Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Divoké víno a Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Vymetená Viola
Vymetená Viola - má podzimní triola,
v hlavě prázdno - v lahvi plno,
hlavně bezhlavě se spustit do prostoru,
pustit se vodou a plout k ostrovu,
už je vidět na obzoru,
nějací Eskymáci na mě mávají,
potají tajit dech pod vodu,
na zádech batoh s knihami,
co nepřečetl delfín ani,
potopit se k vrakům na dně,
jak k těm chlápkům na Národní,
každá žena zajištěna.
Svádím dnes však boj tu vodní
o život svůj se šroubem lodním,
než doplavu k papouškovi - ostrovnímu tomu baru.
Slaný pot , tak jako slzy,
promiňte né jsou to vlny,
však už brzy, však už brzy
na vaší pláži přistanu,
nebo možná na zahradě,
ve skleníku vedle domu
s padákem svým skládaným,
asi už blouzním
v každém pádě - honí mě někdo, nebo něco? Snad ne múza?
Prchám plavu prsa kraula prsa kraula ááááúúúúúúúú fffffffff
je to medúza ..
Jaká hrůza jímala mě,
že by blůza medúzy,
kotníkem se letmo dotkla…..ssss
Mé zamlžené potápěčky, co jsem dostal od otce v den odjezdu na Mácháč, kde jsme se měli potkat s bratrem a babičkou a oslavit tak poslední dny prázdnin roku pětaosmdesát…
tak ty brýle teď strach z hlubin zahlédly - rychle nahoru na hladinu!
Cíl se blíží - támhle v rohu maličký,
lidé sedí na pobřeží, kol rybářské pramičky.
Ach můj bože to je tempo - nohy bořím do písku
buď zdráv ty - ty malý Ferdo,
buď zdráv i ty Cipísku.
Takže večer zase končí,
je to pořád dokola,
zhasli světla nástupiště,
zametená Viola !
Nový rok
Máš po svém otci spánkový dluh,
po matce uzavřený kruh,
po sestře náruč plnou bratrů,
a po životě hudby sluch.
Obočí jako obláčky
nad zeměkoulemi z očí.
Opilý motám se do nového roku,
v lahvi zbylo už jen trochu ? loků
kapánek ticha a krapet lásky tvojí,
ve mně je kousek od obojí,
vichřice i pouště tvojí,
duše se bojí obočí,
že s ním i úsměv zabočí,
smočím si hrdlo, tvé pevně sevřu
a možná na nový rok
zlíbám tě živou v náručí.
Ruka
Bolí mě ruka - ta pravá,
jak malýho kluka, kulka se projede tělem,
pasažér metrem - změřím tě metrem má drahá,
jak bicyklista - obličejem,
krása nesmírná - vrývám se do noci tvých záclon
a stoupám dotykem po hromosvodu stáří tvého domu.
Když nemohu - nakrájím ti oblohu,
poprvé spím sám s rukou na spánku
jež přináší sny 9 mm-ové velikosti pornofilmu.
Bolí mě ruka - ta co není od srdce,
zničeho nic - jen tak - prý nic není,
řekl mi rybář, co seděl vedle na stoličce asi od velryby,
cestou z posilovny - cestou necestou.
Ruka mě ale stále bolí
a píchá u srdce dýka složená z býka ženy
zmražené složitostí nabíraných myšlenek.
Bolavá ruka - zub těla tetování,
umávaná z vlaků a zastávek nad polem,
uhoněná, upracovaná, uhlazená, přimáčknutá,
v křeči uječená, nastavená, bolestí zabraná
zbraní kloubů zbavená, růžově zbarvená,
pěst bolavá s rukama na plácku bouchaná,
někde na mostě na konci Čech,
na konci těla,
náhle se pohla
- ruka
- mnohdy bolestí oněmělá.
Nový koření
Tak co je novýho? - Všechno při starym,
kousek starýho - chleba nakrájim.
Máslem opatřim - potřu - protřu zrak,
leda osolím byle - tak nějak.
Kůrka zesládne, jako za války
schovaná za ztichlými obrazy,
skrz které vidět šlo možná i do dálky,
po řevu letadel - tlakové obvazy.
Tak co je novýho? - Ty starej! Hrdino!
Pral jsi se s člověkem, ohněm i lavinou.
Všechno je při starym, nic už se nezmění,
jednou ti vyčichne i Nový koření.
Smysl života
S my s lži vota
je z něh
o se vy mot a t
Bouřka
Nebe se zlobí
a fotí si nás bleskem
vzduch lehký
zkropený konví nekonvence
a zmoklé věnce
půl prstu napříč
hrom burácí
a hroby promlčené,
jak lůžko zpité alkoholem
tvář němá skrývá
v jeskyni svou osamělost.
bubnují střechy
i prsty nervózních rodičů
je láhev dopitá
přes půlnoc odemčená
a nebe stále odkrývá
svůj hněv bez vzpomínání
tisíce fotek
a jeden propálený negativ
a jeden úder bleskem
a jedna rána do zátylku.
Vyschlá mám ústa
z oněmění.
Těžko říct, zda-li
je člověk po záplavě
ještě někdy v suchu.
Z Ježíšovi koruny
Někde jsem se ztratil,
nepoznávám to tady ani tam,
natož pak sebe,
pouze obloha přiložená k tomuto životu,
známá v oblacích,
chladivá na spáncích,
vměstnaná na náměstí města mojí hlavy.
Hlavy s pěšinkou
vyšlapanou statným hřebenáčem
až k týlu vracejících se myšlenek.
Z neznámých příčin ztracený,
klíč od truhly s nalezenými.
Úzkou uličkou vedle partičky chuligánů
protáhnu se směrem k tribuně a někdy k východu,
protáhnu se potrubím uprostřed světových stran
v šachtě schované pro ticho.
Nadzvednu poklop - jedním okem.
Některý dny ani nadzvednou nejde,
to se objeví nová ulička v podzemí,
co zdála se být slepou.
Svědivé svědomí potrestá,
ty jež málo hledají.
Vylezu na kopci nad všemi městy,
do ostré jinovatky položím dlaně,
smrt pohladí mě.
Někde jsem se ztratil.
Na parapetu - bratranci okna,
ve váze bez květiny
již několik let na dně s pár drobnými vyložen
na stůl kdesi mezi rozházenými kartami,
promáčen v cizí paruce,
ve městě kde nikdo nikoho nezná,
na konečné autobusové linky bez čísla,
ve vlaku bez kolejí
kolem času
s trnem v oku.
Věčná noc
Peří lítá po místnosti,
ve větru lítá nocí mezi listy stromů,
které zbyly na téhle zničené planetě,
peří bílé,
místy od krve,
Zemi hřeje do zad Slunce.
Naše velká hlava,
střep vesmíru,
meziplanetární láska,
skýva chleba,
věčná noc mezi tak vzdálenými hvězdami,
z jediného místa viděné tak blízko,
kuřátka, světelný smog,
souhvězdí kosmopolitních myšlenek,
ocas hraběnky komety,
velká francouzská bramboračka
a peří lítá v megaprostoru
této nekonečné černé pláštěnky.
Výpověď generace
Výpověď generace jseš ty,
výpověď tvojí generace jsi ty,
výpověď z práce
známá už mnohá generace
známá se zmáhá….
zmáhá se zeptat na jinou
možná že práci
novou jinou zajímavější, líp placenou
prostě zaměstnání
se něčím, co nás poučí
ve všech pohledech,
které pak můžeme napsat z dovolené,
prostě novou práci
našeho účastnění se regenerací.
Po staletí znova chápeme se moci nad sebou
-tmou viděním naším ozářenou,
rozjařenou i tak či onak,
někdy k popukání z jara,
jak ptáci vylétnou nám k nohám
naše skoky do mládí
úskoky
jo mládí - zastávka na znamení,
jaké to znamení, když dnes je úplněk
a my úplně polekáni
průvodce pohádkami nehledáme již,
to spíš si piš a rozmysli, než podepíšeš
dva hadry a drát vázací.
Vždy hnací skrytou sílou tou je babička
ta nejstarší a dcerka pofňukává,
protože nemá slov,
protože její kára se vodou ještě nevaří,
ó zdaleka ne pane či paní,
dík za optání, já v pohlavích jsem zcela zdrženlivý a dodržuji periody
od ledu k tání.
Výpověď vše jest, čeho všimnete si,
výpověď činí se jen z jedné strany
výpověď podobná či jiná.
Výpověď - stín skutečnosti,
zkušenost v housenkovém alobalu.
Nyní před vámi.
Nervozita
Vyklepaný popelník,
žádný extravagantní frajer,
típám poslední cigaretu a první telefonát s bohem č.3257
Další zapomenutý PIN
Osm pohledů do nebe za poslední týden.
Vyklepaný - stejně tak cigareta, která rychle vzplane.
Můj filtr zkouřený a zlatý proužek co už ztratil lesk,
odvážen na stanoviště taxíků prosezených nocí.
Můj kolek jsi už dávno zahodila,
prý mouchy ožívají v popelu.
Vyklepaný nárazník,
někde vpředu vlevo
čekající v autokině na titulky.
Špaček - ptáček, kouzlo vyklepaný z rukávu.
Modelína rozpouštějící se v ústech.
Vyklepaný na nebeskou bránu.
Vyklepnutej ze života, kterej někdo odklepnul.
Ujel mi autobus, stejně byl ujetej.
Poměrné tlumení, dopravní zpoždění,
inflexní bod, tam kde se směr tečny mění,
přestup na metro, zesílení, řád, časová konstanta,
přenos, jednotkový skok, hromadná sebevražda v MHD,
astatická soustava musí vždy obsahovat integraci.
Studium vlastní lability na jeden rok.
Aplikace, transformace, kriterium linearity,
syntéza a předpoklady, právní dopady.
Co s těmi odpady?
Empirická metoda, netvoření,
regulátor myšlenkové databáze,
frekvenční zhroucení,
destilace podstaty a závěrem diagram - dieta vážnosti.
Zdražení cigaret,
další rozhovor s bohem č. X - věčná neznámá.
Vyklepaný vztah, samota bez konce, vyklepaná láska
a kosa po ránu dá mi poslední ránu,
poslední zářez - konec radosti,
poslední diagram
vyklepanosti
v objetí Zity Nervové.
