Nacházíte se na stránce: Autoři / Vladimír Pavlovič

Autor - Vladimír Pavlovič

http://www.ipetrov.cz/autor.py/W202

89 míst k sedění (příhody z vlaku v tekuté próze) / Ukázka z knihy

A teďka notorák.
Je pozdě, nádraží siří, přes noc toho moc nejezdí, bude se zavírat. Poperonní prodavač limonády sbalil kufry asi před dvaceti lety, od té doby jsem ho neviděl. Byl to Malinoukový Dežo, jak se na Slovensku nazývá naparfémovaný našedivělý herec Fiala ze stejnojmenného Brdečkova filmu, kde ze schodů sestupovala jeho domácí Květa a Menšík byl za páska.
Lokálka totiž o půl jedné v noci pravidelně vyráží z hlavního nádraží směr Poděbrady. V Brně by se tomu řeklo rozjezd. Mezi dvanáctou a půl jednou rozjedou se z Prahy poslední flanderkovité vlaky do všech stran. Vezou vždy velmi specifickou skupinu cestujících. A o té bude řeč. Čelní místo ve skupině kromě alkoholiků zaujímají kuchaři.
Kuchaři o půl jedné v noci a jedna kuchařka nasednou do červenožluté ?mašinky?, dřív by to byl celočervený ?Hurvínek?, tzv. jahoďák stažený z drah na počátku osmdesátých let. Dnes je to motorizovaný designérský exces podobně jako osamělý balkónek na Vinici. Postavili ho na nohy technici v železničních strojírnách u Boba. Dali tam motor z tatry liazky a lavice potáhli červenovínovým studeným flaušem.
Kuchaři o půl jedné v noci nasednou do vozu a s nimi jedna kuchařka. Ti když se rozhovoří, dostanu hlad a mám chuť v životě nepáchnout do restaurace. Hovoří o třicítce měsíčně, o biftecích a podobně. Hovoří o tom, jak chčijou tajně do hrnců s polívkou. Tam se to ztratí. Do brambor nebo do rejže by to bylo podezřelejší. Potom jděte do restaurantu.
Kuchaři o půl jedné v noci ve flamendráku. Ne jako po oslavě narozenin na pracovišti mezi rýsovacími prkny přespolní kreslič někdejšího státního podniku VÚPS (shodného příjmení s výrobcem rozvaděčových kisen Hager), aby se přikryli pauzákem a zůstali na noc na stole mezi plotnami. To oni to zabalej, scvaknou nože a ocílky, Ukrajinky dokliděj zbytek a tradá na hlavák na lokálku. Rozjezdy lokálek po půlnoci z hlavního nádraží jsou ověnčeny nejedním zblitým půvabem. Krysy pobíhají v kolejišti. Nože kuchařů zůstávají zamknuty v kovoňáckých skříňkách. Jinak by se už házelo.
Nechybí Anglán ve znamení Ryb, související Angličan, který se oženil s jednou Čelákovankou. Jezdí korigovat texty do dilojt ent tač a podobně, ožrala. Manželka je ve Střelci. Česky prej umí perfektně, ujišťuje mě Fred, nebo jak se ta persóna jmenuje. Je to na první pohled jinej druh. Chodí po práci do večera na ty šipky, na bowling, no zkrátka na všechny ty nepravděpodobný zábavy. Aby šel na Spartu, to ne.
Lokálka se rozjede. Dusnem zavíří první proudy z otevřených hub a sklopených okýnek. Kuchaři si zásadně sedaj hned na první lavici do nejklidnějšího vzdušného pytle. Aby je neofouklo, anebo je to takové jejich štamgastské* [* Správněji by bylo ?standgastské?, ale to mi v redakci rozmluvili.] místo. Někdy, když přijdu dřív, se tam posadím, ale nikdy mi nic neřekli. Pokynem si tak, aby se neřeklo, a už se jede. Plzeňské neodmyslitelné lahváče jim zazvoní do přípitku, třeba je maj z podniku za režijní cenu, kdoví. Jezdí s nima taková jedna, taková ta kuchařka, ta ale asi nebude kuchařka, ta bude dělat servírku. Zrzavé vlasy, musím říci, že se mi velmi líbí, ale říká nadměrně ty vole, což by kvůli mně musela omezit, a tak se neodvažuju přistoupit k námluvám. Stěžuje si na hosty, na jejich stížnosti, na malá dýška. Je to nespokojená proletářka. Cigáro u huby před vlakem musí vzplanout co ráno o půl jedné v noci. Podobně jako Renata, což je zase samostatná kapitola.
Jednou jsem jel a ona jela sama. Kuchaři chyběli. Posadili jsme se naproti sobě. Dostal jsem odvahu pronést úvodní řeč. Řekl jsem dobrý den a pořádně, dvakrát víc než obvykle se zatvářil. Ona odpověděla na pozdrav a přidala:
Vy se na mě pokaždý tak přiblble usmíváte.
Řekl jsem, že vím.
To já vím, že víte.
A tak jsme oba věděli a seděli s ostatními v motoráku a čekali na rozjezd?
Napříště už zase jeli všichni kuchaři. Jde o to, jak se jim sejdou směny. Pozorně poslouchám, co se k mým uším donese. V motoráku hluk jako v hospodě, to vyžaduje uši na šťopkách. Je řeč o Ádovi. Je typický tím, jaká má odvážná předsevzetí, vyposlechl jsem na celý vagon hlučně oznamovanou charakteristiku Ády:
Áda, zhulenej jako hovado, s flaškou vypráví, jak přestává pít? přednáší svým kolegům jeden obzvláště tlustý kuchař. Je to Rudolf, na konci podobně jako Adolf, dodávám si pro sebe.
Flamendrákem jezdí spousta zhulenejch hovad. Atmosféra je následující:
Připitomělý průvodčí, cikánská kapesní skvadra azůra, Renata, Fred Aster, šerif z agentury se psem a spousta dalších. Úderem půl jedný člověk od drah nastartoval motor, světla zablikala potemněním, byl to vyžírkový startér, co úbytek proudu vyvolal. Přišel kuchař z vemene polívka, přisedla si mladá dvojice. Naproti jeden starý učený pán s plnovousem a brýlemi, jaké jsem nosil v osmdesátých letech, se stříbrnými obroučkami. Spal skloněn na objemnou vikslajvantovou tašku. Nebylo jisté, zdali je bezdomoveckého původu.
Děkujííí, Děkujííí, Díkýýý. Díkýýý blahovolně připitomělý průvodčí děkuje za ukázání jízdenek. Učený pán bude asi bezdomovec, spí tak tuze, že by to civilní člověk nevydržel. Z okýnek to fouká. Sedl jsem si na kuchařské místo. Kuchaři o jednu lavici dál. Bezdomovec zde byl asi první. Je léto, přes den přes třicet a on má na sobě zelený myslivecký vaťák s vlajkou NSR, jaký jsem taky svého času nosil. Naproti dívenka čte haryho potěra, vůbec nereaguje. Dal jsem si v hale plechovkového půllitrového gambáče a ten mě teď tlačí v měchýři, který se slovensky řekne mechůr. Jedna holka si afektovaně prohrabuje vlasy. Budou Vysočany. Připitomělý průvodčí stojí v chodbičce za proskleným oknem a je na pozoru. Kouká naštěstí ven ze dveří. Přistupuje vyběhaná emigrantka, člověk s mobilním deštníkem. Přistoupil taky mladík se staropramennou čepicí ve tvaru zátky, jak je dnes v tuto chvíli v módě. Rozjeli jsme se, zase sem vlez připitomělý, půvabně dementní průvodčí, který to v posteli může umět třeba jako já, kdoví. Je to bomba, ten poslední noční vlak. Poprvé v životě jsem si v něm roztáhl šlaptop a píšu jak smyslu zbavený. Kdypak se mi to někdy ještě takhle poštěstí. Toho se musí využít. Když bych si na to chtěl doma rozvzpomenout, zbylo by z toho jenom klišé. Dvojice naproti se baví s telefonem v ruce, holka takových sedmnáct let, na hlavě překupnický přeliv. Říká, že už něco od patnácti, jenom nevím co. Mládenec se tomu usmívá. Říká něco, že není její babička. Holka má červenou tričko-blůzičku s potrhaným výstřihem. Harypotryně čte, jako by byla Kozoroh. Průvodčí odešel do kabinky k řidiči zvanému vznešeně strojvedoucí. Bezdomovec spí tak tvrdě, že ho nerozházela ani hromada u Počernic, kde jsme zastavili a všichni vyhlédli na to neštěstí z okénka. Přejeli jsme psa. Dívka se strašně nasrala. Někdo se odhodlal k výstupu a na jeho místo si přesedl člověk, který se z ničeho nic vyjevil jako Karel Lepenka. To je jeden náš architekt z Putimi. Mladík sundal kryt z mobilu a odškrabuje s ním nálepku na třetinkové dobré vodě. Vyrazili jsme z Počernic. Průvodčí se zeptal, jestli je tady někdo do Zelenče. Nesmělá paní v rohu se přihlásila, že ji slyšelo jenom pár lidí okolo, mezi kterými jsem byl já. Průvodčí se naštěstí zeptal ještě jednou a přicházel k nám, takže to dobře dopadlo a vyslyšel ji. (Jinak bych se musel přimluvit.) Lepenka kouká jako netopýr, na krku růžencovité korálky tloušťky limonádových perel. Kluk hodil dívce plastový dekl od mobilu do klína, asi něco dělali se simkartou. Paní ze Zelenče se belhavě zvedla. Dobrzdili jsme za zvunkotu strážců přejezdu neboli sloupy vydávaly výstražná znamení a blikaly střídavě červenýma očima. Vystoupila.
Rozjeli jsme se a za mnou se za sklem v chodbičce vytvořila galerie přiopilých mužů v lehkých letních oděvech. Byli v Zelenči na kulečníku. Začali mi čumět rovnou do karet. Byl jsem vykolejený. Musel jsem toho nechat a zaklapnout popatlaptop.


?

Stalo se v Zelenči a k Zelenči se váže i obraz mnoha cestujících, z nichž jedna pravidelná cestující je atraktivní ?zahrádkářka?. Dáma v elegantních podpatcích. Kostýmek. Skoro manažerské odívání. Chování jakbysmet, akorát v řeči převaha vegetace a domácího zvířectva. Účes jak maminka zamlada. Kadeře bohaté, tmavé. Musí si dávat pozor na manikúru. Musí klást důraz na péči o nehty, když se hrabe v humusu a motyčkou zasahuje do půdního svršku. Velice noblesní postava, skoro jako inženýr Kroužek z Mochova (německy Machau), co vypráví v televizi o milostném poměru Emerika Karůza se zpěvačkou Emikou Destilovanou, nebo jak se ta kostelecká pizizubka jmenovala, aniž bych chtěl jakkoli špásovat na účet české legendy. Vyhlazený inženýr Kroužek jezdí pravidelně. Občas je však vidět s takovou starší dámou, co je na ní poznat styl zámeckého důchodcovství. Pravděpodobně to bude jeho sestra. Inženýr Kroužek, ač téměř osmdesátník, dosud svoboden. Jeho vysoká špičatá kozácká čepice s kudrlinkovou beránčí černou vlnou dává všem najevo, co je pod ní. Řeč byla tuším o zahradnici, ale jak vidím, i o panu inženýrovi.

Jenomže řeč pokračuje o tom, kdo všechno také jezdí ve vlaku:


?

Jezděj učenky potravinářského učilišče. Jsou tři. Dvě se bavěj o chlapech a jedna se snaží bavit o škole. Pokouší se zavést řeč na sled: porážka, bourání, konzervace, ale nějak se jí to nedaří, chlapi vítězí. Technologický postup masokombinátu není v oblibě, v kurzu je mužské pokolení. Tak jsem poznal učenky potravinářského učilišče.

Taky jela jedna dáma s bejzbolovou pálkou. Viděl jsem ji před odjezdem flamendráku, jak stoupala po schodech z podchodu a přicházela po nástupišti. Šla veleváženým krokem. Bejzbolka se jí nějak přepodivně v tom půlnočním přítmí celofánovitě leskla. Kdyby bylo nejhůř, mohla by rovnat chásku do latě. Kdyby přišla rvačka, myslím tak. Ale když přišla blíž a sedla si do vedlejší lavice, bylo vidět, že je to bageta, a tak se s milým pořádkem pro případ zase nemohlo počítat.

Jezdí senzibil Podlaha, tomu netřeba nic dodávat, neb je to postava zcela smyšlená, a vymýšlet si něco zavání jistou nedůvěryhodností.

Jednou jela taková jedna macatá blondýna. Seděla naproti s decentně vyprahlými špeky a přitloustlými kozami, sáhodlouhá sukně zahalovala podezřelá celulární stehna. Obličej zahalený svěšenou vlasovou stěnou, kterou si v pravidelných intervalech přehodila dozádu, až se na okamžik vyjevil její hubeně zatloustlý obličej.

Vlastně jezdí celá sguadra uzura, jak jenom nazvat to pasažérské obecenstvo.

Jezdí taky jeden zvláštní člověk, který se odmítl vyfotografovat na průkazku bez kulicha.

V 7.40 jezděj dvě krásný dvojčata odněkud z Kostomlat, nebo z Nymburka, to jsem ještě nezjistil. Jsou půvabná jak náměstí v Plané nad Lužnicí a podobná si jako kotleta kotletě. Když potkám jedno odděleně, nevím, které to je. Ale jedno je víc myšlením jako modelka, zato druhé, i když vypadá stejně tak, je známé svým spíše obnošeným šatníkem charakteru revolucionářské džínoviny.

Taky jezdí jedna mladá semetrika. Bydlí tam, co bydleli Hlezena se Svatošem, které jsem pomáhal stěhovat. Vážná a přísná postava. Zaručeně dominantní znamení, řekněme Levokozoroh. Zřícenina na počkání se z ní stane, až dojde na má slova. Ona to zjevně všechno přehání. Práci, lásku, bydlení, nákupy, prostě všechno. A jak se nosí. Brvou netrhne. Hodí hárem, šátkem okolo krku si utáhne ohryzek. Jako sfinga vyrazí z vlaku.

Hlezena se Svatošem, to je dvojice, která dojezdila. Mladí manželé přispěchali ku Praze z Jižních Čech za zaměstnáním. A jen co jsem je pomohl nastěhovat, odjeli někam směrem do Evropského parlamentu či jak, kde Svatoš sehnal místo jako ministerský úředník a Hlezenu zahraniční pobyt odkázal do domácnosti. Hlezena se Svatošem byla nerovnoměrná dvojice. Důsledný kompaktní Svatoš, červovitý trpaslík, a nepřeberná rozvětvená Hlezena, vyžirafená obrzlice. Většinu chvil spolu trávili ve společném klinči. Měli na to pronajatý byt od jednoho známého, kterého nemůžu jmenovat, aby nevešel do řečí. Svatoš se sice snažil vymanit z partnerčina sevření, ale Hlezena nepolevila. Tak to trvalo celý léta, už v Jižních Čechách. Svatoš se jmenoval Svatoslav. Příjmení neřeknu, abych mu nezpůsobil problémy. Hlezena byla Helena přezděná v minulosti kvůli naněkolikráte zpřeráženým oběma hlezením kostem, což je z lékařského hlediska docela div. Příjmením po Svatošovi Dobrmanová.

Jezděj taky nějaké, o kterých vůbec nic nevím, ale náhodou jsem zaslechl útržek jejich rozhovoru. Jedna povídala druhé: Těmdle dvoum to prodloužili. A Heleně to ani neposlali. Myslejí si, že ji nepotřebují. Jedno měření bajvoko, a tak říkali, že to nešlo. Platí přesně tabulky, jsou na to školy na sanitárku.
Moudré z rozhovoru byly pravděpodobně jenom ony.

Jednou taky jeli takoví počítačoví mládenci. No bylo jim notně přes dvacet, možná ke třiceti a hovořili o compech, což jsem zjistil, že je ta plechová bedna, která jim stojí na stole vedle televize. Jeden říkal, a řekl anglické slovo, a to že na entýčkách vyhnívá. Potom druhý řekl další anglické slovo, a to že se za účasti dalšího anglického slova hryzne. Hovořili a hovořili. Poslouchal jsem a poslouchal. Znělo mi to jako jakýsi kombinovaný slang. Hovořili o konfiguraci čehosi, mě napadla triangulace na koncertě tyčinkou do zohýbaného drátu. I řekl jsem si taky, že musím jejich hlody okamžitě zaznamenat, nejlépe v plném proudu, oni by řekli on-line. Roztáhl jsem tedy noutbůka? a oni ve vteřině zmlkli.
Jestli se mě zalekli jako potenciálního počítačového znalce a skrytého kritika jejich hovoru, a tudíž se v té chvíli zastyděli za své předchozí vystoupení, že by se v nich krve nedořezal, jak v ten moment vypadali. Anebo že by to jen tak hráli, ten hovor plný anglicinismů, to nevím. Zkrátka nic dalšího jsem se už nedozvěděl. Škoda. Takoví to byli slibně hovořící floutci.