Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Ondřej Linhart
Ležím na poli
Ležím na poliplného semene.
Ležím na poli
šachovnice života.
Dnes je bílé
sic v dáli proběhl černý kůň.
Ležím na poli,
protože jsem se tu probudil.
Sahám si do kapes
a trousím kolem polámané cigarety.
Mám pocit,
že právě sázím tabák.
Ležím na poli
velice blízko lesa.
Luční kobylky,datel
v mezi řečí, mouchy letní
a šumění lesa, trávy, slávy,
jako žít pro jediného muže,
jako žít pro jedinou ženu.
Ležím na poli
a mít tu vlastního zvukaře,
tak poprosím ho do mikrofonu,
aby mi stáhnul zvuk
těch brebentících lidí,
co okraj lesa je piknikuje.
Ležím na poli
zalitého sluncem.
Ležím na poli
a nic mě nebolí.
Ležím na poli
a je mi krásně
dokud nejsem v příkopě.
Tah
Ani jedním slovemnelze vyjádřit tu krásu ,
ani jedním prstem
se jí nelze dotknout.
Krásu ,která nás tvoří.
Ráno
v špíně mezi sklenicemi ,
kdy srdcem v hlubokém spánku
spíme s celým lidstvem ,
jako když kůň vrávorá nad E5.
Spát ve spacáku
s rukama ulepenýma od smůly.
Nevidět na metr ,
ale být šťasten.
Pochechtávat se
a jenom se pochechtávat ,
když v náručí ženy
usínáš a nic tě netrápí.
Přistávám
PŘISTÁVÁM a snad budu dlouho padat.Pomalu přistávám na tuhle zem,
tak doufám,že budu dloooouuho padat,
abych si našel místo na přistání,
když už teď konečně chápu,
že přistávám a vidím kam se řítím.
Chci padat dlouho smyčkami v hlavě,
abych si na to alespoň trochu zvykl
a mě se to líbilo ,že padám
a tak se utěšuji přistáním,
třebas budu mít nadání
dobře dopadnout.
Dobře dopadnout na týhle zemi
kulatý jak břicho těhotný mámy.
Přistávám a už dlouho padám
a v hospodách si schovávám
básničky za něco užitečnějšího.
Včera jsem byl ještě v letadle
a díval se tam dolů.
Byla jsi tam ty a jako tajný rituál
svého prvního dopadu jsi unavená
upadla na postel a se slzami v očích
ti koutkem úst vypadlo,
že na to nemáš už sílu.
Udělat večeři,nakrmit kočku,vykoupat se
a jít spát s někým,kdo s tebou
nežije,ale jen na tebe myslí,
protože na to není ještě připravený.
Dneska však přistávám
a pro tebe lásko už nebude nakrmit kočku
jako tisíc slonů.
Přistávám odněkud ze zasněných oblak,
doufám,že dlooouho budu padat.
dopadnu k nohám osudu
jak k svůdným nohám tvým.
Dopadám a jediný místo,
kde mi vykřížkujte praporek
jen ať je tvoje náruč.
Přistávám opouštějíc své představy.
Asi je to všechno způsobeno zemskou přitažlivostí,
jako když i přesto,že není venku zrovna krásně,
cítíme teplo i světlo slunce,
které se skrz šedé mraky,
skrz své vlastní iluze pokouší proniknout
až k nám,protože ví,že je dobré ochránit
někoho svým teplem a světlem.
Tak už konečně přistávám d o reality země,
jídla,hladu,bolesti,neřesti,nepochopení,
polopravd,nákupních košíků,mlčení,blahobytu,hnusu,
děsu,klusu,trusu,drobků na stole,vagónů klád a tak dál,
ale vzal jsem si něco,co si každý musí vzít ze shora
odkud padá,odkud se lidičkové jak pampelišky
na zem do černé hlíny snáší.
Přistávám a uklidňují mě kolem starci i děti
a všichni ,kteří se drží padáku
a hledí nahoru a pak zas dolů s nepřehlédnutelným úžasem.
Pěšky
Život je cestaDo pekla nebo do nebe,
Čeká tě jediná ze sta,
Čeká tu na tebe.
Po ní si cupitáš
Šťastně i vesele
Potkáváš lidi
Nemnohé přátele.
Občas klopýtneš,
Tak jako druzí,
Není to cestou však,
Je to tvou chůzí.
Nic
Svoboda není jen tak pro někoho!Svoboda není pocit bez hranic !
Svoboda ,když jí je mnoho !
Tak rozplyne se v prázdné nic !
Strach
Život je pes a já jeho ocas,chvíli se vrtím
a chvíli stažen mezi stehny
ukazuji veřejně svůj strach,
neboť strach se musí ukazovat.
Pojmenování
Básně jsou ztraceny,peklo je na zemi.
V patře i přízemí
vyschlo mi z přátelů.
Vysychá míza z kostelů,
venku poletuje
už jen pár andělů.
Bez jména
bez té sodovky,
co bublá než se vypění,
vyčichlá příjmení,
to už se nezmění.
Zatěžko
Nevidím pravdu,Kterou bych měl,
Nepoznám hned
zač bych se zastyděl,
však umím říci málokdy Ne!
Snad mi to někdy někdo promine.
Tak mluvím veršemi,
Když ke mně přijdou,
Máááá kytara je pomalá,
Tvé tělo rychlejší než struny,
Já stará trubka ,já píšťala
Váhy jsou světa tuny......
Sám a sám
Vzpomínky umí lásku prohnat tělem,Jak kulka smrti naší bdělosti,
Vzpomínky láskou postele stelem
A vzdáváme se volnosti.
Vzpomínky nepláčou,ale sedí pevně,
Kam posadíš je bez hnutí.
Vzpomínky nedrž v křeči pevně,
Na trati opratí se neztratí.
Koukám na lidi kolem sebe,
Míchají se v nich ty ,co znám,
Na lásku nemyslet,jen za ní běžet,
To někdy lidi nevnímám.
Přihnu si z lahve trochu rumu
A potom sním a vzpomínám,
To opojení z moře šumu
Vnímám jen když jsem sám a sám.
Už ani
Už ani porno - už mě nebaví.Už ani panáky s kámošem.
Už ani hamburgery.
Už žádný drogy světa.
Cítím se nějak moudře.
I trochu umělecky.
Už ani porno - už mě nebaví.
A žádný kovbojky a indiánky.
A ani vetřelci a větrníci.
Už mě to nebaví.
Prodal jsem televizi, rádio
a všechno elektrický smetl jsem pod zem.
Už mě to nebaví strkat do zásuvky.
Už ani knížky - už mě nebaví.
To co se dočtu - to mi vyčte někdo zas.
Knihovnu vyhodil jsem letem světem.
A z toho žalu zpil se pod obraz.
Všechny ty knížky,co mi četla máma,
snažím se najít v sobě.