černi.“
Na návnadě vratkých prutů rybařící štěstěny
svíjejí se v lidech osudy jak nabodnutí červi,
Kapitáne, to jsou ti, jež měl jste za životem dovézt
do kolébky Svobody, teď ale míří moři do hvězd!
Sám jste hvězdou byl, jíž lidé radili, jak zářit má,
a teď rozkřísnutou pověst lodi modrá maří tma.

Obrovi je úzko,
na úmrtní lůžko
proměněný potí
proužky člunů
zrnka na zob naděje,
ale šikmý čas je proti,
horní víry berou víru,
živly žížal lezou nozdrami
zděravěných doufání.
Náhle se loď vzpíná
do strmosti věže,
otevřená zlomenina
ztopořené pýchy
trčí výškou téže,
jako její pachatel,
k špici se jí sápe masa těl,
vůle tonoucích se smeká
po skluznicích namořených dřev,
hrdinství má lepru,
a i z nervů ze železa
žárem hrůzy slézá
ocel roztavená v řev
z hrdla lodi, kterou proudí
spousty vody s mírou na rakev.

Konstruktér se vězní myšlenkami v salonu:
-Dokoná mé dokonalé veledílo,
dítě z vrhu Techné oplodněné pyjem snu…
A jak nádherně se pod pravítky narodilo -
bez vady! Však sebelépe vyvedený plán
z papíru dej příště na výchovu k pochybám,
pak až u kormidla provalí se chyby,
bude pozdě, vyrojí se zrádná kdyby
skulinami chrámů, tiší nahlodači
plánů. V patách pánů skladatelů atomů
rozbíječky katastrofy věrně kráčí.
A já s nepotopitelnou lodí utonu.

A vtom pád a dolů hlučí,
bublinou je polykán
do žaludku do hluboka,
udusit se do náručí
rodné matky pospíchá,
tonoucí si stébly loká,
kosa těžší vody setne ti
hlavu těžkou sny, teď do ticha
z šíje lehké pýchy odletí,
menhir lidstva sedá ke dnu paměti
a po něm těla, z duší opadalé kvítí
za poslední stopou obra, jenž se řítí
a už klesá
už se stápí
do muzea záhuby,
do moře jak na nebesa
na nebesa naruby
a ne mrakodrapy,
ale slumy medúzí ho zdraví:
My tě vítáme!
a na hladinách znovu hladkých pozůstalí
sotva uvěří kdy: Sbohem, Titáne.

Jako kdyby nebyl, jako kdyby nebyl,
vymeteno, hladko, mrtvo po Titánu.
Ale, noci, slyšíš? zůstává tu tenký dech
jako nitka! Živá dívka zpívá na torzech,
zpívá s mořem v zádech, zpívá živá k nebi,
na loďce svých úst vesluje hláskem k ránu.

K O N E C

Pán strop

Stalo se, že smutek si mě obul,
nejdřív ohnul oblohu obratli oblaků,
pak můj pokoj zašněroval na tkanice deště.
Krok co krok mnou potom obcházel a načrtával kobku.

Skulinami provlékal nit meluzíny,
rukavicí záclon sklíčily mě jeho stíny,
pavouk lustru v síti snoval světlo na mršiny,
sebe-muším hnutím svalu utahoval jsem si vnitřní klec.

Čtyři karty: co? kdy? jak? kam?
unaveně snímám štychu křídel jepičích,
přebíjených triumfy, které sype nebe z popela.
A jak ručkám hodin vyrůstají nehty, škrábou o ciferník.

Že jsem palec, který tlačí dobu v botě,
nešimrám knír kliky, by mě dveře vykýchly,
ani vlásek budoucnosti ke špičce si nenechávám,
v hlavě přesýpací hodiny mám, váhám, kudy vyzout se?

A jak váhám, každá myšlenka se loudí olejovou skvrnou
pod kýl kymácivé lodi vůle, ale pak mě napadá:
Spása! na střevíce smutku lžíci lihu,
suchar duše smočím v baru!

Nadšeně jsem našel putyku,
byl mi představen prezident pijáků:
Zaražený za svůj stůl jak na trůn králů kůl,
oslí čelist, žluté zuby, vejce vysázená v dásni
plná šotků, již nalezli sací reflex ještě ve skořápce;
tváře na minovém poli hnisu, křoví v chřípí, nad tím svítí oči-
dva slimáci albíni se sunou sem-tam, přetírají mě a on se usmívá,
podává mi ruku pstruha z parafínu: „Tož buď vítán mezi námi!“ vzal mě!

Co tak smutně? - Nevím ani.
Tož, pij s námi,
dej si jedno – kalhoty se zvednou,
dej si dvě – krev se v žilách ohřeje,
dej si tři – smutek se z žil vypaří,
dej si čtyři – rozplyne se v chmýří,
dej si pět – proč si s chutí nezapět?
dej si šesté – na židli se držíš ještě,
sedmé – to si s tebou na zem sedne,
osmé – už si říkáš: kde jsme, co jsme...
deváté – kde je kbelík? honem, poraďte!
desáté – v zrcadle ho těžko poznáte?!
jedenácté – to už na záchytku hlaste!
dvanácté – vole, neblbni, už nechlastej!
Pak mi pravil: „Ty jsi začátečník,
aspoň na čtyři to dotáhni... anebo táhni!
Vím, co říkám, kromě hospod nechodím už nikam,
je tu útulněji nežli věřícímu v chrámu. Teď přejdeme k šipkám.“

Už tu na nás civí štičí oko terče
nebo rektum štěstěny,
které kálí temně,
když se do něj šplhají,
dokud neucpou je flákem ŠÍPU.

„Čáru nepřekračuj, šipku chytni za krk
jako šprota z konzervy když k puse pozvedáš!“
Tuleními pažemi jsme započali mrhat rybky stříbrné.
Kdyby alespoň Oidipus chtěl za desítku přiložit své oko,
kdyby Vilém Tel zde aspoň pod jablko syna postavil,
kdyby eskamotér obstřeloval tu svou snoubenku
noži v svatby předvečer, aby šlo o něco!

Zatím nejde ani o život,
terč se tetelí, má husí kůží
úspěchu, jejž pěje elektronika,
vítězovi hymnu slavík bliká cvrliká,
kdyby na něj byly hrdé aspoň stropní lampy,
mohl by si blahopřát, ale ani jejich zář jej nepomaže,
pouze rozsvícené holby od stolu, kam vracíme se ztroskotat.

Z břichu noci táhnout střeva vyprázdněná smyslem,
slovo slovem přebíjet jak mouchu mouchou,
sklenkou o sklenku si zahrát na Loretu,
hrdla lahví hrdly prolévat,
popel do popela padat,
jazykem psů mluvit
o kočkách.

A já s nimi
pod stropem a
nad zahradou ubrusu,
luna popelníku sivě přibývá,
na okvětí ventilátorů se lepí ověnčený dech,
létavice půllitrů s pěnovým chvostem mizí v jícnu,
Po žebříku čárek na účtence sešplháme zpátky za opicemi.

Pán Strop s námi! ať nevidí Věčnost špehýrkami hvězd,
když se malujeme do medailonů okrouhlých číšek,
nevědouce, zda jsme těla na vějičkách stínů,
nebo stíny odchlípené z našich těl
svitem z lampionků štamprlat,
zda jsme nad obrazem,
nebo podobraz.

„Pojďme na kulábr“,
pozvedali jsme se vespolek,
Vesmír potažený suknem zeleným,
možností je neomezeně a všechny v obdélníku,
šťouchali jsme do koulí a fortunu svou mezi žebra,
skládali jsme souhvězdí, jež mohla být i bramborami,
které andělu se vysypaly z batohu, když upadl nám naproti.

Mohly by to být i kule z karet
karbaníků namazaných na krajíce půlnoci
nebo oči vydloubnuté z důlků šenkýře, jenž usnuv,
o pípu zrak narazil a čepoval svá bělma na vrch pohárů,
mohla to být varlata chudáků býků, kteří nikdy nekopulovali,
bobule napnuté vnitřním deštěm, mohlo to být koulelo se, koulelo
červené jablíčko, vše oblé, naše bulvy pluly v jamkách jak cibulky v nálevu.

„Pojďme boulet!“ velel prezident,
dráha se stuhami žlabů vyplazila jazyk,
na opačném břehu fanfrní se rota kuželek,
deset dlouhých nosů, vystrčených z šera vzadu.
A kdo s koho? kuželky, či metači? kdo koho pokácí?
Kdyby číhalo tam deset kyklopů anebo Mefistovy pluky-
ale nejsme Odysseji, ani Winstony, vítězíce tlučem hlavou o strop.

Mohly to být balustrády Florentského paláce,
mezi kterými se mihotaly hávy lehce obléknutých paní,
rajsky nadouvaných tóny louten chtivých hráčů pod balkonem.
Ale co jsme my? jsme více? pálíme-li do nich dělovými koulemi,
jež by mohly být i naše hlavy spadlé z krku navalenou nudou?
třeba po stovkách je kácej, jásej, kuželky se opět vztyčí,
ty, když zvedáš se, též pouze smyčkou za krk!

Odváleno!
seděli jsme u baru
jako kapounové na hřadě,
zírali jsme: Přes okraje blůzky
ze sebe kus odlévala slípka u pípy,
naše sliny sbíhaly se v rozsedlinu prsou,
my, jen chorál chtíče žadonící v různých tóninách.

„Madam, ukažte se z profilu!“
„Na co?“ - „Máte krásný prsa!“
„Kdybys viděl na dýze, jak trsá!“
„Tahle lípa slovanská si říká o pilu!“
„Slečno, smím vás vyzvat k tanci?“
„Zklidni hormon, u tý nemáš šanci!
vsaď se, že má tady někde frajera?“
„No a co? mě stejně baví tahle hra.“

V jejích tvářích dozrál stud
dva červené plody utrhlo si šero,
hlavu sklopila, mně ale předala ten stud
za sebe, i za mé plémě rokující o potravě falů.

Žehnám Pánu Stropu, do něhož jsem skákal radostí,
že nás neuvidí Věčnost špehýrkami hvězd.
Měsíc kruhem hanby by mě obřezal,
vlastní řití bych se propadl

Někdo vhodil peníz do krabice,
tento zpívající náhrobek se zatetelil,
po mýdlové melodii ploužáku se klouzal pár.
Potom Depešáci: skalní fanda zahajloval do rytmu
rozvlnil své sádlo, jeho pohled vykolejil k Osobnímu Bohu,
vycpával si uši hudbou, vzal mě kolem pasu, rozkroužil mě v bocích,
„Poslouchej ten text! Ten text poslouchej! Tu píseň pustil Pámbu z boxu
hvězd!“

Kdyby se teď s řevem puklin rozevřela podlaha
a gigantická vulva Země stopila je v zárodečných šťávách,
syčeli by blahem víc než jejich maso škvířící se
v lázni roztavených pivních bachorů.
Kdyby stromy v sadě pod okny vyrostly obráceně
zabodnuté korunami do hlíny
s kořeny ve vzduchu slintajícími svisle žížaly,
bylo by jim to ukradené.
Kdyby ztloustli motýli
a jejich ponravy se staly jedovatými
a příští růže jejich snoubenkám by páchly cyankáli,
spláchli by to.

Neboť každému z nich plovák mozku odzátkoval soudnost,
výpustěmi jejich úst se řinul rozum po loužičkách,
v mušlích pisoárů občas zašumělo moře
od přílivu taženého půlměsíci ledvin,
krev tančila kvapík v každé buňce.

Teď poklopec zavřu.
Dost těch tlachů z kohoutku
slov pěnících, kdykoli je napouštějí,
tukem proříznutých hub se brodím po kolena,
dost té po krk naštěkané sebechvály v pivním psinci!

„Sakra, ty už mizíš, chlape?“
prezident můj kalup málo chápe.
„Seš si jistej? Měl jsi aspoň čtyři?“
-„Měl a jestliže jsi říkal smutku chmýří,
věděls, že i pírko ztěžkne, když se nasákne?“
„Fyziku znám od základky, tvoje důvody však ne!
Proč jsi neuvěřil? Zde je útulněji, nežli věřícímu v kostele!
Podává mi ruku jejich způsobem,
jako k tanci mužné polonézy,
svalnatě ji svírá, potácí se
snahou stvrdit bratrství.
Ale třeba řezem na zápěstí
namícháme nachmelenou krev,
jací bratři pojdou z paktu opiček?

Kápnut slinou ze rtu sraženého anděla,
Stropu vyklouznu zpět pod skutečné nebe,
vývěvu, jež nestačila odfukovat chochol pěny
neustále utvářené při stáčení sebevíry v naše mozečky.
Fackuje mě vítr, komíhá mou hlavou-korouhví s výdutí smyslu.

Jednou po noci šel z herny mladý hráč,
lehké kapsy, těžkou hlavu, moudřel k ránu,
dostihl jej starý známý, ptal se, zač
stojí v mozku ticho mrtvých oceánů,
bodá oči nebe s výčitkami hvězd?
-Smutku, mezi prsty nechal jsem tě téct,
ale mám tě zpět, jsi čistým vědomím,
o sklo Věčnosti že s tebou zazvoním,
uvíznu jí zrnkem v hrdle bezdných hodin,
z písků časem sypaných až vyskočím.
Smutku, obuj si mě, vyjdem do mokřin,
pouze na tvé noze pro báseň si chodím.

NECHVAL SLUNCE PŘED DEŠTĚM

Mrak na duši zebe,
achich - pršet začíná!!

-Ale čím jasnější nebe,
o to větší pustina...


Aleš Misař, září 2008


DOŘEK

Zrod této básně má na svědomí banální a veskrze nudná událost. Jednou v půli srpna mě kamarád pozval do herny mezi jiné své kamarády, kteří tvořili jeho oblíbenou partu. Nedokázal jsem odmítnout, koneckonců v nanicovitém rozpoložení pátečního večera jsem tu nabídku bral jako hozenou kotvu záchrany. Třeba potkám skvělé lidi a naučím se něčemu novému - šipky a kuželky jsem po pravdě ještě nikdy nevyzkoušel, ten biliár jen příležitostně. Naklusal jsem do herny, kde jsem však brzy zjistil, že ta kotva záchrany mě stáhne na dno. Nudnější a prázdnější noc jsem za celý rok nezažil! Nudná byla proto, že s kamarády kromě fotbalu a plemen psů nebylo o čem mluvit a prázdná proto, že jsem v herně, tomto úlu pomíjivých vášní a směšných vítězství, začal nepřiměřeně přemýšlet. Nitky mých úvah se potkaly v uzlové otázce: Co skutečně důležitého můžeme vyhrát v herně? Mluvil jsem málo a spíše se díval. Lidé kolem mě metali koulemi jako smyslů zbavení, kuželky se kácely a vítězové zdvihali ruce, poražení jimi bezmocně mávali. Ty samé výjevy se opakovaly u terče s šipkami a na kulečníku. Záchranná kotva se stala závažím, klesal jsem a klesal hlouběji do křesla a klesala přede mnou i pivní pěna na poháru a klesal jsem já na jakési dno, které jsem si už stačil vytyčit: Ocitl jsem se v hnízdě pomíjivosti, malicherností a rezignace na smysl. Všechno tudy samovolně hladce protéká. Ale co trvalého uvízne? Toto je rodný dům utrácení vůbec. Utrácí se tu kdeco – peníze jsou to nejmenší – ale utrácí se tu čas, mrhá se tu životem, který by mohl být naplněn většími výhrami, než které plynou z hromádky posrážených kuželek, posléze stejně zvednutých důmyslným mechanismem. Mezi vítězi a poraženými tu ve skutečnosti není žádný rozdíl kromě číselného, že jsou naopak nevědomky všichni do jednoho poražení a jen proto, že utrácejí v souručenství jiných utrácejících, si tuto porážku užívají . A právě nízkost Pána Stropu je tím, co chrání hráče před usvědčujícím zrakem nebe, které by jim něco našeptalo o směšnosti zdejších výher. Strop se v mých myšlenkách stal symbolem všeho, co zakrývá duševnímu zraku výhled na věčnost. Nedokázal jsem si pod stropem užívat. Říká si to herna, ale kdo odtud může odejít jako vítěz? Když jsem si uvědomil, že i já jsem aktérem utrácení, udělalo se mi nevolno. Ze slušnosti jsem však vydržel trpět do časných ranních hodin. Cesta domů nad okrajem úsvitu byla očistcem. Měl jsem vztek na kamarády i na sebe. Žádal jsem po sobě satisfakci. Abych čas utracený alespoň dodatečně proměnil v čas inspirující, rozhodl jsem se k literární pomstě. Naštěstí Pán Strop tak dobře netěsnil: Ještě než jsem se klíčem trefil do zámku domovního vchodu, hrálo mi v hlavě první verše upuštěné z milosrdenství nebe.