Nacházíte se na stránce: Autoři / David Růžička

David Růžička

(*1973) alias Román Douděra je básník z Uhříněvsi, za jehož tvorbou nalezneme tyto knižní publikace: Posmrtný život mouchy (2006), Jakýpacopa (2008), Totok etudy (2009), Hory na hurá (2011), Veřejný hudlant/Horizont událostí (2014), Principálka (2017), Případ nedopovězené slečny Y (2018) a Mlžný cirkus (2019) – vše v nakladatelství Pavel Mervart. Od roku 2009 spolupracuje s hudebníky Marcelem Bártou a Dorotou Barovou v hudebně-poetickém uskupení Varietní trio Konráda Kapitoly, či jako pravidelný host DoMa ensemble.

náčelník kmene

jako malí sígři lítali jsme denně
nahoru dolů po stráních rokle
kde pokrevně sbratřeni
jsme si pak rozbíjeli hlavy
a kde jsme potkávali starého pana kurku
prosíce ho
aby nám vyprávěl nějakou historku či pověst
z kouřimského okolí
ale jen začal
užuž jsme mu skákali do řeči
oči vykulené otázkami typu
"hm a pane kurka řekněte
jak se píská na smrt?"
a starý pán se naoko vždycky trochu zamyslel
a po chvilce povídá náčelník kmene
"dřív než půjdete spát
musíte se hoši ještě trochu projít
odvázat psy
pustit je do polí
alespoň na chvíli nechat to divné v nás
tam doma za stolem v kuchyni na židlích
vyjde-li měsíc
pak se nemusíte bát
a bude ho doufám plné nebe
nevěřte starým pověrám
a všechno ostatní
k nepotřebě?
načež se otočil
tak abychom mu neviděli do tváře
a krátce a docela podivně zapískal
"to neplatí to neplatí"
vyhrkli jsme ale všichni téměř současně
a starý pán se pousmál
a obrátil obličej do teplého slunce
"ale nejpodivnější na tom všem hoši bývá"
řekl na rozloučenou
"že slunce nezapadne
někde daleko na obloze
ve vesmíru
ale kousíček od vás
pamatujte si téměř na dosah ruky"

z dálných vod lodivod

ta tvoje kunda
vzrušením nateklá divokou krví
cože? jo kalhotky! hned ti je sundám


troubím
už z dálky troubím
dovolávám se svého práva
a ty mi otvíráš
docela pomalu otvíráš
svůj hluboký
gdaňský přístav
do něhož vplouvám
a spouštím kotvy
a skřípu
o molo skřípu
motory vypínám
z dálných vod lodivod
cos mi přivezl
ptáš se mě vždy znova
a já vytahuji voňavý tabák
a dobré víno
a pivo
to ale jen pro mě
a taky banány
a rybu
a uprchlíka
a ty uplacena
zas odvádíš mě do hanbatých uliček a putyk
svých potemnělých čtvrtí
a když je po všem zhášíš lampu
a hledíc do tmy
nad mými žebry zpíváš
že každé moře jednou ustoupí od přístavů
které tím osiří a zpustnou
osiří
a zpustnou
a dál se díváš do té tmy
jako do nepochopitelné řitě života
v níž kachničky všech osudů
plují v cizích vůlích
a vidíš
že místa našich cílů
v silném proudu světa
nezměníme

kajakář

chtěl bych tě úúúúúúú
jako se chce jíst ve višňovém sadu v době polední
jako se chce snít v celodenním pádu zvaném vědomí
jako se chce bát zarputilých tváří našich vědoucích
jako se chce smát do sluneční záře ano přeju si
jako se chce to i ono kdy a jak
chtěl bych tě splavnit pro kajak
a tak se plavit v tobě sám
chtěl bych tě
díky
cože? mám

řídit člun není nejtěžší
důležité je správně nasednout
a udržet rovnováhu
v klidných vodách je ovládání lodě
poměrně snadné
ve vodách rychlejších a divočejších
je třeba trochu cviku
a trpělivosti...
joachim blumenthal: loď ahoj!

chtěl bych tě úúúúúúú
jako se chce tulit za dřevěnou chajdou k loďce lepené
jako se chce dělit nad milostnou šlajsnou o svá promile
jako se chce děsit časem tvého srdce ach et cetera
jako se chce smířit s životem a smrtí jednou z večera
jako se chce to i ono tra-la-la
chtěl bych ti splétat dokola
vlídnější nic je sebeklam
chtěl bych tě
díky
depku? znám.

v křiku plameňáků

ari ari ó ají kala ó lara!
ari ari ó ají kala ó lara!

nejsiplameňáknakalahari
nejsiechemkvykřičenébáji
ajíká-lá-há-rízapomeň
nejsichvílíspěchejjednazmála
nejsiživotztvrdlýjakoskála
ajíká-lá-há-rízapomeň
nejsitocosolíměříroky
nejsislábnocnezchladítvéboky
ajíká-lá-há-rízapomeň
nejsitajuplnýsignálzpobřeží
nejsimláděcovněhojižnevěří
ajíká-lá-há-rízapomeň
nejsivnějšísmrtanejsivnitřníživot
jsijentohleslovojehozpůsobilost
zapomeňoheň
zapomeň
acoslunce
plamenemplamenplamenný
plamennězplamenísevplameni
acosůl
kamenemkámenkamennýkamennězkamenítěvkameni.

knižní svět

.
. .
. .
. .
rozumíš dobře co připouštím ta ti však dovolí u
samé hranice a někdy se mění kniha vcelku není
pokud je jak je od začátku (O) konce snad získá v
případě vrátí znovu a znovu může ji v mysli jak se
mu zlíbí účinek zkrátka k ´atomismu´ básní
rekonstrukci skladby je tak napínána kontinuum
nevysloveno problém v jistém ohledu tu zůstává
viset ivana zda autor básně či zda básně jeho
rozumíš dobře tomu co říkáš .
.
.
.

blafblaf

co já vím


snad proto že domek na kopci
je tak pěkný
a také poloha
je to výborná
no jen si to představ
sedět a rozhlížet se do kraje
do kraje rovného jako stůl
jehož hrana
na horizontu hoří
jak valí se na tebe mraky
širým nebem
no jen si to představ
každé ráno
sledovat děti jak rostou
a dospělé jak se v nich probouzí stáří
lidé by chodili na odpolední čaj
přeptat se na výhled na příští rok
a kdy bude výhodné uzavřít sňatek
smlouvu pochovat dědečka
kdy si nechat ušít oblek
a kdy ho rozpárat
kdy připustit králičí samce k samicím
a psy k fenám
a možná co já vím
syny k dcerám
a dcery k synům
kdy pole kosit
a kdy sít
kdy vypustit výletní balon
aby se i s posádkou
vrátil zase zpátky
no jen si to představ
jaké výhody by nám z toho mohly plynout
zatímco já bych jednou týdně v převlecích
slézal pěšinou do kraje
abych se pobavil s lidmi
kteří by se bavili na náš účet
a kdybych snad někde zaslechl
nějaké opravdu nepěkné slůvko
pak?
no jen si to představ

náves jak ovčák s nastraženýma

dlouhá chvíle

náves jak ovčák s nastraženýma ušima
leží a vyčkává
kdopak to schází po schůdcích kostela
do ranní mlhy
že by skřítek
s pytlem peněz pro mne
nebo nějaká dávná
neopětovaná láska

a nebo můj vlastní osud
aby mi nandal
co mi patří
ne
to mě jen v montérkách
a vatovaném kabátě
za zdviženým límcem nevrlý
zahuhňaný
zdraví střelmistr josef
hostinský otvírá okna
včerejší život se rozplyne nad vsí
půjdu mu trochu
poklidit v sále

zrození loutky

vyšla ze dveří cihlového přístavku aby se zastavila pod rozsvíceným venkovním světlem

škleb dřevěného kašpárka na němž pracovala celou noc se jí moc nezamlouval

pak se u branky pod hvězdami zjevili dva muži a píchlo ji pod žebry

paní farská pojďte honem stalo se neštěstí!

loutka se zuřivě roztřásla zacinkaly rolničky a zlé tušení se prohnalo celým tělem

tak vidíš řekla bůhvíkomu a v ústech jí zdřevěnělo

z nosu nám vycházel bílý kouř a sníh

sníh křupal uvnitř prach a popel

liška


na lavičce pod oknem ústavu sedí douděra.

mezi prsty pravé ruky, s níž táhne smyčcem po strunách, drží hořící cigaretu.

občas z ní blaženě vdechne voňavý kouř.

hlubokým zastřeným hlasem si brouká tóny mimo rozsah nástroje.

kontrapunkt se splétá, znovu vdechne kouř.

mezi stromy na konci zanedbaného parku se vynoří muž.

zvolna a jaksi mechanicky přijde blíž. "dobře, velmi dobře," řekne douděra.

uvolní muži místo a ten si přisedne. "jak dlouho jste tady?"

muž k němu otočí hlavu, mlčí.

douděra položí housle a začne balit další cigaretu. podá ji muži a připálí.

"jste jiný. ne jako ten nový," podívá se na muže, "váš soused."

ale muž neslyší. ztrácí se myšlenkami kdesi ve vysoké trávě.

?nedaleko skládky, kousek odtud, chodívá liška. má tak hezké oči.

myslíte, že tam chodí za mnou?? douděra pokrčí rameny, stébla se rozhrnou.

sotva znatelnou, jemnými tlapkami prošlapanou stezkou se plíží liška.

náhle se zarazí a nastraží uši. poslouchá.

písnička

hvězdy vyhaslé
hvězdy hasnoucí
a v prázdných pokojích
temné víry černých děr
projdi se jejich galaxiemi a naslouchej
sípavému dechu stále se rozpínajícího vesmíru
v němž nás všechny čeká?
á...
ááááááá....


louskali jsme ořechy které jsem našel uložené ve sklepě domku

seděla na špalku
lokty opřené o stůl
ořechů byla plná mísa

z liščích nor na mne vykoukly oči a zmizely v temnotě
takže jsi přišel za mnou

přistrčil jsem jí škopek plný vody
ponořila do něj unavené nohy a začala si pohvizdovat

slunce zalézalo za límec počaly nám hořet vlasy
na větvích ramen doutnal lišejník
« Předchozí 1 2 Další »