Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Divoké víno a Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
FOTR V ROLÁKU NEPLÁČE
FOTR V ROLÁKU NEPLÁČE
To jsem já se sluncem
jiskřícím ve vlasech.
To jsem já s tebou
a každý někde jinde.
Je to naše vláda
budovaná staletí - to už není gud.
Ale good stuff se přibližuje
k tvým řasám.
Není důvod být nešťasten,
jen na ty války, hádky
a nesnáze plus mlíko.
Neštěstí.
Jsem to já se svým praporem
nesmrtelnosti.
POHLED DO TVÝCH OČÍ
Vzrušení z pohledu
na – co má
zemřít co chvíli extází výbuchu.
Miluju. Miluju všechno kolem.
A tebe
děsne
OGY SMAŽÍ
OGY SMAŽÍ
Zdá se mi jako bych vařil noty,
vždy k večeru, když procitá.
Cítím – jsem jako doktor Ogy,
mapa lásky náhle politá.
Vařím lávu, houkám smažku,
noc i den se prolíná.
Udržet se ruku snažím,
nepustit jí do klína.
Slza
Touha v nesmrtelném čekání
ztrácí se po kapkách
na dno zoufalství.
Snad až ta pára
na cestě vzhůru dojde
k oblakům z naší fantazie,
vrátí se s deštěm
do naší promočené náruče
a možní, že už teď
stéká ti dolů po tváři.
BLUESBERRY
BLUESBERRY
Raz..., dva..., tři...,
zpívám blues o autě,
výjezd do neónových smyček.
Ale úleva vyjíždí do sóla.
Hola, hola krbtencáry mánato.
Dým cigarety
líně stoupá do tisíce otevřených dveří.
Racaca, racaca
a s ženskejma nás to už nebaví,
když někdo posvačí
zub dračí,
má holka je harmonika,
tančíme houpavě apotéozu,
kouříme houpavě apotéozu
jak Beatles mi čtyři
ve stavu Berryho
a v rukách limošku
... zubtenplombumá!
PLÁČ ZA NIC
PLÁČ ZA NIC
Nicoty, prázdnoty
děsím se ve tmách,
peřinu přikrývám
až se to nezdá.
Ustup pryč!
Mé slzy jsou ti odpovědí.
Odejdi do Nikam
ty chlade ničeho!
Sleduji životní situace,
se zájmem prohlížím si
svojí ruku.
NIC NEVIDÍM!
Má mě snad brát
tvá láska, co mě zradí?
Má mě snad štvát
po teple co chladí?
Tak mám snad brát,
co jen uvidím,
že pláču za nic,
za to se stydím.
SILIKONOVÝ TANEC
SILIKONOVÝ TANEC
Zavřené oči,
dveře dokořán
vzdálenost jazyků
sněhobílé dotyky
důkazy pravdy.
Koupající v oceánu smutku
čumim na ně ze břehu.
Chirurgové jsou těžce za vodou,
tolik nových protéz pocitů na tváři
úsměv rozšláplého náklaďáku.
Toalety za sálem už nikdo neuklízí.
MEZI SMRTÍ DO SEBE HLEDÍME
MEZI SMRTÍ DO SEBE HLEDÍME
Pohledy očí
spojka – plyn,
jízda ať sviští gumy
zatáčka – stopka – vyčkávání
rozjezd – klid.
Princezna dere se po dravosti
pohledy očí,
chci tě!
Drásání silnice,
řítím se k tobě,
pulsující nahá těla.
Vášní prohrábnout vlasy.
Chci tě! Chytit, svírat, nepustit
trýznit láskou, extází.
Ty oči!
Upřeně mezi smrtí do sebe hledíme
bez pochyb.
Jekot brzd.
Rozjezd jako o závod,
neuteč mi mrško,
můj jezdče pojď!
Jekot brzd,
pohledy očí přivřených.
Cítíme extázi nárazu
...jen tak tak a ujely mi nohy.
Oblečená v džínách,
naposled hladím její život,
hebkost těl
odjezdu ..... .... ... .. .
Krátká
KRÁTKÁ
Jak když prásknou vrátka
nebo bouchne zátka
a šampaňský teče,
chvíle co uteče,vždy se zdá být krátká
... ty co v nás zůstanou
jsou jako pozlátka.
*
Život v každém směru
má být za nádheru,
kdo to nepochopí,
tak na něho seru.
*
(jednoho slabého dne,
vše a všechny opustíš)
A stejně ti věřím
Kdosi mi ukradl svět,
který mě osahával v ranním slunci.
Bez prostředků
na to se rozšoupnout,
si osahával tvář.
A zjišťoval, jestli je vybledlá.
Důvěryhodný občan
vzbuzoval paniku
a za účelem víry napsal závěť,
slízal lepidlo z obálky,
pěstí ji pohladil
a zemřel
padající mrtev na koberec.
NA CIHELNĚ
NA CIHELNĚ
Overturou zamykám vždy dveře,
pak spustím a vyleju – tuš!
Přeskakuju přes vysoké keře
roztržka je žena – muž.
Stará kramářka s velvetí písní.
Rokenrol lehce prizní,
muži a ženy jsou obnaženy
tancující tango jako profíci,
chrání je kolem bílé stěny
kohoutí nožka ve střevíci.
Přijde-li na mě orchestrovská,
příliv zní v mých uších.
Máňa je tu hospodářkou
což málo kdo z nás tuší.
