Nacházíte se na stránce: Autoři / Ondřej Calta

Autor - Ondřej Calta

Poslední

Dnes dvacet mi je let
a tak dva měsíce.
Nepříliš schopný pět
a levý velice,
když měl bych tónům dáti řád
se struny použitím.
I tak chci srdce rozehřát,
tudíž se z nouze chytím
toho, co znám již.

Chci opět skládat básně,
toť poklad pokladů.
Já bez hany a bázně
zas Kryla okradu.
To verš se semtam vyčeše
a mezi mé se klade.
Či napodobím Mikeše,
jenž taky z Kryla krade.
Byť snad to neví.

Když touha plagiátu
se ve mně zrodila,
jak jiní, tak i já tu
pustil se do díla.
Bohu, jenž mne z lože hnal,
patří věčná sláva
za vkus, jímž mne požehnal,
ač přec se nedostává
k hojnosti druhým.

Však musel jsem se sklonit,
jsou tu víc nadaní.
Teď pozdě slzy ronit
se srdcem na dlani.
Posudek můj kádrový
už „Nudný básník“ hlásá.
Proč? To kritik napoví:
Jen v novém prý je krása...
což mně se příčí.

Než abyste se sami
po něčem pídili,
ti seznámí se s vámi,
co úspěch sklidili.
Já představím vám trojici
úhlavních svých soků
a k nim se díla pojící,
byť jsem z nich stále v šoku.
Snad je to závist.

Ten první píše básně
z přemíry emocí,
když lká sám polohlasně
věčně, noc za nocí.
Tajemstvím to prý mu je,
kde dá se, však to šíří.
Svou samohanu rýmuje
a údem svým tak míří
do obecenstva.

Je rozerván, no ovšem!
Hoví v své zlobě si.
Však brzy bude po všem,
až se pán oběsí.
My nebudeme čelit už
lyrickému číslu
veršů světa Moulin Rouge,
jež nedávají smyslu
snad ani jemu.

Co básně kdysi dávno,
dělalo básněmi,
za nevkus, za ohavno,
za hovno s třásněmi
druhý básník pokládá,
ač nám je víc než zřejmé,
že ho závist ovládá,
a tak mu všichni přejme,
ať mu to dojde.

Těžko se vyvrací,
že žádný um není
mít za znak poznávací
absenci umění.
Když zatouží on zchlastanej
zas tvořit další práce,
perverze mu zastane
zdroj vnitřní inspirace,
jež nezná hranic.

Třetí básník v slávu
se denně odívá.
Oblíbencem davu
stal se již zaživa.
Kritikové ocení
talent, vkus a píli
vzrušením až zpocení,
též si ho oblíbili
a proto tedy:

Jeho básně brzy
uznání získaly.
Vždy pomoh úsměv drzý
překonat úskalí.
Těžce mnohé vznikaly,
vždyť každé ráno tiše
na papír se vykálí
a pak to podepíše...
Moderní básník.

Kdo by řekl...

Čas je s námi v lítém střetu.
Postoj k lidem, postoj k světu:
Nezájem a apatie.
Oděv ztuchlý, střapatý je.

Dotýkat se toho těla
málokterá by snad chtěla.
Rozpraskaná kůže halí
samý tuk a žádné svaly.

Všude možně více chlupů,
avšak vlasy na ústupu.
Ztuhlé klouby, křehké kosti.
Pocit věčné ospalosti.

Slabý zrak. I sluch se ztrácí.
Odpor k mladé generaci.
Špatná termoregulace.
...
Kdo by řek, že je mi dvacet?

Čajkovského symfonie pro Terezu P.

Vím, pro oba těžké to je.
Jsi moje a nejsi moje.
Skutečnost je pro nás těsná
komůrka. Ty víla ze sna
a já jsem Tvůj věčný snílek.

Obrázky těch krásných chvilek,
které jsem Ti bral i dával,
v srdci svém jsem poschovával,
kde mě začly hřát v té zimě.

Poté zcela ovládly mě
Tvoje rty hrou sladkých chutí.
K objetí mé ruce nutí,
spočinou tak na Tvých bocích.

Mandarinky o Vánocích
nenahradí vůní svojí
tu, již tajíš pod závoji
andělsky svých jemných vlasů.

Múzy spící v Montparnassu
žárlivě se do tmy ztrácí,
kdyžs Ty mojí inspirací.

Ty i Tvůj smích, který mi je
milejší než symfonie
Zimní sny, neb z hlasu Tvého
zní též hudba Čajkovského.

Zpátečnická

Ač v zlém snu, skuteční,
jdem světem podráždění.
Sbíráme síly zbylé.
Náš průvod smuteční
hrá pochod o dláždění
ulice starobylé.

Coby lem krajkový
překrásné domořadí
v měsíčním světle dřímá
jak křižník vlajkový,
kýl jehož vlny hladí,
když šepot moře přijímá.

Ta cesta čarovná
děsí, jsouc v zapomnění.
My dál bloudíme po ní,
ač slova varovná
nás budí z toho snění.
Žádný se neodkloní.

Jsme věků vzdálených
legií cizineckou
a cechem znovuvzniku
mýtů kdys spálených
pošetilostí světskou
tvořivých nebásníků.

Trpké ovoce

Na těle tíha a pak mráz, co řeže v plicích,
namísto snění v teple lůna matčina.
Před zrakem míhá se ti obraz nevěřících,
když zapomnění v pláči život začíná.

Jen holá kůže ochrání tě dozajista.
Jsi fádní existence, strach a prázdná spíž.
Namísto snů, že z tebe bude hokejista,
hodiny abstinence spánku přinášíš.

Jsi plodem povinnosti pokročilých věků,
to trpké ovoce otázek „Co kdyby...?“
Neprávem loven zlostí stráví na útěku
mládí rok po roce, kdo zrodem pochybí.

K obrazu

Jsouc krásná rozšířila
mé album tajných citů
Tvoje tvář sněhobílá.
Teď když už vím, proč jsi tu,
jsem vděčný Ti... a Jemu.

Odpovíš na otázku,
jež nikdy nemá klást se,
sic Bohu vryje vrásku.
Stvořena láskou k lásce
k obrazu andělskému.

Když svatí zřeli Tebe
chvět se za ranních vánků,
tak poručili z nebe
odít Tě do červánků,
patronů prvních lásek.

V hvězd svitu jehlu našli
a nit ve Svatém písmu,
ušili šat a mašli
z šeptaných eufemismů
a vůně sedmikrásek.

Šeříky

Když štěstí nacházíš
v naději zapomnění,
smíš v sny se položiti.
Tvá mysl plachá již
polosmrt v žití smění
za v smrti položití.

S pocitem smíření,
ve kterém není pláče,
však smích je neradostný,
v němž noční hýření
i nutná pověst rváče:
co růže těla ostny.

Pak náhle ucítíš
šeříky v jarní bouři
a srdce připomene
si hořkých nocí tíž,
kdys oči nezamhouřil.
Spí v skále. Nekamenné.

Pšenice

Čím bych byl, jsa obilím?
Ovsem! V trusu kobylím.
A než bych skončil v koňské tlamě,
jak žito by mlátila mě
selka cepem opilým.

Kdopak asi by mě sklízel?
Ne obilí! Já byl bych svízel.
Perverzní šmírák u zdi kůlny
číhal bych... ne nepřítulný.

VV1

Nikdy jsem nebyl dost rychlý na to,
abych naháněl hrůzu.
Ani dost silný na to, abych vrhal stín.
Byl jsem schopný vrhat
akorát tak zlé pohledy.
Nebo ty zamilované.
Ale ty se spíš hází.
Tak jako tak je to plýtvání papírem.

VV2

Nechtěl jsem u ní vzbudit odpor.
Ani Národní.
Můj národ se ke mně obrátil zády.
K Ivanovi čelem.
Chybí mi předsudky vůči lidem s předsudky
a jsem tolerantní vůči netolerantním.
Dolehl na ni strach.
Hajzl!
Měl jsem na ni dolehnout já!

« Předchozí 1 2 Další »