Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Divoké víno a Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
PÍSEŃ BOBA MARLEYE
Jó,já jsem Marley Bob,
jdu si jen tak kopat hrob.
Vop pi bo bi pi Vop bi bob.
...........Jó kopat hrob.
V jedný ruce krumpáč mám,
v druhý ruma - sílu dá.
. . . ....
A na zádech lopatu,
jdu zjistit svou podstatu....
Míjím další z patníků,
v očích záře blatníků.
Auta míjejí můj stín,
taky jsem tak šlapal plyn.
. ...... .... ...........
Až pak v jedný zatáčce
došlo k další bouračce.....
.......... .......
Tak jsem si vzal lopatu
a šel pro svou odplatu.
.............
Jó,já jsem Marley Bob,
jdu si jen tak kopat hrob.
Míjím další z patníků,
kouřím jeden z doutníků
..jó jeden z těch dlouhejch doutníků.
V jedný ruce krumpáč mám,
v druhý ruma - sílu dá...
....A na zádech lopatu,
jdu zjistit svou podstatu.
........ ..... ....
Jó já jsem Marley Bob,
jdu si jen tak kopat hrob.
Míjím další z patníků,
smrt už bere za kliku....
....a při dalším patníku,
....fakt už vzala za kliku...
..v dýmu toho doutníku
smrt zavřela potichu..........
........
Jó já jsem ten Marley Bob.....
*THE END*
RANNÍ SATORI
Popíjím čaj ,
kolem se staví Čínská zeď ,
vzbuzený kraj
růžovou nastavuje pleť.
Pokuřuji cigaretu ,
tamtamy zní východem Indie.
Ježíš pod stromem v Nazaretu
z kalichu hořkosti pije.
Probouzím myšlenky ,
diamant stoupá nad hory ,
tančí divoženky ,
probouzím svoje satori.
Svět
Svět není hranatý,
ale je kulatý.
Proč tedy lidé
naráží stále na hrany?
Křídla
Malý chlapec na skále,
sedí jak v úžasu.
Chtěl by vzlétnout vysoko
k slunečnímu jasu.
Tak to byl jeho velký sen,
lesy mít u ruky
a krásné laně pod skálou,
pole i potoky.
Zdálo se mu jednou večer,
jak ze skály skočil
a lehce mával rukama,
v oblacích se točil.
A ráno, hned za svítání
snu věřit začínal.
Tak s touhou pevně rozhodnut
na skálu utíkal.
Tam rozhlédnul se do okolí,
ptáci se mu smáli,
když začal mávat rukama,
odrazil se od skály.
A jeho tělo padalo
do temné propasti.
Bez života dole ležel,
pod stromy, jak v slasti.
Bez názvu
Jako když se na tebe řítí
průtrž mračen,
je ta chvíle, když přečteš dopis.
Tak nevíš, jestli se máš
někam schovat,
jak dopis ve tvé dlani,
nebo na sebe nechat
znovu pršet
příval slov.
Černý den
Byl to den tvé svatby
anebo narození?
Byl to den kruté pravdy,
byl to den tvého snění.
Strom
Jsi slabý život,
přivane vítr
a poláme tvé větve.
I v podzimní písni
pláčeš a naříkáš.
Vítr, ten zrádce,
ani ti neosuší slzy
a stále víc tě dráždí.
Jsi celý opadlý
a kolem tebe
stále šustí tvé slzy.
Už k tobě nikdo nesedá,
všichni už odešli.
Jsi sám
a prach na tebe usedá.
Je zima, pomalu usínáš
a spíš snad na věky.
Náhle tě však probudil zpěv,
zpěv překrásný.
Otevřeš pomalu oči
a spatříš.......
a spatříš zelené slunce,
které zas smetlo z tebe prach.
A všichni kolem tancují
ten tanec jara.
Den po dni běží jak o závod
a ty jsi rád, že se zas
všichni vrátili.
I ty ses vrátil.
Letní nitky nemilosrdně pálí.
Občas i nebe zapláče
a zchladí tvé údy a žízeň.
Všude je radost
a ty se jí chceš zeptat,
jestli ta krása zůstane.
ODCHÁZÍM ( Odcházíš)
Nevidím modré nebe,
neslyším zpěv ptáků v oblacích.
Nevidím už ani tebe
a všechno se mi vytrácí.
Necítím tvé vlasy,
necítím tvoje ruce.
Necítím ani tlukot
srdce.
Vzpomínky
Jsme mladí blázni,
co na světě se chvíli vrtí.
Teď nevím, jestli nejsme starci
vzpomínající nad smrtí.
Návrat
Mrzí tě, že tebe nikdo nešel doprovodit.
Tak dlouhá doba přátelství
a ty jdeš zase sám,
jako strom v poušti.
Snad je to za trest,
snad je to povinnost,
že každý musí umět sám odejít.
