Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Ondřej Linhart
KDYŽ SE PEROU MÍ RODIČE
KDYŽ SE PEROU MÍ RODIČENěchtějí abych tu byl.
Protéká mnou mrazení.
Láska utekla zadními dveřmi.
Miluju mámu, co nenávidí tátu,
miluju tátu, co nenávidí mámu.
Ach.
Chci být pryč a k tomu žít,
nemůžu – zplodili mě
a já zplodil jejich svět.
Svět, v kterém se hádají,
urážejí se a ubližují sami sobě.
Je třeba vědět koho máš rád,
je třeba vědět koho miluješ.
(Ale zas je skvělý, že si toho chtějí tolik říct.)
Mléko
MLÉKOSestra mi přinesla plnou sklenici,
řekla: pij!
Moc dobře ví, jak dlouho mám
už na ni chuť.
Očima zavřela dveře,
co nadělám?
Jazyk si hraje s bílým proudem,
co začínal svou pouť
po mléčné dráze
kolem všech těch asteroidů,
planet, hvězdiček, komet, měsíců
a světelných let,
do černé díry zahučí
a vynoří se v galaxii močovodů
a už stoupá ze souhvězdí stromku
z rozpálené Země vstříc slunci.
Miluji
Nepotřebuji ruce,abych ti zahrál na kytaru,
stačí mi na to jen láska.
Nepotřebuji nohy,
abych za tebou přišel,
stačí mi jen láska.
Všechno o čem sníš
se může i stát.
Nepotřebuji auto,
abych si s tebou vyjel,
stačí mi na to jen láska.
Nepotřebuji oči,
abych tě našel,
stačí mi jen láska.
Všechno o čem sníš
se může i stát.
Nepotřebuji sílu,
abych tě ochránil,
stačí mi na to jen láska.
Nepotřebuji slova,
abych ti řekl, že tě miluji,
stačí mi jen láska.
Všechno o čem sníš
se může i stát.
Na cestě zpět
Na cestě zpětV baru na cigáru
spadne strach,co jsi měl
přede dveřmi.
Dým olizuje prsty,
když holky vedle
podávaj si Mary Jane.
Jedinou sklenku bereš v potaz,
stejně jak jedinou holku,
jenž nohy schovává pod stolem.
Budoucnost není
- bude.
Přestane všecko zbývat
a ty vyjdeš ven zazářit
na místo slunce,
které zapadá.
Ubohá iritující báseň 1
Ubohá iritující báseň 1Nechte hrát Erika,
už začal
a já jsem mu zato vděčen.
Všechny slova lžou-
za činem stojí pravda.
Srkám z louže,přes kterou
skáčou ostatní
a přesto chci tě líbat Markéto!
Jen trošku cítit člověka.
Nechte hrát fantazii demižónů
a lehkost miluju a jízdu
tanec a let -
jen trochu cítit člověka,
jen trochu milovat,
opít se,lásku pít,
umřít,
chci lásku,chci přátelství,
chci všechno čemu unikám,
koušu si nehty,znáte mě,
snad jste už na mě zapomněli,
když padal jsem ze skály.
Mám citů moc a lásky málo.
Přes kaluž z níž se opíjím,
už zase skáčou ostatní.
Je mi uboze v téhle básni.
V téhle básni je mi slabě
a měkce.
Sotva držím tužku a papír na dlani topím se v louži.
Ubohá iritující báseň 2
Ubohá iritující báseň 2Topím se v louži,
na dlani sotva udržím tužku
a papír.
Je mi měkce a slabě
v téhle básni,
je mi uboze v téhle básni.
Už zase skáčou ostatní,
přes kaluž z níž se opíjím.
Mám lásky málo a citů moc.
Když padal jsem ze skály,
snad už jste na mě zapomněli.
Znáte mě koušu si nehty,
chci všechno, čemu unikám,
chci lásku, chci přátelství,
umřít,
opít se, lásku pít,
jen trochu milovat
jen trochu cítit člověka -
tanec a let
a lehkost miluju a jízdu.
Nechte hrát fantazii demižonu
Jen trošku cítit člověka
a přesto chci tě líbat Markéto !
Srkám z louže,
přes kterou skáčou ostatní.
Za činem stojí pravda - všechna slova lžou.
A já jsem mu za to vděčen
už začal,
tak nechte hrát Erika.
Pulp pub
Spiritační stolek létáve vzduchu.
Jsme jako on
je na nás vše co potřebujeme.
Skleněná milenka vedle mě
ve dveřích nerozbitá krásná
tajemná přitahuje,
proto se v ní odrážím.
Rudý oheň kolem kreslí
plameny ty co pomilujeme.
Uprostřed svíce slunce
co hvězdičky
do našich očí otvírá.
Zblázním se vášní
do toho skleněného
hladkého láskoviště.
Hlava zakloněná
a rudá hladí po tvářích
dým pohltí
dotyky zůstanou.
Na představení
Na představeníChci - počteníčko - chci
chci,chci nosit bílou košili
jako v blázinci,
PROBOHA lidi
vášeň nechte doma.
Jistě jsem málo placený.
Herec.
Kdy už rozsvítí,
chci je vidět.
Ptáš se koho?
Koho jiného
můžeš chtít vidět
na tomto světě?
Jen člověka!
(Muž ženu,žena dítě)
Klaka
Až mi otrne
Až mi otrneOpilá krev
se valí tepnami,
lahve se sklidily
a přivezli už nové.
Zas další Nový Krásný Den.
Slunce se prohlíží
ve výkladních skříních,
sem - tam mu dá někdo deku.
Někdo dvě,
jiný pracuje
a já?
Jako všichni,
Čekám až mi otrne.
Mým básním nikdo nerozumí
Mým básním nikdo nerozumíani já sám...
Snad s něčí pomocí
i já mu mohu pomoci,
mým slovům skládaným,
jak z cíga - rety dým.
Toho se nenajím
ani ty,
leč ořech snad
pomoci rozlousknout
společně ty a já
přijít na kloub oparům slov
napovědět druhému,
nebát se vět,
jež uchem sem - zdají se tam
a nazpaměť jen školní, nebo úchvatné:
pověz je hned!
Hned teď
jdi s nim ven!
Než zapomeneš,
jak tahle báseň začíná.
A netřiď je!
Vždyť sám si vystačíš,
vždyť sám si pomůžeš,
tak proč mě chceš?
A pomoc mou..
..nebo já tvou..
..tu žádám?!
Třeba se směj,škleb se, mrač
anebo plač, kousej si nehty,
rty olizuj, jemně mni látky šat,
dělej co chceš!
Jak ale báseň jednou pustíš k světu,
nic s tím už nenaděláš..
..a pak se poděláš
a pak si to moc bereš
a pak se .... ptáš
proč nikdo tobě nerozumí,
když zrovna dneska verše nepíšeš.