Nacházíte se na stránce: Autoři / Tomáš Calcath Mikolajek

Tomáš Calcath Mikolajek

(*1986) Ostravský básník, rytíř, altruista i bojovník romatické duše se zálibou v black metalu a kočkovitých šelmách. Vlastním jménem Tomáš Mikolajek - obhospodařuje svou doplňující přezdívku jednou za čas – před tím časem byl Calcath Nemocný. Dosud nepublikoval, mimo novin a časopisů denního tisku.

https://www.facebook.com/jejich.calcathea

Moucha

Zahlédl jsem jednou mouchu

na okraji palouka

co uvízla v krásné síti

nažraného pavouka.


Obalil ji pavučinou

mrskala se, bzučela

a po chvíli v pavučině

ztrácela se docela.


Pavouk ji pak omotanou

zcela živou opustil

aby mohl, až hlad přijde

zas se najíst. Nabrat sil.


Tolik je tam podobného

společnost jak vypadá

jak na lidi bezmoc, smutek

z hůry těžce dopadá.


Bezbrannost se závislostí

to je krédo! Dnešní svět.

Všichni žijí, aby žili

neslyšet a nevidět.


A hlavně též nebýt vidět

jako ovce v řadě stát.

Tak čekáme na popravu

pravdu vůbec nechcem znát.


Většina z nás ani neví

šťastně ráno vstávají

V politiku, v bohy věří

naděje se nevzdají


Jak ale smutku bránit?

Když zatajit jak nemají,

že jsi moucha v pavučině

a čekáš, až tě vysají.

Srna

Postřelená srna utíká do polí

a stále tváří se, že ji to nebolí

v srsti té zeje jí, rána dost veliká

pomalu stmívá se, a hůř se utíká.


Do trávy krůpěje krve z ní kanou,

musí teď spočinout, snad někde stranou

na kraji lesa si v poklidu ulehá,

ránu si olíže, na štěstí spoléhá.


Ze smrti obavy příliš si nedělá,

přijdou snad vlci, či medvěd ji dodělá.

Tak přece příroda s vysokou účtuje

navíc to zranění šanci dost zvyšuje.


A slyší z dáli to vytí, jak krutý smích

vůbec však netuší, že jen psů vesnických

A srnčí mysli se zmocní hned panika

zraněná vstává a dál lesem utíká.


Netuší, že vlci u nás už nežijí.

Je však zde nových pár nástrah co zabíjí.

Na cestu vběhla, když prchala ze všech sil

a byl to auťák, co všechno to ukončil.

Malíř

Já už jako chlapec malý,

či později světa znalý,

na malíře žárlíval.

Lákala mě schopnost lidí,

zobrazovat co kdo vidí.

Záviděl jsem, ne se rval.


V hlavě měl jsem slušný zmatek,

talentu byl nedostatek,

umělcem já chtěl se stát.

Musím najít cestu jinou.

Snad to půjde těžkou dřinou,

jednou budu malovat.


Koupím štětec, barvu černou,

přítelkyní bude věrnou,

uzamknu se ve snech svých.

Barvy kryjí všechno shnilé,

pravdivé je černobílé,

svět přízraků podivných.


A s úsměvem na své líci

pořídím si brokovnici

abych bránil dílo své.

Čmáranici co jsem stvořil

snad abych se ženám dvořil

v této době šedivé.


Tak maluji ve svém smutku

pár vysněných chrabrých skutků

barvou černou, jedinou

člověk co se nedopustí

za života hanebností

nemůže být hrdinou.


Až zůstane smutek všude

Obraz tady po mně zbude.

Nádherný, sic krvavý.

Budu sedět u zdi spící.

Sám jen se svou brokovnicí.

Budu téměř bez hlavy.

Myšička

Vázala myšička mašličku,

kolem svého krčíčku,

na kdovíjakém rendlíčku

dřív vařila by kašičku.


Vzpomíná na myšata malá

ty které v noci zahřívala,

kašičku by jim ráda dala,

Jen kočka je dnes posnídala.


Ačkoli myš to možná ničí,

a smutek v jejím srdci klíčí,

a osud myšat se vám příčí,

Zašla by hladem chudák čičí.


Kdyby myšata nepožrala...

Pes

Zabouchli dva lidé psa

kdes na parkovišti

překvapení čeká je

při návštěvě příští.


Zavřeli tak v autě psa

bez jídla a pití,

v létě v černé audině

a šli nakoupiti.


Rychle stoupá teplota

pes se zadýchává,

na sklo škrábe tlapkama

smutně hlavou mává.


Též se snaží zúročit

zkušenosti cenné,

klikou zkouší otevřít

dveře uzamčené.


Je šance, někdo všímavý

půjde kolem asi,

kdo okénko rozbije

smutné zvíře spasí.


Jenže cesty osudu

byly tehdy jiné.

Vlivem lidské hlouposti

šelma v autě hyne.


Majitel by zasloužil

dostat přes papulu,

jen když si pes v aut'áku

tak máš prostě smůlu.