Nacházíte se na stránce: Autoři / Ondřej Linhart

Ondřej Linhart

(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola. 

https://soundcloud.com/ondrus-double

SNÍDANĚ S LOSOSEM

Postával jsem na hraně.Onen rok jsem vše zvažoval,vše jsem důkladně promýšlel a nad vším jsem se pozastavoval.Venku se rozednívalo,sedíc v křesle,díval jsem se na dívku v mé posteli a rozmýšlel,jak jí sdělit,aniž bych jí zranil,že už to takhle nemá cenu.Probudil jsem jí uzeným lososem a kávou.Už nevím jestli mě dobře pochopila,ale najednou byla ta tam.Na jídlo nebylo už ani pomyšlení a tak jsem milého uzeného lososa spláchl a představil si,jak ho splachuji někam až do moře.,Tak a jsi v hajzlu….a najednou se probudíš někde na pláži u moře´.Zazvonil telefon,ale jako obvykle se mi to zase zdálo.Vrátil jsem se na záchod s lososem v míse.Naposled jsem na něj,snad trochu závistivě pohlédl,popřál hezkou cestu a celé to ráno spláchl jedním vrzem.
Po několika měsících zazvonil ráno pošťák,přinesl pár obsílek a mimo jiné i pohled z Tahiti.Byl od té dívky,co odtud kdysi ráno utekla.Opaluje se popíjí víno,čachtá se v oceánu a přejídá se lososy,ale to už jsem nesl do postele hrnky s kakaem a palačinky s humrovou pomazánkou.

V pohledu babičky

Nad hlavou nám létají jeřáby
a my procházíme staveništěm.

V pohledu babičky
Uvidím,jak se opakují cihly.
V pohledu babičky,
V pohledu babičky
Uvidím,jak se opakují cykly.
V pohledu babičky
Se Bůh už nezacyklí.
V pohledu babičky
Vidím cihly padat
Nevinné ve zprávách
Navždy hladem strádat
V pohledu babičky vidím sebe,
Jak jedu v autobuse
A čtu si z jejích očí.

Jedu v autobuse
A babička se dívá na dvě židle,
co se líbají.

Ty zvíře

Jak předpokládáte:
typická záchodová scéna
funící buvol
hází sebou jak ryba
zpocenej kůň
řve jak pavián
a k tomu všemu ráčkuje:
„Ty zvíchre“
Rychlovka,
jde o čas!
Kdysi dávno mi řekla,
že by ty dveře od kabinky
chtěly promazat
a někdo jinej zas:
„žij pro člověka
......ty zvíchre !“

VÁNOČNÍ STROFY

Výš a výš stoupá k svému zničení,
myšlenky chvějí se při doteku.
Tam mezi mračny provázen deštěm
od Atlantiku k ruským starcům
kulaté světlo podchodu
zalité spařenou zemí
měsíci lesknoucí se v břečce noci,
sněhové vločky padají v tvé záři,
vojáci bílí-políbí naposledy zemi.

Ó ano toliko pokoušeli smrti,
až začala je milovat.
Já smrt chtěl taky dostat do postele,
lavina řítila se k extázi
můj život mrazil
až všechno praskalo,
bála se -utekla.

Teď ležím na posteli,
přes obličej její kalhotky,
co z vyplašení zapomněla.
PS:Sejdeme se na cestě tady a teď
Kosu tu neztratí nikdy
bláznivá ženská.
Konec konců jednou mi stejně dá,
vlasy mi neporostou věčně.

Venku to taje a zase mrzne,
jako tvé srdce,
na které dýchám
své teplé polibky.
Tak jako maminka to dělala mě
a za pár chvil jsem dostal výprask.
Po ránu ruce říkaly-už nepij,
lehnout pak do trávy
jsem moc si přál.
A přece se to povedlo,
zas ležím v hnoji.
Hele už sněží-řekl mi had,
oblíkni Evu sakra,
nevidíš tu husí kůži
na jejích ňadrech ?
Ach nenaskočil jsem na vlak,
už jsou pryč ty posraný roky.

Oheň pálí pod mými nohy,
praská jinovatka,
zmuchlanej papír
s tvym telefonim číslem
-dalšim číslem.
Pod našimi nohy bortí se sníh,
bortí se svět,
co nevidět
nad hlavou
ti přeletí lavina.

Po roce zas všichni kouří,
jen my si dáme
toho správnýho práska
a pak další kolo uběhne,
rok se sejde s rokem,
já se sjedu s tebou.
Sichr a ráno na nádraží.
Pár železnejch čar,
co jim někdo říká koleje,
vedou až tam,kde vzpomínáme.

Teď ležím na posteli.
Výš a výš stoupá.
Po roce zas všichni kouří.
Ó ano,toliko pokoušeli smrti.
Hele už sněží-řekl mi had.
Venku to taje a zase mrzne.
Oheň pálí pod mými nohy.
Klofy,klofy,klofy,
jsou to divný strofy.
My jsme divný strofy,
nějak se nerýmujem.

Jó nerýmujem,ale rýmu
v tomhle období má skoro každej.
Každej druhej
se snubním prstýnkem,
auťákem,televizí,milencem,
chatou,večerním oddychem,
výkendovym dřením na chatě,
dovolenou neplacenou,
proplacenou, vyplacenou,
uplacenou, cenou ?

Né,to byl blbej fór
z pátýho kanálu.
Miláčku přepni to,
tohle mě už nudí,
přepni to na další den.
Dny tikají jak hodiny na náměstí,
pořád přesně stejně.
Už si nepamatuju co bylo včera.
Není co,ale asi to co dneska.
Dělám v továrně na mejdla.
Navždy to bude stejný,
jinak to ani nejde.

Pořád budou nějaký výjimky
co chtěli svobodně žít.
Miláčku přepni to.

-Sláva sláva,tak už jedem.
-Ale já mam strach.
-Z čeho ?
-Z tý sochy.
-Z jaký? Vždyť Caesarovy spadla.
Myslíš Alexandra? Né, tak Lenina?
Z toho jsou děla.Stalina
rozbili----tak jakou?!
-Tu s tim ohněm,ta malá pochodeň,
co se snaží pořád hořet
i v týhle zimě.
-Jó!Svoboda,ten dogmatickej Qádr!
Neboj ten symbolismus
taky jednou zbouraj.

Namaluj mi spodní prádlo,
ať nejsem tak nahatej,
nebo rovnou celej podzimní oblek.

Nebo víš co ?
Šoupni mě rovnou do televize,
Baker street-bar mexickýho typu,
palmy,čaj,jazz,hamburgery,
pizza došla,bagety přivezou.
Sedí naproti mě,
těžký oči,těžkej dech,
těžkej kabát,těžký poslání,
lehkej život,
brány zmizely v študákově čaji.
Nesnáší vojenský polobotky,
zelený leze do hlavy.

Orgasmus ve stínech světel
baru mexickýho typu.
Stužkovitý kouř,
madam-špička § cigáro,
až do vánoční výzdoby.
Buzeranti mexickýho typu.
Stromová tragédie svítí
v každém z oken.
Vyvražděný les-pěstujte aleje.
Děda Mráz se zpil pod obraz
Václava Špály.

Tak mi nalej ten horkej grog,
Ježíšek panáček mexickýho typu.

Železná panna
spoutala mou železnou sílu.
Větrný kočár
odvezl mé naděje.
Průvodčí ve vlaku
si mě ani nevšiml.
Za okny bílo jak v ústech stařenky,
co potkal jsem jí ve vlaku,
teda v muzeu.
Potkal jsem i více lidstva,
všude bylo bílo.
Do schránek na nádraží za bůra
ukládali svoje myšlenky,
kolem se válely mozky
a nikdo si jich ani nevšiml.
Jak by jen tyhle holící strojky
mohly bejt prázdný ?!
Jsem ale pořád ještě na nádraží.

Jsem ale pořád ještě na nádraží.
Medituji ve vlaku.
Železná panna proti mě
má v uších walkmana
a za živýho boha
by mi nedala
trochu poslechnout.
Zhoupl jsem se -pojednou,
nikdo z nás teď nechtěl,
chtěly naše starý plány.
Vlak se rozjel do další stanice.

Utíkám za svým vagónem,
co mě teď zrovna ujel,
ani jsem si nestačil zapnout kalhoty,
když vidím jak se mi ztrácí
můj vagón,ve kterym si sedí
moje tělo !
Ani nepočká !
Oči jako moje máma,
řekl mi brácha,
synek se smál,
fotr v podzemí si uprdnul,
babička odešla s dědečkem
a teta se zas ožrala.

Plamen,plamen,na třikrát plamen.
Koho? Svíčky
voskový, jó voskový,
jak z figurky té v posteli,
stéká pot, jak vosk z ní kape

na můj vánoční dárek,
co ukryla v mém srdci
moje holka.
Á.......je to knížka.
Otevřel jsem jí,holku pak taky,
ale místo abych já,
tak ona si mě přečetla.

Centre d´etudes et recherches
des charbonnages de France
dle mého gusta,
dar,který já horník nečekal
a ještě tikaly půl roku,
než jsem ty hodinky,co jako dárkem
dostanu-rozšlapal.
Bylo to přesně načasovaný
-bouchl jsem dřív.

Jó my se nerýmujem,
ale rýmu v tomhle období
má každej .
Sláva sláva,tak už jedem,
orgasmus ve stínech světel,
namaluj mi spodní prádlo,
né fór to nebyl
centre d´etudes et recherches
des charbonnages de France.

Jsem ale pořád na nádraží,
utíkám za svým vagónem.
Železná panna spoutala můj
plamen,plamen-na třikrát plamen.

Ježíš na pár chvil sleze i z kříže.
Prosím věř mi,
neházej do řeky mé naděje.
V ledové tříšti tvých očí
hledám sebe,co jsem ztratil,
co jste mě ztratili,
co jste mě opustili
vlaky bez zastávek
s cílovými stanicemi mezi
nohama nedorozumění.
ledy se rozpustí
a všichni to poznají.
Nebudu sám,bude jaro.
Mé zoufalství ale leží a vzdychá,
naráží do stěn,řve a brečí,
oblíká boty,
vyráží směrem na jihozápad

jde zabít to,co miloval.
Nebojte děti jenom chce.Chci.

Kapři o ohlédnutí
promluví nám v břiše.
Ó alespoň jednu šlehnout si,
ten bílej sníh,zabiják věčnosti.
Špinavá propocená košile
se houpe na mym těle.
Rozepl jsem si rukávy
pro případ volnosti.
Snad možná ztratím vědomí
než dostavím tohohle sněhuláka mexickýho typu.
Uválím kouli z parlamentních voleb,
přimíchám všechny války světa,
Iránu a Iráku nasekám na prdel.
Neřády a zbraně
zabalím do druhý koule
spolu se sračkama dr.Mengeleho.

V každém z těch zvířat roztaje sníh,
když nasněží vánoce.
Dárky plný semtexu
taky dám do mexickýho typu
a naválím tam agresivní šmejdy
atomovej odpad vojenský demagogie,
strach z lidí a svobody,
limonády a do palice narvu si svojí blbost,
za kterou děkuju Pánubohu
a všechny kšeftaře s vnitřnostma svědomí,
chemickou mrkev zapíchnu do nukleárního nosu,
oči-uhlíky...radši koks,
plynový knoflíky ze slzáku,
na palici hrnec-friťák
a navrch kožich z medvěda
a červenou knihu.

Žena -strom,Muž -dítě
pod jabloní si hraje.
Dost dobře vyhulený vánoce.
Zajdem do čajovny,
Zajan se bude tvářit debilně,
ženský jen na milování.
Kyselý pocity jsou dost sladký.
Šílenej odvaz politickejch vězňů.
Chlapi jdou na pivo,
kluci jdou chlastat.
Parta se rozpadá,
nikdo nezavolá,
Mike má svou kapelu
zlomený srdce a nohu § ruku.
Chci se vás dotknout,cítit
nekonečně v této přítomnosti
blbosti jakosti.
Džíny proklatě nízko zarytý
L´America.
Co se událo na výpadovce:
Číva chce žít
chci pro vás žít,
ale ještě jsem neumřel.

V každém z těch zvířat roztaje sníh,
kapři o ohlédnutí promluví
nám v břiše,
žena-strom svíček a odevzdání
do dáli září krásou svou,
dítě-muž hrají si spolu
než jeho nevinnou hrou bude zabit
a Ježíš na pár chvil sleze i z kříže.

Principy Lásky

Principy lásky-nahé artefakty,
milenky v létě a běžky v zimě.
Principy lásky-záviny z lískového těsta
a cesta křovím obraná.
Principy lásky-bezútěšné bolesti.
Řekneš ano-slyší ne,ta nejnevynější
se chová jako děvka-a to ta příjemnější.Její modré oči,její hnědé vlasy,sametové boty a oranžový svetr.Vyšla si ven bez podprsenky.Jestli už s tebou nechce spát,tak se jí jistě v oku blejskají větší mince-.....ale to víš ,že tě má pořád ráda.Dáváš se tomu celému.Dáváš se mu oddaně.Mluvíš o tom co neexistuje.Mluv o tom ,co existuje.
Nekonečné tělo dostává konečně tvar,bezbřehý a strmý.Stíny vždy ukazují strach.
Oddáváš se té která umírá,
ale dnes je to jen pro členy.
Dnes jsem se vykašlala na všechny,zavírám oči
a přecházím silnici.
V čem On klesl,když Já byla na dně?
Nepovyšuj se před zraky a mým skřípotem zubů.
Co na tom ,že tu pracuje tvá ségra,co na tom ,že nepracuješ,co na tom ,že se učíš.Snad možná zelená země,na které stojíš.
Smích a rozkrok-pes žebrající o kost
vášeň a stesk-je principem lásky- -ty nekonečné.
Konečná zastávka je jen výsměch zhulenců-ty nejsi vážný miláčku-když končí píseň,
chci se ti dívat do očí-jsi mladá a krásná-připomínám Ti fotra a Ty mě Tvou matku.Mezi ploty chodí blázni
-připíjí si na šťastný nový rok.
Jedné nevěřím,protože nás zradila,
nevěřím ani jediné sekundě,co žiju!!
Lítám v tom,jsem hlavní hrdina,vyšší princip.Jsem hrdina jen pro tebe,ženo z Marsu.Mojí jedinou láskou,o které si myslím,že miluji,není hudba z pouhých not-Ikaros taky nepsal básně,které směřovali,chtěl jenom vzlétnout.
Unavané , ubrečené děti
-ptají se po tátovi,jen po tom ,komu to vyhovuje,příteli-nikdy nebudeš nadávat-rozumí ti.
Principy lásky-sladké neřesti,
kyselé úsměvy-mrazivé myšlenky,
tajemné pohledy-rezignuji stejně
na svou duši-na mou duši.
Pusť mě!!!!!!!!!!!!
Nehtem si čistíš zuby , nehty
se smyslem pro kyselinu.
Když tě opustil,zpíval jsi jinak
můj ptáčku .Když tě nechal být,
přišel jsi o pokoj svých tužeb.........
Když bylo ráno,byl jsi polekán,
že už ji nikdy nespatříš.
Mystické umění a prdelky a prdele-
-nečum vole na moje kozy!!!
-Ty ale umíš být sprostá!...
To,co tě svádí,jsou jen principy lásky .
Děláš to z lásky,
nebo z principu-děláš to z naděje,nebo jen z lítosti,
děláš to doopravdy,nebo lžeš.?
Máš ji rád,někdy je horší nemilovat než milovat.
Principem lásky je zemřít v tom druhém.
Kážu o lásce , protože potřebuje usměrnit ,
jak je jí mnoho , jak je nás mnoho.
Všichni chceme styk s cizinou.
Do bílého popelníku klepeme oba stejný popel a není nám to nápadné.Není to příznačné pro principy lásky,
zahoďmě masky,
princové, krásky.
To není umírání , to je tvá krása
za ouškem a podléhání bez slitování
a . . . ............. ......... .....
nepolapitelný nezjištitelný
důkaz lásky.

BALADA O MOUŠE A NADPORUČÍKOVI

Usedla moucha, usedlá
na velitele praporu,
jako on byla posedlá
dostat se také nahoru.

Ta moucha vzlétla do nebes,
kde v ráji hned ji spálil žár
a nadporučík se povznes,
svou práci jiným přenechal.

Uplynul rok, rok zbožného,
smrt lehce válku osedlá.
Na civilistu mrtvého,
usedla moucha, usedlá.

Bráník 16:38 nádraží

Myslíš, že zbytečná je báseň,
kterou tu pokládám jako koleje,
co uzvednouti nelze.
Třpyt na Vltavě,
příjezd a odjezd,
zpoždění a úžas
nad tím, co jsi čekal.
V uších mám hudbu a v oku skály.
Na obzoru zmeškaný vlak ve 14:36
a handicap, který se už nikdy neztratí.
Vyléčen, probuzen a zmámen
vracím se z psychiatrické léčebny.
Ámen
Co pomačkalo se,
to jsem zas vyžehlil
a naplnil neznámou látkou jen pro okolí.

Co chci, to mě nezajímá,
co nemám, to mě dojímá,
co vím, to rád bych řek.
Co nevím - neztratím.
Co ztratím - zase jednou najdu.
Co vidím - za to se stydím
Jen někdy, když mám splín,
co vykoupím, to zaplatím,
co neprodám, to tobě dám,
co vymyslím, to vydražím.
Procházím nádražím.

DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ

Ještě než Cyrano z Bergeracu hrdinně padl, setkal se na bitevním poli francouzských vlastenců ,se svým ztraceným bratrem. Náhoda a štěstí dnes spolu slavili úspěchy.
"Pinoccio !!!" - zvolal Cyrano.
Ten zrovna klečel u stromu sázel cosi do země a prozpěvoval si jednu dětskou písničku................"Pinoccio!!!!!! "
....rozlétlo se znovu po celé pláni .
Pinoccio, když zaslechl své jméno, přestal se prohrabávat v hlíně a udiveně se začal rozhlížet na všechny strany. Po chvilce si povšiml malé postavy, která se k němu přibližovala. S pootevřenou pusou hleděl na urostlého muže
s pavím perem na širáku ,s kordem
po boku , ještě delším knírem
a dobráckým úsměvem starého proutníka. Cyranovy boty rozrážely prach až dorazily k Pinocciovi.Když Pinoccio pohlédl do očí velkému básníkovi,
pohladil si nos a radostně se vrhl
k nohám Cyrana."Cyrano ! Já věděl,
že se pro mě vrátíš!" Bráško...!-pravil Cyrano a pozdvihl malého Pinoccia.
„Jak bych mohl zapomenout! A copak to tu zase vyvádíš?“
„Ále Malenka mi řekla,že si mě vezme,jen když budu mít ještě delší
nos,tak ho strkám do země,zalévám
a vytrhávám plevel.“
„Nebuď bláhový
chlapče nebohý.
Nestrkej nos tam,kam nemáš,
toť poradil ti jistě Jidáš.
Nech dívky dívkami,
počkej až vyrostou,
vždyť mezi hvězdami
setkáš se s kometou...“
„No ano - Cyrano ,vždyť ty to jsi!
Celý život jsem tě neviděl,až teď poprvé.Určitě jsou lidé,kteří měli takovou smůlu , že tu svou kometu
nikdy neviděli...“ A Pinoccio se začal samou radostí smát až brečel a tancoval kolem Cyrana.Cyrano se musel začít taky smát až se za břicho popadal.Když se dost nasmáli,podal Cyrano Pinocciovi ruku a začali se ztrácet v dálce.Přitom si povídali,co všechno v životě zažili a vždycky když se pak na sebe oba podívali začali se oba smát ještě víc ,mávat rukama a tancovat....

Deník z vojny 1-2

1.1.1995

Vítr, ten číšník plodnosti, zdá se fouká slabě a nikdo neví, jestli správným směrem.Sedím nahoře v lodním koši, dívám se na vzdálené slunce na obzoru. Snad právě zapadá. Vítr tedy sice není moc silný, ale náš koráb se s jistotou smrti blíží k neznámým břehům. Zatím je nevidím, ale mé oči jako by již zahlédly a hlasivkám poroučely ať křičí: ,,ZEMĚ!“ … ,,země na obzoru“. Mé ruce drží se pevně stožáru a lanoví, loď kymácí se ze strany na stranu a chladné vlny toho nekonečného oceánu si s ní pohrávají – každou chvíli. Držím se co to jde, jen abych nespadl do hluboké a chladné břečky, která chtě nechtě vsakuje se do bortů. Koráb ale vydrží, musí! Také ho stavěli padlí hrdinové. Houpu se spolu s tím naším vrakem ve větru a někdy, když nad námi zahřmí, dívám se na pohupující se kotvu na přídi. Proč je to vlastně symbol té zapeklité naděje? Asi, že jednou každý zakotví, nebo spíš – nic netrvá věčně. No ale když jsme u těch moudrých slov, sakra, tak dneska to máme „Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje.“- Oskar Wilde. Jó na týhle palubě tě nutěj jenom existovat, takže díky občas za to nadechnutí.

2.1.1995

Ale kdepak, já to prožívám úplně šíleně, všechno to prožívám až do morku kostí a to už máme druhýho. „Život je časový úsek, který tvoří dvě poloviny, první nám kazí rodiče, druhou děti.“- Julian Twin. Tak vítejte na palubě, ale žádný parník na Missouri – pekelný stroj, bitevní křižník, drtič vln, ohnivý dýmostroj a chladnokrevný požírač času, mlha, blesky a hřmot kolem – dál chladně proplouvá. Žádné koktejlové salónky, žádné bary, tanečnice, noční představení, talentovaná pianistka, striptérky na plný úvazek, žádné ale, jenom proč - noční chlapský nářek, teploušské návrhy, zpocená onanie na zblitých záchodcích, alkoholové špinavé orgie, kouření pochcaných vajglů, svrab šířící se po chodbách, rozežrané vnitřnosti, zteplalí červi v kuchyňských hrncích dnes k večeři, lízání ztuchlých bot a zadků, chcíplí moli hned při narození, krvelačné výkřiky, feťácké choutky, nadržené penisy, papírové ženy v třesoucích se zčernalých zažloutlých prstech za vzdechů lokomotivy drtící na svých kolejích vyholené lebky, vyštvaný smích v ústředním topení, stíny krysích zadků v kanálových propadlištích, sračkami poseté postele, matrace nasáklé spermatem a močí, pohledy do doutnajících sraček a do všeho propocené snění výkřiků zoufalství a mořská nemoc.

3.1.1995

,,Tři osoby možná neprozradí tajemství, pokud dvě z nich jsou mrtvé.“
Benjamin Franklin
Řekl bych ale spíš, že se jedná o jinou nemoc než mořskou, protože močál, kterým je náš koráb pozvolna vysáván svými stydkými pysky,chroptí bublání svých střev uširvoucí řev. Desátý měsíc se již plavíme na tomto černém smetišti lidské důstojnosti. Na doporučení lékařů jsem se vzdal všech acylpyrinů a dalších sraček a používám měděných drátů a instalatérských pásek na scelení střepů své hlavy. Jedno se ale musí nechat – je nádherná zima.Pořád sněží a všude je krásně bílo. Celý kraj zasypaný bílým čistým sněhem.Povětšinou mrzne a to pak je hned znát na zvýšení přitažlivosti naší planety země, na které v tom jedeme prostě všichni. Fakticky nádherná zima – modré nebe a slunce září a víc a víc roztřpyťuje sněhobílá pole, na kterých si vítr pohrává sem a tam s čerstvým prašanem.Je to celý nádherný rok, všechny veličiny země tančí ve své extázi, tak jak to má být.

4.1.1995

,,Chceš být vůl jen proto, aby na tě sedalo štěstí ?“ – Jiří Žáček
Jako by nebyla žádná ozónová díra, žádná ropou zaplavená moře, žádné udušené ovzduší, žádné svinstvo lidské tragédie. Karlovy Vary se v této scenérii nedají přehlídnout. Taky když jimi dennodenně projíždím svým upsaným nákladním terénním autem T-V3S zn.3228016. Je to dobrá kára, ale přece jen její studené mrazivé hřmotnění železa. Dokáže ji řídit i negr, jak mi říkali při zkouškách kdysi v autoškole. Už je to vlastně rok, co mám řidičák (A,B,C,T). Stále sním o tom, jak si po dopsání těchto stránek udělám ještě D-autobus, který taky někde splaším a …Už abych spadl. Dnešní hotovost přežívám v klidu. Chci mít klid, panštó jednou mi ta sranda, kdy se z auta stane ponorka, stačila.Radši to pořádně rozjedu každý obden, kdy mám volno. Jsem skoro pořád v klubu, kde se to pálí o 106. Stačí dvě piva a něco na chuť a pak, jak říká Bača: ,,Všichni se znaj.“Rozjíždíme to tu povětšinou při Living Colour s Majákem a výše citovaným Bačou.

5.1.1995

,,Pravé tajemství života je hledání krásna.“ – O.Wilde
- a já dodávám, že průser je, když se člověk sekne a začne hledat pravdu, to už na nějaký to krásno může honem rychle zapomenout. Ale abych dopověděl Propagandovou tragédii, která se jistě střídá s hotovostními nástupy před posádkou kolem sedmé hodiny večerní. Šedý, kouřem zaplavený klub Propaganda v centru Varů připomíná některá podzemní doupata mé rodné Prahy. Černé zdi s chvilkovými plakáty lákající na místní koncerty, podlouhlý bar v centru šumu mezi reprobednami, z nichž se ozývá tvrdá nekomerční hudba. Všiml jsem si, že většinou řinčí činely, dobrá aparatura, je to způsobeno náladou a vyhulený blonďatý barman, který když si dá, tak šilhá, to má asi takhle rád. Asi to osvěžuje. Naše zelená tříčlenná banda (snad to vypadá jako znovuzrození kroužku Nedostižných dětí) sedí u kulatého stolu, občas postává u barového pultu – trsá do hudby, kouří trávu, Ištvi – Bača přivezl plný pytel, což nás zde povznáší, takže si o ni všichni říkají a já dle své povahy nabízím.

6.1.1995

,,Zdravý ubožák je šťastnější než nemocný král.“ – Arthur Schopenhauer
Též hrajeme příležitostně kulečník, který je tu prý nejlevnější – 10 Kč a je to velice žertovné, protože než se na nás dostane řada, máme co dělat, aby nám koule nelítaly ze stolu anebo se vůbec trefit. Ale vždy, když se mi povede dobrý šťouch a správná koule se skutálí do díry, myslím si, že je to způsobeno mým momentálním rozpoložením, které se v tu chvíli celou tou situací dotýká, zdá se, nadpřirozených sil. Málokdy se podaří vydržet až do konce (mně ne), a tak většinou zvítězí představa potácení se sněhem nocí několik kilometrů do kasáren, až z toho začíná bolet hlava, a něco po desáté skočíme na poslední autobus. Tenhle kibic sice vyvolává jisté negace a kolikrát (sám) jsem se přistihl, jak jsem se nechal strhnout zoufalstvím na desku stolu opřen o loket, ale vždy to vypadá na příjemně strávený (ztrávený) večer. Někdy si pokecám dobře i svou lámanou a úskočnou angličtinou se zájemcem o trávu. Pozn.: Nevydělávám na ní, mám jí i tak zatím dost. Koupil jsem (mamka poslala money) balíček konzumních svíček a teď ze zbytku, co jsem nerozdal, svítím na naše tváře s Bačou a potácíme se naší, očima smluvenou seission.

7.1.1995

,,Šťastný člověk, který se umí zasmát sám sobě. Bude mít vždy něco pro obveselení.“ –Habir Burgiha
To byste nevěřili, kolik toho způsobí taková cvičná mince. Ano – cvičná mince, ta způsobila to všechno a i jeden nezapomenutelný večer: Naše trojka se rozhodla pro velké night session od 18.00 ve strážní učebně, která nám již delší dobu imponuje svými červenými zdmi. Saturday´s night čekali ale i velké přípravy. Odpoledne jsme pobíhali po městě, přepočítávali neustále sešlých 80,- Kč a ptali se na hřbitov. Tak alespoň láhev vynikající Svíčky + cigarety. Na sněhem zasypaný hřbitov jsme dorazili se soumrakem. Ostych byl brzo překonán a po chvíli to snad vypadalo i jako mánie vytrhávat ze sněhu svíce různých barev (převládala bílá a červená), ze hrobů některých i čerstvě padlých. Žerty stranou. Když jsme se již ukojili a měli svíček i mrtvých plné zuby, naše zmrzlé prsty, po dalším čekání na autobus, pookřály při slavnostní večeři, kterou jsme stihli jen tak tak. Cca 30 svíček se pojednou rozzářilo v červené ďábelské místnosti. Po malém vyplašení jsme se přemístili ze země ke stolu. Zbývalo jedno místo.

8.1.1995

,,Člověk je svobodný, když může postupovat otevřeně a nemusí používat úskoky.“- Spinoza
Samozřejmě, že čumilů bylo dost a málokdo si k naší session přisedl. Na toho jsme hnedle při tajemné hudbě Black Sabbath vyzkoušeli náš svíčkový rituál. Většinou se každý mlčky vzdálil. Průvodní slovo měl Nietzsche o významu světa, následovala káva, víno, marihuanová koupel – vytáhli se zašité, ty nejlepší modely pro tento účel. Hudba probouzela nesčíslně myšlenek nad cvičnou mincí, která mohla nyní i za vznik tohoto vesmíru. Na počátku, tedy ještě dřív byla prostě – cvičná mince. V určitých sekvencích při tajemném, ve tmě, lapání po dechu jste mohly slyšet podivnou menstruační hudbu vytvořenou z harmoniky – Maják, brumle – Bača, Já – dirigent (svíčkový). Následuje osvícení z žen, načež přichází několik důkazů ve formě překvapování – šíleně působivé a to asi pro naší novou hru „Co je ?“ Pro naší novou hru – „Jak ? – Tak…..“ Zde bych jedině snad mohl uvést příklad jedině typu: ,,Ondro, jak chceš do tohohle deníku napsat, že všechno tohle je totální blbost? ,,Takhle: Fšechno tohle je totální blbost! Prostě to bylo totální. Dále následovalo The Wall – live show.

9.1.1995

,,Kdyby se lidé v dospělosti stávali tím, po čem toužili ve 14 letech, byl by svět dočista jiný.“ - Albert Schweitzer
Poslouchali jsme Zeď a já, protože ji mám zmáklou každým coulem a jak řekl mýho bráchy kámoš Luka: Jsem odkojenej Pink Floydama, tak já jsem dělal do toho světelný efekty pomocí svíček. Fakt super, to se musí opakovat. Třeba „vylétnutí vrtulníku z pod stolu“ nebo oddechnutí si – sfouknutí jediné hořící svíčky po Another brick in the wall pt.II. A samozřejmě sfoukávání a rozsvěcování svíček do rytmu a vyvrcholení & extáze + tanec s dlouhými červenými svíčkami. No bylo to v hlavě, bylo to TAM a vosk všude kolem. K třetí hodině ranní byli hoši už hotoví a já v podstatě taky, když se rozsvítilo a my cítili, že jsme zpátky. Ale fakt něco nepopsatelného. Tak hošové jupí do služeb a na stojky a já nakopnout zas tu káru a jupí na silnice plné ledu a bláta. Na rozvoz stráže jezdím povětšinou s podporem Orvošem (prostě guma, ale mladá), nebo s posáďákem. Každej z těch žlutošňůratejch má jiný móresy. Jeden mi furt říká: ,,Tak hele, synku, startuj….. Podívej synku, tady pomalu….“ Jinej mi zas poděkuje, že jsme v pořádku dojeli, jinej se snaží bejt kámoš a povídá si se mnou o civilu a jeho metodách.

10.1.1995

,,Na tomto světě není nic stálého, kromě nestálosti.“ - Jonathan Swift
Většinou jsou to samí podplukasové nebo majoři. Jinej je jako pěna, a to jsem v autě král, druhej pořád křičí: ,,Opatrně, brzdi!“ a pořád abych jel podle rozkazu do 50 km/h a přitom mi pochvaluje, jak mi motor pěkně šlape a že je to bezva, když vytáhnu na rovince s přehledem s tou hajtrou 75 km/h. No prostě někdy si říkám, že kdybych neuměl psát, tak bych měl jistotu, že kdyby mi náhodou ruplo v kouli, tak bych to naštěstí neuměl ani podepsat. Ale jinak nic proti těmhle loutkovejm tatíkům nenamítám. Bez tmy přece nemůže bejt nikdy světlo a naopak. S autama v týhle nádherný zimě, když pořád sněží a sněží – bůh ví odkud se ty nekonečný vločky pořád berou – to není zas tak růžový. Jak na silnici, tak v parku. Zpočátku to šlo, pak mi to ale už nechtělo po ránu za pomocí éterových bombiček vůbec chytnout, tak mě vždycky musel Fanouš, s kterým už je to teď zase dobrý, roztáhnout na laně. No a teď, i když už tak nemrzne, se karty otočily. Fanda totiž natankoval nějakou blbou naftu, asi řízlou lehce vodou a ta mu zamrzla v palivový soustavě.

11.1.1995

,,Hlas svědomí bychom měli ozvučit.“ - Žačka Pelan
(Přátelé, ty autory píšu jenom k tomu proto, kdyby Vás to tak vzalo, že byste si od nich rádi něco přečetli, nebo se s nimi rádi setkali.) Přitáhl jsem ho z Hor do kasína. Celý odpoledne a následné dopoledne se s tim hudák páral, až to odvez z rampy, z který jsem čistě náhodou s autem hapal, na dílnu TOP, ale když se tam tak – jen tak tak dobelhal přes startér, zjistil, že tim úplně vybil baterky (Co asi tak svítí Tom&Tom ?). Tak jsem si s ním vyměnil jednu svojí, mě to klape, ale jemu pořád ne, tak ho teď roztahuju já , nebo to stříknem přes mašinu nějakou – esku, což svým silným proudem nakopne i Alberta dr. Frankensteina. Každý den se mi povede fůra parádních smyků a vždycky se najde nějaká guma, která mě za to zjebe. No ale já to beru na vědomí, protože teď to už přestává bejt sranda. Vznikaj totiž takový nový a nový závěje, že to nikdo nestačí ani sklízet. Na Děpoltky už jedu tak max. 40-50/h.Jo pánové a dámy, tady je fakt nádherně.

12.1.1995

,,Obávám se, že rozšířením videa se z nás stanou idioti.“
- Miroslav Horníček
Výhled na plachý obzor se zlatícím se sluncem, všude bílo a nebe modrý. Stráž tu už zrušili a je tu jenom odraná směna s červenýma šňůrama. Já tu vždycky couvnu, otevřu hošanům sajtnu, zalezu do auta na místo spolujezdce, otevřu vevnitř motor, čímž se v kabině rozleje příjemný teplo a do toho ještě skrz skla cítím to vysmátý sluníčko, okna pomalu rozmrzají, o nic se nestarám, je kolem půl jedenáctý, nohy zastrčený v motoru, aby se vyhřály, ono je to stejně úplně jedno, protože je mám stejně pořád studený jako mrtvola, i přesto, že teď skoro celej strážák včetně mě nosí ,,Doupovky“ - což jsou vysoký boty černý pleti (kocour v botách), přesně jak od Lady a nemusí se šněrovat jako ty zapráskaný kanady. A tak si vytáhnu schovaný cigáro, pozvolna ho zapálím, pozoruju ty obláčky dýmu kolem mý hlavy a vychutnávám si tu bezstarostnost různým přemýšlením o přátelích a o všem možném. Pak vytáhnu knížku a čtu si – teď zrovna W.Burroughse – Nahý oběd. Po takový oddechový třičtvrtě hodince zavřu sajtnu a jedem. Hošani mi vždycky říkaj, teď už snad jen ze zvyku: ,,Kouzloš, jeď s náma jako s vajíčkama.“(Tarzan)

13.1.1995

,,Nejrychleji se rodí strach.“ - Leonardo da Vinci
Teď si uvědomuju, že mi tak říkaj všichni a mám tuhle přezdívku Kouzelník přišitou jako mý pačesy. Dokonce i tem gumovej Orvoš mi tak začal říkat a volaj na mě i kucí, co si mě pamatujou z přijímače. Barevný kouzelník – Zúza Hr. Na ně. ….Tak jdem do toho, čtvrtka vynikajícího modýlku do mé fajfčičky , lidičky a ……á bluesko k tomu …á jedém……začíná totiž má bás…. Kecám, spisovatelská kariéra. Měl bych myslet asi víc na svý opravdický přátele. .. Nemyslíte? Co si o tom myslet? Blanka Šrůmová, kterou všichni upřímně milujeme jako skvělou herečku z Tichý Dohody, která si dala název podle knížky nějakýho Kazana, tak ta zpívá: “Mám hodně známejch, mám málo přátel…“ Doušek lahodné chlórované vodičky …ták…a teď se držte…, ale není všem dnům konec, tenhle příběh se doopravdy stal: Byla sobota 11.února 1995 a povzbuzený hošík ležící na vojenské posteli, kol sebe 2 zapálené svíčky, ležící na té posteli v kasárnách v Mariánských lázních v České republice na planetě modré zvané Země jedné galaxie jakéhosi vesmíru poslouchajíc E.Claptona si psal do svého deníku: Byl pátek třináctého……

14.1.1995

,,Lidí se nebojme, bojme se sebe.“ - Tomáš Baťa
Někdy přemýšlím před blahodárným spánkem, nebo po něm, jestli na sebe ještě někdy nandám kanady. Odjížděli jsme ze strážního oddílu v Karlových Varech, když mi na poslední chvíli dodali dopis od Edy Zábřeského. Několik povzbuzujících vět a tři fotky z náramného výletu dejme tomu na Karlštejn, jo už vim, nějak mi to vypadlo, co tu tak po jedný dýmčičce poslouchajíc E.Claptona ležím – Křivoklát! Jo Křivoklát to byl. Bylo to teda, bylo to fajn, dostat zase po čase solidní dopis. A jak náramně mě ještě k tomu všemu těšilo, že Eda ani vůbec teď netuší, že se s ním teď budu vídat po celých 23 dní mé dovolené, která mi dnes začíná. Za výplatu 300,- Kč kupuju trávu a hush od I.Plachého, hulení beru hákem – všechny svý soukromý duševní věci (kazety, poznámky, knihy..) – no je toho požehnaně a vyrážím s prvním jointem v ústech na vlak. Cesta byla příjemná, celý jsem se nedočkavostí třásl, chápete 23 dní! V 17.30 jsem dorazil a vrhnul se do náruče mojí mamky. Po krátké odmlce jsem vyrazil za Monikou. Zvolil jsem image francouzského romantika – můj bílý flanelový plášť vytvářel ze mě ještě více naivního, čistého a zamilovaného.

15.1.1995

,,Není hanbou četný neúspěch, ale strach z neúspěchu.“ - Henry Ford
No z nějakejch hříček života, se mi zdá, jsem už vyrostl. Zvolna jsme po krátké sekvenci opíjeli své mozky s Monikou a její sestrou Lídou v baru Camel a ponáhlu a zavírací době jsme se ocitli v krizovém centru pro narkomany, kde pracuje Markéta, abychom si mohli dát kafe, cigáro a pak jsme se pro mě z nepochopitelných důvodů s Monikou rozešli a já doma mohl v klidu ulehnout do deprese. Chci si poznačit, že toto byla moje první opravdová deprese – POD. O to víc deprimující byla představa skutečnosti, že jsem prostě a zkrátka – nadrbanej jako prase. Abych některým objasnil – trpěl jsem nadržeností se s někým pomilovat. Necítím to jako, že bych potřeboval někoho přefiknout, ale pomazlit se, vychutnat si krásu ženského těla a samozřejmě provésti ve vyvrcholující scéně letmou souložičku. Ale asi máte pravdu – potřeboval jsem ho do někoho vrazit a pořádně ohřát. Konečně kolem druhé jsem usnul, ale jako na potvoru mě o hodinu později vzbudila mamka. Přišla v dobré náladě právě z návštěvy. Svěřoval jsem se jí a ona mě, pili jsme a kouřili cigarety. Můj komplex, že jí zanedbávám, náhle zmizel.

16.1.1995

,,Nikdo není moudrý, kdo není také statečný.“ - M.T.Cicero
Četl jsem jí své básně a v očích nám zářily slzy vzájemné lásky, které si vážím jako ničeho na tomto světě. Hodinu po svítání jsem si šel lehnout, abych nabral síly na Alenu, s kterou jsem měl sraz v poledních hodinách za účelem shlédnutí výstavy malíře Váchala. Dorazil jsem pozdě a místo výstavy a oběda jsme se opíjeli pivem v jedné z žižkovských hospod, kouřili trávu, tančili a neustále cpali prachy do jukeboxu, aby naší letargii ještě více pozvedly naše oblíbené písně. Jít do kina se nám též nepovedlo. Pořád jsem někam volal, ale silná sestava byla tou dobou na horách. Spojili jsme se s Čívou a sestrou Simony, dali si spicha ve Velrybě, což je příjemná alkoholická kavárna na Národní třídě, a já zatím jel pro Zuzku do Krizového centra místní psychiatrie. Odtud, po několika jointech a sklenkách jsme společně vyrazili do Akropolis, kde se naše ruce a pohledy dotkly přírůstku: Sázava, Lída & Monika, Pepa a Filip Menzel. Můj hašiš po chvíli zmizel. Ve chvíli mrtvého bodu nálady jsme se všichni rozešli domů. Na dnešní sraz v 16.30 v Rock Café, jak si vyžádala Monika, jsem přišel pozdě. S prázdnou jsem odtáhl do čajovny, kde se měl ukázat Číva a Zuzka. Smějící tvář mě čekala jen od Čívy. Náramně jsme si popovídali o všech problémech tohoto života a popíjeli po čaji náš nový nápoj–tykev.

17.1.1995

,,Kdo nedělá nic pro druhé, nedělá nic pro sebe.“ - J.W.Goethe
Po velkém plánování jsme si ve 21.00 dali sbohem. Vrátil jsem kroniku do kouzelnického klubu a šel ještě s Radkem Černým, mým vrstevným kouzelníkem, na pivo. Rozbili jsme sklenici a já s nadějí pokračování nočního života jel do Violy za Michalem. Po krátkém vyplašení ze zamčených dveří jsem je otevřel a radostně se shledal s Mikem. Vesele jsme se přesunuli do Velryby. Vše jsme rozebrali a zdrbali. Kolem 3-tí jsem usínal při Rolling Stones v rodné posteli. Po sladkém spánku mě čekala první rodinná událost – oběd u sestřenice Zdeny. Cestou jsme s mamkou neodolali vášni a vstoupili do sympatického knihkupectví. Koupili jsme fůru parádních knížek a zasedli s babičkami k vynikající krmi. Skoro pořád jsem si hrál s malým Honzíkem, synkem mé krásné sestřeničky. V podstatě nic závažného. V 16.30 sraz u sochy E.Krásnohorské na Karlově náměstí se Zuzkou a Prochym. Zuzka se opět nedostavila, tak jdeme radostně oba dva do Rock Café pro jistotu setkání. Image Prochyho vytváří mimo jeho typického šíleného úsměvu i jeho červená kšiltovka. Popíjí víno, já pivo a zkoušíme lehčí model. Pak se ještě dokrmujeme v bistru plaveckého bazénu Slávie a s příchodem Edy jdeme společně plavat a blbnout do bazénu.

18.1.1995

,,Je lepší zemřít pro něco než žít pro nic.“ - C.G.Hopley Woolrich
Je to super. Po hodině našich radovánek v 20.45 přichází na mou žádost Simona, jejíž krása září do noci. Po tomto vyhuleném plavání se ještě oťukáváme s Edou a Simonou v jedné žižkovské hospodě a pak už jedem jen sami se Simonou na ostro. Všude po sobě zanecháváme hořící svíčky, zdá se mi, že ale pořád něco zastírám a nejsem tudíž moc v pohodě, ale Simoniny modromodré oči září. Couráme se pak přes různé noční tramvaje a pouliční lampy k ní domů. Piknik na cestě s hořící svíčkou na mé plechovce. Ani jsem nevěděl, jaká je Simona a že i píše, až dnes, ale to už bylo vlastně včera, co jsme si u jejích vrat dali sbohem a ani se nepolíbili – už jsem tuto dobrodružku po celou dovolenou nespatřil. Asi jsem stále ještě v depresi. Teď snad jen Alena – jediná odvážná žena. Dopoledne mi zavolala a než jsem se nadál byla u mě. Mamka nás přistihla – jak mejeme spolu nádobí. Des irral, des illa solvet saeculum infávilla. Svět onen, svět poslední, svět v popel promění. Padáme do nejbližší nejlevnější hospody, kde řešíme společné i nespolečné komplexy, a to také jestli mít spolu dítě a podobně.

19.1.1995

,,Smích léčí – ale jen ty, kteří se umějí smát.“ - Jiří Žáček
V 18.00 máme všichni konečně sraz na Florenci, aby nás Prochy zatáhl do jakéhosi neznámého levného bistra s kulečníkem, kde oslavíme jeho narozeniny. Z knihovny jsem vytáhl Dostojevského Idiota a ještě 4. A 5. Díl Pandemonia kteréhosi autora a dávám mu to darem. Idiotovi. Pálíme trávu a zbytky mého haše. Zcela zničen volím místo party u Michala přespání u Ale- ny. Má nadrženost je k nevydržení. Ale Alča měla pravdu, že každej hned usne. Odtáhla mě z mnou zblitého záchodku a ráno jsem se již probudil v dětském pokojíku její dcerušky Terezky. Po krátké odmlce s její matkou a napsání básně ,,Kouřím v dětském pokojíku“ jsem opustil učitelskou pracovnu a našel cestu do centra Prahy. Stavil jsem se ještě u Mika na kafi, abychom si probrali co se dělo včera a některé možné náhody budoucnosti. V 16.00 se shledávám po nejistém telefonátu s Káčou (asi Rengenovou) – vyrostla ale holka! – přinesla rok zapůjčeného Nietzscheho - Ranní červánky a už si to štrádujeme pro Zuzku a jejího Haryshowmana do ,,Káčka“, abychom se vydali v Mrtvé rybě na neskutečný výlet akváriem, vlaky, hady, slangy atd. Označil jsem to jako dosud nejlepší akci této dovolené. Po této psychologické přednášce se jdu dorazit značně zkouřen do Roxy, kde má celá ta naše slavná partička ve 21.00 sraz u příležitosti dalšího výletu s kapelou ,,Létající koberec“.

20.1.1995

,,Bát se smíchu znamená nesnášet pravdu.“ - J.S.Turgeněv
Hodinu a půl buší do svých bubínků, aby zvolna přivedli celý klub k ohnivé extázi. Svíčky plápolají, tráva voní, světla hučí, létám na židli, ale mužskou samotu pociťuje Eda i Číva, s kterým se po představení na dívčích záchodcích vrháme střemhlav do transakce s marihuanou – prostě jen doplnit zásoby. Jako poslední s Čívou odcházíme posilnit se na noc do nádražního nonstopu. Opět k ránu uléhám. Dnes si uvědomuji své poslání a vytahuji psací stroj a píšu. Píšu si o těch všech citech a pocitech. Mamka mi přinesla opět další knížky, z nichž jedna je o cestě k pravdě, kterou teď zběsile hledám jako též nějakou jistotu mého života. Avšak deprese mě neopouštějí. Ani v autě s Fílou a Mikem, jímž jedeme právě teď na hory, kde, jak doufám, naberu svěží dech. Předtím se posilňuji v pivnici ve Vodičkově ulici, odkud vyrážím s trávou na lepší výlet do protějšího kina shlédnout film - ,,Takoví normální zabijáci“ - Olivera Stonea na doporučení Káči. Film je skvělej a šíleně vyhulenej. Paráda. Ve 22.30 rozrážím opět dveře Violy, kde po krátké konzumaci alkoholu se loučíme s místními a Prahou. Noční jízda ve třech na Jizerské hory se pomalu ve mně rozkládá.

21.1.1995

,,Zbytečná skromnost chudému škodí.“ - Homér
Cestou pálíme trávu a dává si i Fíla, který řídí – celou operaci. Po několika smycích jsme šťastně dojeli na Filipovu chatu plně obsypanou bílým sněhem. Ládujeme se dobroučkou americkou whisky, kterou by přece kupovali i kočky, a kolem třetí hodiny ranní slastně usínáme. Ráno, no vlastně v poledne, jedu s Fílou pro uhlí – řídím ne zcela opilý. Po menší depresi s touhou vychutnat si zasněžené hory lyžuji na místním svahu, ale krátkost tratě mě unavuje. Vracím se tedy do chatrče, kde už zpívá Jesus Christus Superstar a další láhev whisky jiskří v očích, abych se připojil ke svým opravdovým přátelům. Jenže bůh ví co je to vlastně mít známý.Hair – Vlasy, jak se tu v Čechách však sentimentálně nabuzují. Tráva mi leze z uší a Symfonický orchestr hrající Pink Floyd si stojí za to poslechnout. Vojáci nyní chodí po schodišti nahoru a dolů, mám službu u stolku, je k ránu, 42 dní do civilu, v uších mi zní - ,,ú bej…“ - the wall, odjíždí světla úvazu, je klid, konec konců všechno je pouhou cihlou do zdi, i ty jsi pouhou cihlou do zdi… a Roger Waters se loučí s krutým světem. Jdu se za to všechno aspoň vymočit na přetopený záchod, pár knoflíků, cinkot vody, úleva, koukám při zapínání z okna a hle! Měsíc – je v úplňku, nízko nad lesem za autoparkem září do mlhy.

22.1.1995

,,Inteligentní člověk ví, kdy a kde má přestat být rozumný.“
- Jean Tetreau
Nabírám chuť k životu. Ano, měsíc, jehož odvrácenou stranu nikdy neuvidím, jehož odvrácenou stranu si můžu jen představit díky mé fantazii, a to je vlastně taky ta odvrácená temná strana tohohle života. Bez světla není tmy. Bez toho druhého protikladu nebude nikdy ten druhý a když nebude, nebude nikdo, ani já, kdo by si to uvědomil, pro koho by to něco znamenalo, třebas jen to, že vidí. Bez světlé strany, kterou lehce vidíme, nebude ani ta temná. Život a smrt. Na hranici života a smrti, na hranici zničení a zrození je to, co hledám. Myslíš, že bez Tebe, Tebe, který tu stojíš a díváš se na tyto slova, myslíš, že bez Tebe, který tu jsi, by nemohlo existovat nic? Ano, není, kdo by jí vymyslel. Ano. Teprve až se tě dotkne smrt a vstoupí do Tebe, poznáš odvrácenou stranu měsíce. Proto až poznáš smrt, která je jen bránou k tomu všemu stejně jako život, poznáš i to, co si jen představuješ, poznáš druhou stranu, ale nemysli, že jsi zvítězil, nezapomeň na věčné slunce. Paráda, mám to, jdeme žít. Kvanta whisky s Colou a poslední zbytky mé trávy zakončily tento výlet.

23.1.1995

,,Mnozí vysoce vzdělaní nemají rozum.“ - Demokritos
Jsem v prdeli. Stále víc a víc se mi dere na mysl věta Johna Lennona - ,,Lidský život je v podstatě tragický.“ a něco z rádia: ,,Kolik znáš jazyků, tolikrát si prasetem.“ Tak abychom to zase rozjeli. Po brzkém vstávání si čtu On the road Jacka Kerouacka, jehož osud je mi stále blíž. Kolem jezdí vlaky a já čekám na Bubenském nádraží na vlak do Nelahozevse. Jedu totiž z rodinné povinnosti za babičkou, protože jí opět asi už po čtvrté vykradli. Nic závažného, ale jen ten pocit, že tam byl někdo cizí a zlý. Třeba je všechno úplně jinak. Rozbité okno bylo zaskleno, poklidili jsme, omrknul jsem nově dodělanou půdu, kde to musí být v létě parádní, naštípal dříví, přičemž jsem se parádně uvolnil a vyfasoval jsem parádní hnědou koženou bundu, taky jsem omrkl skvělou motorku, co přivezl strejc až z dálného Švýcarska. Všichni ho proto také milují – do krve. Samozřejmě jsem se taky skvěle najedl, ale teď už jdu místo kouzelnického klubu navštívit místní Dejvické divadlo, abych si ,,kurva“ něco už užil – spíš jsem sám. Hrají W.Allena. Vyhlížím nějaké holky – cejtim se parádně sám. Hra….- příznaky (vypadl mi název) má skvělej námět, fakt dobrá zajímavá myšlenka.

24.1.1995

,,V nouzi ti dá radu každý dobrý přítel, ale málokterý ti dá pytel mouky.“
- Friedrich Logan
Hrají tři herci v čele se Zuzanou Nálepkovou. Mají to ale dost těžký a nezdaj se mi dost uvolněný, protože tam mají i sami sebe, jinak hudba (zpívají) je skvěle provedená. Intelektuálka je vždycky – IN. Koukám ale na vše kolem s odstupem, pozoruju, pořád hledám smysl, záchrannej bod v nekonečném vesmíru. Takže jsem strávil po divadle první a poslední večer doma včas. Usnul jsem u televize. Vůbec nejim – není chuť, nálada a hlavně mě to nebaví – jsou lepší věci. Dopoledne přichází Monča s dítětem v kočárku, co hlídá – Franklin. Cítím naději. S Móňou. Procházíme se Stromovkou jak manželé. Nacházím novou naději v tel. Čísle Markéty z tanečních a Petry, její spolužačky. Piju pivo a dělám knedlíky, ale to jsem snad už psal – to je ten zmatek v hlavě. V 17.00 sraz v Rock Café a jdeme se Zuzkou a Leou do Mrtvý ryby, kde je hostim a snaha pařit přispívá mé zkáze. Ve 21.00 mě opouští a já již nemám s kým pařit. A tak volám Aleně s Fílou a dávám sraz ve 22.00. Na I.P.Pavlova, odkud volám z automatu, potkávám fakt jen čistě dle intuice tzv.,,Hendrixe“.

25.1.1995

,,Měňte své radovánky, ale nikdy své přátele.“ - Voltaire
Je mu asi 17 a všichni o něm básní. Pár ulítlých keců a kupuju od něj půlku Bárta – trip. Srdečně jdeme s Fílou k nám pro prachy (je to dost hnusný, zbylo) + jídlo. Chlastáme ,,U Fanánka“ - Na kovárně u Tří sester a donekonečna vše probíráme. Rvu do něj trávu jak šílenec. Nakonec hrajeme sami dole v ,,Heřmance“ kulečník do naprostého vyčerpání. Jdu domů a brácha právě odchází do práce. Středa – za vše se stydím. Ó važme si studu a onanie, pravím já. Né žádný Baudelaire. Citlivost po alkoholové smršti mě přivádí k šíleným pocitům při závěrečné scéně Básníků IV. (film). Většinou vždycky po nevyspání či nějaké kocovině jsem hrozně citlivý. Zas jsem dojel někam jinam a daleko – - z poznámek – Aha tak to je život, jenom tohle, ta láska a nic víc? Ve 12.30 sraz s Petrou před její školou. Celý se uvolňuju, svěřuju a vlastně předvádím v Café Hogofogo. Nemám prachy, jsem nadrženej, ale hrajeme s Petrou bez požití všeho možnýho šílený vyhulený hry. Už takhle na tom ulítávám a kdybych si dal? No nevim? Ve 14.30 u koně na Václaváku. Šel bych z fleku do Petry. Je to divný. Usínáme u vína v Rokoku po jídle u Krone. V 17.00 mi na I.P.Pavlova přináší Alena rozmnožený Pandemonium 4.3.

26.1.1995

,,Lepší je těžká práce, než nečinnost.“ - Koufucius
Fíla se nedostavil a Zuzka není k sehnání. Tak si v Mrtvý rybě dávám pivo a jointa + zlatej shit + falešnej trip od příštích dealerů pro další nákup. Nemůžu najít metro jaksi, ale pak přece a v 19.00 už sedím v Camelu s Móňou. Zdá se dle jejích slov, že se prý opije. Jsem v šoku. Dala mi totiž ještě slibovaný dárek – - kalendář Pink Floyd 95. Zázrak. Překvapila. Pak jdeme po pár dvojkách točenýho vína za roh do Měšťanu za Menzelama. Chlastáme, dáváme dýmky překypující trávou a řveme při poslechu Nováka P. Ve walkmanu. Monča je našrot. My též při hře v kulečník. Sami pak s Filipem obrážíme poslední otevřený hospody, odkud nás povětšinou vždy vyrazí. Kolem 4.00 ráno se u nás posilňujeme jídlem a chvíli to táhnem ještě u Filipa doma. Dnes dopoledne přišla Monča a chce šíleně vědět, co si o ní s Filipem myslíme a o čem jsem si (o ní) včera povídali. Nicméně se mi sem pořád pletou ty piva po ránu a výroba knedlíků. Dnes jsem se tak poprvé za dovolenou dotkl a líbal dívčí ňadra. Až teď! Odpoledne volá Filip. Pospáváme. Jdu ve 20.00 dolu do zkušebny pro kytaristu a bubeníka Tattotety a jdeme ,,Na schůdky“. Za Zuzkou do ,,Vystřelenýho Oka“ se nedostávám, ani na večeři u Hynka a zatím jak blbec sedím v Camelu s Menzelem a Moňou, kde hrajeme hru na pravdu. Vychází z toho, že jsem osmkrát parohatej a ani jednou do dnešního dne celý ty tři roky jsem Monče nezahnul – a to je pravda.

27.1.1995

,,Dobří vedoucí mají dobré pomocníky. Slabí – ještě slabší.“
- Alexi Andrejev
Na tý louce zelený – pasou se tam jeleni! Menzel provokuje jakoby chtěl, abych mu dal snad na držku. Jednou mu asi dám. Pak jsem opět v Měšťanu na kulečníku a dle mých strohých poznámek, které jsem se snažil, pro zachování tohoto deníku, psát v průběhu těch 23 dní, jde Monika do hajzlu. Prachy nikdy neušetřim, ale trávu, to jó! Z roztřeseného písma v sešitku dále: 8x! Odcházím v 5.30 s Kleopatrama. Od toho blba herce je pravda krutá. Dnes ráno po další depresi odjíždím, a sám si cestou dávám cigárko, do firmy za J.Hercem pro videokazetu - The Wall P.F. Pořád kecám hluboké myšlenky do diktafonu i při sledování zdi. Pořád něco hledám a poznávám. V 16.00 sraz s Markétou v Mrtvý rybě. Je to bezva. Bezva holka. Snad jsem i zamilovanej, ale ty depky kolem. Je mi s ní moc dobře, ale brzo odchází domů. Hledám záchranný bod. Volám a lítám po celý Praze. Pochybná informace od Tomíka, že je v Bunkru koncert Die el.ellefant . Proč na mě všichni serou! Proč mi nikdo nezavolá. Má pohoda přechází do další depky na schodech Bunkru, ke mé oči tápou v řádkách – the Wall. Už chci jít, náhle se zjevuje Eda, Prochy + garde, Michal + garde, Olda + garde a Majkl – Američan.

28.1.1995

,,Voňavka v latríně se necítí o nic líp než výkal v parfumérii.“ - J.Žáček
Je mi s nima náhle skvěle a nejsem skoro vůbec opilý. Koncert je super. Kecám anglicky, pařím, trsám, tančim, řvu, trhaj mi triko zhulenci. Á, obryně z rokáče – muž a žena po 20-ti letech. Jsem outsider, ale řvu smíchy. Rupl mi pásek. Kolem 3.00 ještě čumíme u Michala na starý Prostěfurt – je nám z toho blbě. V 9.00 doma usínám na stole, až zaspim sraz s Alenou ve 12.00 u Orloje. Stíhám jen tak tak. Je nádherný počasí, stejně jako Alča. Zve mě i na oběd. Cítím, jak miluju Prahu. Vyloženě zíráme 3 1/2 hodiny v Rudolfinu na obrazy apod. E Váchala. Jsem ohromen. V 18.00 má celá banda sraz u Kostela pro oslavu Moničiných 20-in. Po úletu se Zuzkou – mám o ní hroznej strach, přicházím ve 21.45 s dárkem – oranžová krabička od primerosgum s nápisem Linhart automaty, jež obsahuje koňskou žíni, malou kouzelnou hůlku, vatu do uší, prázdnou nábojnici a zkrvavenou půlku žiletky. ,,Dotek Van Gogha“. Začínají se mi hnusit spodci. Lída má pro mě spirálu – trip celej. Je tu Sázava, Mrak, L&M, Michal & spol., atd. Z kostela v patřičné náladě jdeme přes Akropolis do Samsona. Cestou tančím se stromy, zpívám DOORS, dítě prchající před policií. V Samsonu se dolejváme – zbylí silní jedinci.

29.1.1995

,,Není to zvláštní, že právě do prázdné hlavy se toho vejde nejmíň?“
- J.Žáček
Zapaluji si roztrhané triko ze včerejška. Končíme u Mika poslechem desky Dark side of the moon. Mám potřebu si přečíst Satori v Paříži. Zmatek mi dělá dobře, ale musim vždycky vědět, o co jde. Brzo ráno se přesouvám domů, protože jako rodina hodláme tuto neděli uskutečnit oběd u babičky z Dejvic – - ta tam toho má nejvíc. Netrpělivě po lahodné kachničce pádím za Zuzkou. Nejdřív to chci vzít přes domov vyměnit si boty a celkově změnit mou nynější podobu slábnoucího jedince do přitažlivější podoby. Jenže mé pouto je silnější. Zuzka sedí v bistru naproti káčku. Překvapeně na sebe koukáme. Chceme jít na Váchala, protože se nám to oboum moc líbilo. Jenže dnes není nálada, a tak jdeme k nám. Ona si čte básně Toma & Toma a já hledám adresu na vojnu kvůli vystoupení pro jistého Procházku. Zmatkuji. Čas je nám v patách. Jdeme tedy s mou královnou do Měšťana na měšťana. Pijeme a vesele kouříme. Domlouváme se na spirálu. Letíme. Od 21.00 sedíme ještě v kuřárně v Káčku s Leou (16). Klábosíme o blbostech, protože kdyby ne, tak už zboříme svět. Lea je maličká brunetka, no spíš zrzka, o které absolutně nevim, co si mám myslet. Snad se jí bojím, ale spíš mi připadá prázdná a chladná.

30.1.1995

,,Milovat každého je stejné jako nemilovat nikoho.“ - Antal Stašek
Studená a nehmotná – neexistující. Ano, je jako mé špatné svědomí a když promluví, jsou to jen myšlenky toho mého svědomí. Dnešní pracovní dopoledne jsem jel do Harvardu pro prachy, odeslat dopis kvůli práci, aby měl fotřík radost. Do nálady mi zní hudba mnoha tváří z Fílova walkmana, který jsem po ránu objevil v kapse. Tomáš bude ve Vinohradském divadle až zítra. V 17.30 na ,,Pavláku“ sraz s Prochym a Čívou. Jdeme ještě do ,,K“ pro Leu a Zuzku a poté do Mrtvé rybičky, kde mám v 18.00 spěch s novým dealerem. Dealer nepřišel, Prochy odešel, Fíla přišel. Skládáme zbytky trávy a parádně to rozjíždíme a do toho všeho ještě ten šílenej absinth. Vybral jsem 1.000,- na další nákup v ,,Žábě“. Jsem bez prachů. Z cizího krev neteče. S Leou se před půlnocí dostáváme do nového kómatu v již zmíněné ,,Žábě“, kde od kámoše Petra z Rock Café kupuji výbornou přebranou trávu za 750,- . Je jí kurevsky málo a dodnes budu tohoto obchodu litovat. Nicméně mé ego ulítlo a s ním i Lea a já do paneláku kdesi v Praze, kde bydlí její sestra. Opět čtu z příspěvníku kruté reality: Lea je tajemná, malá, ale ženská. Má krámy, takže se soužíme až do půl pátý. Jedu domu.

31.1.1995

,,Kdo chytře slouží z části je i pánem.“ - Pubilius
LEA tvrdí: Celej tenhle život a svět je podvod. No jasně, má pravdu. TOM & TOM tvrdí: Ber věci takový, jaký jsou, a né jaký nejsou. Další tvrzení nechci předkládat, neboť šílenství, které…. Vcházím zadním vchodem do Vinohradského divadla a následně do kulisárny. Kdesi u země pobíhá malý černý chundeláč – jeho lesk nedopitých lahví od piva, dým cigaret a marihuany, mladí perspektivní individualisté, prach jsi a v prach se obrátíš, Ježíš se pousmál. Ano! Skutečně! Zas po čase vzhlížím na Toma, on na mě a jedéém. Pes se jmenuje Monty. Tom je pořád stejnej a teprve až teď vidím, že se nikdy zas tak moc nesmál, jak jsem si myslel. Až teď si uvědomuju plně jeho vážnost. Snad je to tím, že mě ta choroba taky dostala a vážnost je mou přirozeností. Přešel nás smích jak teplý vánek. Ale stejně jedém. Jdu pro Leu a pivo kolem 17.00. Pak pro Zuzku a Toma a do Ryby na trávu a absinth. V přestávce s Leou hledáme Ukrajince, co už mám u něj asi rok kazety a taky se nemůžeme trefit do Vystřelenýho oka, tak to vzdáváme a všichni se zase setkáváme v ponorce. Respektive s Leou pijeme na baru a posloucháme Floydů vesmírnou jízdu.. Náhle si uvědomuju, že jsme vlastně ve Velrybě a vzadu u galérie s Tomem pijeme s Hynkem a spol., který tu dnes slaví narozeniny či co.

1.2.1995

,,Kdo bydlí u chromého, naučí se kulhat.“ - Plútarekos
Leč my s prázdnými kapsami radši z téhle křeče mizíme. Tak alespoň taneček v Rock Café. Je to vyloženě na HOVNO. Sláva, alespoň ta zkušebna, kde si s Tomem skvěle rozumíme – a jak! Chovám se jak IDIOT, a to asi proto, že se pořád dostávám do samejch idiotskejch situaček. A kdybych tak věděl, že z toho všeho jednou zešílím, a možná právě teď, právě co čtete tyto řádky, já už dávno zmagořil a teď kdesi na tomto světě šílím a třeba je to i kdesi ve vaší blízkosti. V poledne po probuzení, nesu čaj a cigarety dolů těm dvěma nešťastlivcům, snad i zklamaným, nesu dolů do zkušebny – no vidíte, už šílím, prostě jim to nesu jako správný gentleman. Ve 14.30 se rozcházíme. Protože jsem potkal Toma, nejedu dnes s klukama na hory, ale až zítra autobusem hezky pěkně s holkama. Jdu koupit místenku – Jizerské hory – Motorest Příchovice + baterky atd. Potřebné. Zuzka v Káčku bohužel není, tak jdu do Ryby a cestou můj 244 spleen pojednou mizí a píšu si tam o tom při housce a pivu. Chlastáme pak s přišlými: Leou, Tomem, Mejlou, Čívou, kterýmu dávám 1/4 spirály na důkaz přátelství. Zuzka není k sehnání. Ve Vinohradském divadle a místním klubu s místními herci (Bohdalová, Veškrnová atd.) Vytváříme menší rozruch. S týpkem dredovým – basákem & spol. Padáme opět do zkušebny. Zbytky z balíku Cannabis. Těžká improvizace já na bicí. Lea a Mejla se podivínsky usmívaj a ráno jsem sám opětovně. Všichni jdou do práce.

2.2.1995

,,Vzdálenosti lidi sbližují, blízkost je vzdaluje.“ - Jean Paul Sartre
Balím se, nákup materiálu. V 13.00 ještě do ,,K“, kde ale jak ve správné tragédii vidím, jen Zuzky záda. Lea už dnes z Káčka definitivně odchází. Dostala se tam, protože zjistila, že život není jako ta vysněná pohádka z bezstarostného dětství, prostě ji podvedli, jako nás všechny. Spolykala přes 200 prášků a nic jí nebylo, jen usnula a vypadala jako mrtvá – tak jí sem šoupli na pár tejdnů, aby jí psychicky pomohli a všechno jí jak se patří vysvětlili, a teď když odchází, se jí v kuřárně ptám, jestli už je OK, a ona se mě ptá, po naší historce třech zklamaných, jakou zvolit další vhodnou metodu smrti. Toma už vidět nestíhám a v 17.00 se setkávám na Florenci s Petrou, sestrou Soňou, Monikou a Adélou – což jsou kámošky až za hrob – můj. Červené vínko nalačno a Pink Floyd ve Fílově walkmanu mi dělá dobře. Odjezd na Temnou stranu hor. Po třech hodinách jízdy (únavné) autobusem konečně vystupujeme ve zcela sněhem zasypaných Jizerkách. Čeká tu už Fíla s autem. Všem nám září oči, že už jsme konečně tady a spolu. Já a Monika, která mi připadá dost přijatelně, tušíme jízdu skrytou v jehličí. Na týhle bezvadný vlčí boudě je nás celkem jedenáct – mimo mě je tu Eda, Michal + Helča, Prochy + Verča, Fíla + Petra, Soňa, Adéla & Monika. Víno teče proudem, hudba svádí k tanci, tajná červená zásilka cannabis se mění v dým – děsně mě štve, že to mohlo být lepší a že jsem je všechny děsně zklamal – - hlavně ty nebohé věřitele.

3.2.1995

,,Při povodni máme největší žízeň.“ - André Maurois
Věřím, že to ještě všem vrátím, že ještě všem ukážu, věřím v lepší zítřky. Se Sovětským Svazem na věčné časy. Svlékáme se do hluboké noci, která pro nás končí slastným spánkem k ránu. Dnes po obědě, který dělali holky, takže se to dalo, jsme vyjeli autama (Žofka + Alfréd) na sjezdovku. Lyže a boty mi byly zapůjčeny od kteréhosi Karla (doufám, že to nečte), o kterém tu snad ještě padne i řeč. Nač to skrývat – JSEM poprvé (no teď už se stydim) na sjezdovce. I když mám v hlavě pořádný guláš z otřesů tohohle života, děsně se mi to líbí a určitě se musím ještě alespoň jednou kouknout s lyžema na hory. Z tý fůry lidí mám sice strach – samý fronty (na vlek, lístky, apod.), ale to si hned zvyknete. Adrenalin (dále jen adráč) se proháněl náhle každou žilkou mýho těla. Ty blázni, kterejm za tu všechnu parádu vděčím, koupili přes 80 lístků pro nás 5 tvrdejch chlapů a dívenku Veroniku, která se s náma všema do toho nebála jít (teď už to víš, Prochy), pozn. Aut. Ostatní se hřáli pěkně u kamen. Nás hřálo nádherné sluníčko a ďábelská rychlost našich skluznic. Skončili jsme u toho, že lyžování je droga, jako všechno nebezpečné, co nás děsně vzrušuje. Kluk, kluk….kluk. Je to fakt úplně nejvíc super a jen má blbost, že jsem trochu prdlej – lituju toho, hnus alkoholickej – - jsem jak těhotnej, jakoby se ve mně rodil malej alkoholik. Jenže jinak jsem prostě asi nemohl, nebo jsem na to nebyl dost silnej, jinak překousnout tu melancholii hluboko ve mně, která je tím nejhorším nádorem a nemocí, co mě kdy potkala, pramenící z každýho tragickýho poznání.

4.2.1995

,,Malá tečka ukončí i ten největší román.“ - Leszek Kunor
Prostě závěrem: Hory jsou fakt vysoko nad světem a je to jen na lidech, nakolik si tenhle ,,nářez“ uvědomí! V 17.00 zavírají vlek, vracíme se na svařák a překvapení ve formě spravený podlahy, kterou včera Fíla s Petrou propadli, když si dávali pusu na dobrou noc. Paříme, hulíme… nahrávám (dotyk svinstva jen) placičky. Ve 23.00 tajné shromáždění s Fílou a Michalem – všichni tři, poprvé jako všechno, jsme zapili toho horkýho tripa tonikem. Lidičky, doporučuju všem, ale radši se s někým předtím poraďte. Trip je úlet, let, výlet, všechny tendence světa. Milion stavů. 1/4 – 8 hodin šílenství. Všichni si myslí, že jste blázen. Nové a nové extáze. Stav, při kterém stále víc a víc šílíte, až ruka rozumu vás včas zadrží – stop, nešil proboha. Dokonalé uvolnění emocí. Nezvládáte dělat nic malýho a ani ne velkýho. Celé hodiny jsem byl malým kotelníčkem, jenž za boha nemohl přiložit do kamen, strach, oběšenci z bund, panická smrt, vize, impotence. Kol 6.30 jsem na hodinku usnul v objetí Moniky a pak konečně poprvé za dovolenou jí předvedl, že jsem doopravdy voják. Eldorádo. Cítil jsem děsivou lítost nad Edou. Úzkostlivě jsem cítil jeho samotu. Příště v tom musíme jet všichni, nebo nikdo. Tvář šílenství se nám, nebo alespoň mně, zjevila při hrátkách se sekerou v kůlně - ,, Nechtěl jsem ji zabít!“ Být tu ten ,,hérec!“ Filip, tak ho asi zabiju, půjč mi prstík šmik, ale stop. Uf uf. Hudba přivádí k výronům semene. Dnešní sobota mi unikla – pro mě neexistovala, ale co vím, tak jsme před chatou na kopci lyžovali na starých křuskách z minulého století se vzpomínkou na Karla Frištenského, jež zůstane dlouho v nás a možná že byl i libovej, lyžovali i na vleku pro pobavení všech.

5.2.1995

,,Jisté je jen jedno, že totiž jisté není nic.“ - Lao C.
Doprovodili jsme sborově Edu na nádraží, jenž musel být zítra v práci. Je na tý civilce v technickým muzeu – hektarista zapráskanej. V průběhu dovolené jsem se za ním v jeho nové práci párkrát stavil (abych doplnil své vzpomínky). No, má to tam hezký, kluk jeden šikovná.Všude samí důchodci, letadla, auta, vrtule, pistole, hodiny, telefony, balóny a bonbóny. Ty větrový jsou mňam, mňam. Prostě v sobotu jsem byl pořád ožralej a pocity nikde – asi se spálily už včera. Večer jsme všechno dopili a vyhulili a mně Vám z toho všeho přišla taková deprese, jako starýmu Van Goghovi, že jsem se tam mezi těma lidičkama rozbrečel jak malej fracek co usiluje pořád o nějakou čistou lásku a pro kterýho je všechna čistota už ztracená, tak jako při stvoření světa, když se narodil malej Satánek, jakožto zákonnej protichůdce starýho dobrýho boha. Slzama jsem nešetřil a byl jsem prostě s rozumem v prdeli. A jestli si tohle čte teď moje mamka , tak jí pozdravuju – AHOJ MAMKO, líbám Tě a neber to tak, protože to jsou jen má slova (jak by snad řekl Herodes, kdyby byl zároveň i Ježíšem) a není důležitý co bylo, ale co je teď a tady.

6.2.1995

,,Smutní nenávidí veselé, veselí nenávidí smutné.“ - Horatius
A tyhle citáty sepsala jenom pro mě moje krásná mamka, abych je měl jako ten nejmoudřejší metr na světě, z kterého si teď stříhám dny, až se prokoušu k samotný velký svobodě a dneska už jsem v půlce a mám to teda za 50 ,,C“ a……. A basta! V neděli si dopřáváme pořádnej oběd v horský restauraci. Dal jsem si pivo a Nadvědomí s přílohou básní. Myslím, že jsou všichni spokojeni a je to fajn. Vzpomínáme na Motol a holky se tomu díky bohu řežou – smíchy. Adéla & Monika odjíždí, já ne, protože jsem idiot a nemůžu najít doklady a tak, že mi ujede i poslední autobus. Noční sjezdovka je bohužel zavřená. To je pech. Kecáme s Prochym o vojně s autentickými ukázkami z toho prachsprostého deníku. Ulítávám na vlčí noze, přičemž se mi zdá, že ještě cítím doznívání toho letu, ale asi spíš celý týhle zatracený dovolený, která mi dala pořádný kapky. A sodu? Sodu si budu dávat zítra. Hra na vojáky se blíží. Poslední den odjíždíme ve 12.00 za hřmotu Deep Purple s Mikem a Helčou do vyschlé šedé Prahy bez stopy sněhu. Přišly mi prachy za tenhle vejlet. Uvědomuju si, že už je fakt konec – takže to spraví jen flaška rumu a poslední pomazání se Zuzkou na Rychtě, splatit dluhy, nechat ujet vlak, najíst se v policejní kantýně, nezblbnout na Hl.nádraží, odhalit svou sexualitu, chytit třeba AIDS a dát ve vlaku poslední dýmku s Kaliforňanem.

7.2.1995

,,Každá brzda si myslí, že je záchranná.“ - Tomáš Janovic
Nabyl jsem vědomí a s pochybnými pocity se loudal se zahnědlým ešusem plným čaje (nepředstavitelného) ze snídaně. Před očima mi škodolibá hlasatelka oznamovala: ,,Pro velký úspěch a ohlas jsme pro vás, vážení konzumenti, připravili další díl válečného filmu ,,Válka venku a uvnitř“ podle deníku Ondřeje Linharta.“ v lomozu titulků – Díl druhý – míří mé představy k otázkám, zda je to poslední díl a podobně. Takže další epopej téhle vojny by se měla podle všeho odehrávat v mariánskolázeňském prostředí. Jak tak na to koukám, změnilo se to tu k horšímu. Za pár týdnů budem všichni venku, ale oni (gumy) jako by to vůbec nechápali a se svou debilitou a absurditou nás stále víc a víc ničí. Má duševní choroba mi neustále rozšiřuje zornice. Nekonečné poznávání mé povahy mě přivádí ve spojení s mou chorobou k vizím zániku. Abych se utěšil, snažím se domnívat, že celá tahle melancholická pouť je jen důsledkem vojny a že až se konečně vrátím na svobodu, vrátí se i přirozená chuť do života, vrátí se i můj smích, který se náhle kdesi ztratil. Neustále chodíme, jak tukani ve tvaru, nesmyslné zimní doplňky, napevno zavázané kanady, kompletní ešus a příbor v malé polní na rameni při společném odchodu s dozorčím oddílu na stravu, přezkušování strážních pravidel a sebeobrany. – Večer jsem se zkouřil.

8.2.1995

,,I kulhavý může někam dojít.“ - Karel Čapek
Dostal jsem se smutnýma očima něco od Majáka a s Ivanem jsme se na to koukli. Řekl jsem si, že si konečně odpočinu od toho zničujícího života, plného chlastu, řevu a drog – jestli se vůbec dá těm bylinkám tak říkat. Jenže není to tak lehký se toho vzdát, když to má člověk v dostupnosti. Nebo když někdo nabízí. Dopoledne se učíme sebeobranu venku se zbraní a píšeme testy ze strážních pravidel, protože se zase stala nějaká tragédie kterési stráži. A teď mé pochybnosti: Mé pochybnosti? Co když to je jen puberta? Je to cesta za pravdou a pravda mě překvapila a zarmoutila, proto teď, když už jsem se naučil pravdu hledat a najít (?), vidím všechno jinak, hloubš, ve své pravdě a podstatě, a ne ve své kráse života. Proto ten úsměv snad? Nebo dle případu: Nedostává se mi věcí, při kterých jsem šťastný – zpočátku to šlo, uměl jsem se pobavit, jenže pohár přetéká, už je to na mě moc, chci vypadnout. V hloubi chci žít jinak. A tyhle pochybnosti patří mezi miliony nekonečných pravd okolo jedné lži na odvrácené straně, tam na té straně a ….VIDÍTE? Už zase nemluvím k věci. Proto na nic nemůžu přijít, asi. Jo, a ten případ: Maják se tváří jako zpěvák, takže odhaluje svoje pocity - líbí se mu to a chce být teď nejvíc tím zpěvákem. Nebo už jím je? Ale to přejde, zvyknu si na to vidět ZA VŠÍM PRAVDU a odpoutám se konečně od představ důležitosti tohoto mého světa a poslání.

9.2.1995

„Když slunce září, je i na pohřbu veselo.“ – A.P.Čechov
Opijme se životem! Ale teď vážně (vidíte, zase vážně), proč když se opíjím chlastem, upadám níž a níž? Takže je to asi z chlastu. Takže to si teď můžu jít s klídkem zakouřit – né, jasně, kouřit taky ne. Pracovní název – střízlivění do štěstí. Miluju odpočívání. Z toho můžeme vycházet. Dále, když vidím ty možnosti, je pro mě depresivní (to je nadhled, co?) Jenom na ně koukat. Mám rád fůru lidí. Kámošů, jsem ješitnej, hlavně v lásce, kolikrát jsem si uvědomil, že druhý vůbec neposlouchám a neobdivuju je a byl jsem v pohodě. Beru vážně moc a jen sebe, místo abych se soustředil na okolí, potřebuju někoho milovat. Takže zase láska ! No jo, když si představím, že někoho miluju, cítím náhlé opojení. Že bych všechny nenáviděl? Musím se zažrat do života a ne do sebe. Jasně, jednou to muselo přijít. Chápu, co je to věřit v Boha. Přestal jsem jen věřit v dobro. Můj sen byl dobrej? Všechny sny jsou pro člověka nejlepší. Takže snít a pomalu sny přenášet do reality. Pomalu proto, abych byl stále na cestě za nimi, protože nejšťastnější je člověk jen na cestě. Včera jsem se opět zkouřil. Nechtěl jsem a chtěl. Dnes na dvoře klubovny Baterie velení jsme se opět zkouřili hašišem, co přinesl Spony (Sponar). Byla to slušná kostka asi za 300,- Kč. Předtím jsem byl v klídku a zdálo se, že to vydrží.

10.2.1995

„Všechno na světě je budoucí starožitnost.“ – Bernard Bufet
Byl jsem s Mílou Janů v kině na „Indiánském létě“ a na večeři – zásoby peněz za dovolenou rychle mizí. Věřím, že to dorovnám, abych opět neživořil, ale nedorovnal jsem to už. Ten film byl dobrej, hlavně předfilm se „Sklepákáma“. V tom filmu z léta hráli červíkovi Brutus a silnej moment pro mě byl, když holka, co se chtěla utopit ve vaně plný zelenejch jablek, co tam ležela chvíli pod vodou a nad vodou nahá ve vodě, po chvíli vzala jedno jablko z hladiny a kousla do něj. Podle mýho prostě zjistila, že pokoušet smrt a zatěžovat se blbostma nemá cenu, a tak si kousla do jablka poznání a pak do dalšího a nakonec z tý vany vylezla, vykonala pomstu a odjela. Dnes jsme se s Ivanem oddělali už dopoledne a tudíž večeře byla ve směšném Ludvíkovském stylu. Seděli jsme u okna a v závěru hodování Ivan s nechutí hodil chlebem proti oknu. Jaké ale nastalo překvapení, když okenní tabule náhle zmizela a chléb vylétl oknem do právě rozprostírající se tmy. To sklo tam nikdy nebylo, ale takovýhle situačky nás děsně rajcujou. Koho by ne v takovym rozpoložení. Mazáctví na 1.baterii u nadpora Joury není vůbec znát. Místo Hradílka sem přišel kpt.Mazourek (Číča) a ten je naprosto v pohodě. Vyměňuje si dokonce s náma i pornovideokazety, které tu příležitostně běží skoro pořád.
11.2.1995

„Často uzavřou dva idioti sňatek z rozumu.“ – W.L.Brudzinski
Všechny tyhle vzrůša jsou ale v postatě jen utrpení. Na WC je pořád takový shon, že všechen potřebný klid k dobrým výkonům je ztracen. Dokud je tu Ivan, je mi hej. Když je kámoš, dá se všechno. Je unešen knihou, co mu půjčuji – Nahý oběd – Burroughs a naopak já jeho knihou – Čtu báseň, která nekončí – Lawrence Ferlinghetti. Pořád nás nutí do rozcviček, idioti. Dopoledne je dlouhý a hladový. Povětšinou v parku. Posedávám v promrzlý „vejdě“. Když je slunce nejvýš, přichází vykoupení – oběd. Po obědě se totiž už nic neděje, naštěstí, a všichni si většinou zalehnou na svý bidla a usnou spánkem spravedlivých. Někdy spí až do rozkazu mezi 13.00 – 16.00 nebo až do večeře, co je tradičně v 17.00. Po dnešním hospodářském dnu odjíždí všichni na průběžky. Já ne, mám zase po čase pomocníka dozorčího. Je tu ale klid, protože je sobota a všichni jsou pryč. Čtu si Rimbauda a tak, a poslouchám kazeťák, který jsem rafinovaně umístil ve stolku mezi všechny ty přiblblý knihy o zbraních, vycházkách a povinnostech dozorčího apod. Vedou mi z toho sluchátka a tak se těším nerušenému poslechu.

12.2.1995

„Nebezpečné je, když hluchoněmí protestují.“ – Vlasta Burian
Tak si dopisuju deník a z těch všech sraček, co jsem prožil na dovolený, se uklidňuju k rannímu probuzení, aby mi měsíc dal odpovědi na mé další otázky. Už mi hrabe a píšu jakousi sbírku vizionářských výplodů – Má šílenství. Náš barák se neustále vylepšuje, zatímco vnitřní struktura každého vojáka chátrá. Nad vchodem už svítí nápis 36. Dělostřelecký oddíl. O hudbu není nouze – mám tu fůru skvělejch kazet hudby co mám rád, jenže tady to moc lidí neposlouchá a pořád mě otravujou a rušej při mých meditačkách. Vlastně spíš tu většinou provádím přesnej opak meditace. Místo abych vyprázdnil svou mysl, nekonečně si jí zalepuju mazlavejma myšlenkama, který mě přiváděj k šílenství. Ale do krajiny moudrostí vede cesta krajností – což mi tak zhruba jednou za měsíc napíše Zuzka ve svým nekonečnym dopise. Jsem snad blázen a naivní kretén, pořád honim výkoňáka, aby šel pro poštu a pořád se taky ptám, jestli mi už nějaká přišla, a už se mi i zdá, že mi kdosi říkal, že mi něco přišlo, ale přijdou dopisy a já zase nic. Pořád v to věřím a pokaždý, když se nade mnou Pán Bůh smiluje a dostanu dopis, mám z něj děsnou radost, stejně jako v přijímači, i když to teď mám za pár, jak se říká. V hloubi jsem pořád velký dítě, jak jsem zjistil.

13.2.1995

„Dokud žiješ, uč se! Nečekej, že moudrost s sebou přinese stáří.“
– Solón
Ale teď k jednomu z výzkumů tady na vojně. Konkrétně můj výzkum rozšířené mysli. Poslouchám Atom heart mother Floydů a připadá mi to jako název filmu, věta, která se odehrála např. Nechci tady o té historce s bandity mluvit, vlastně nebyla ani tak drsná – začátek NECHCI tady hrát – vyjádření nechtění – TADY – pomlka v hudbě – o TÉ HISTORCE s BANDITY MLUVIT – koně, křik, motorka – VLASTNĚ NEBYLA ANI TAK DRSNÁ – sladká melodie pravdy (posměch pravdy). …..atd. Nebo vlastně příběh viz Drákula. Nebo se pořád opakují ta slova atom heart mother? Nebo jsem po trávě pořádně zažranej do života a začínám psát psace? Cítím ty léta, jakoby byli Floydi ostříháni. Plní elánu, rozumnosti a ostychu. Asi si podám přihlášku na vejšku filmovou nebo hudební, nebo nějakou uměleckou. Snažím se vše chápat, všechny, jejich zvyky a uvažuju, že bych je mohl mít taky – malý sebevědomí. Člověk chce zapomenout na to, proč byl a je nešťastnej, dokud si neuvědomí přítomnost a to, jak je v ní šťastnej. Pak ho za pár času zase něco zklame a tak to jde pořád po tý křivce. Jednou jsi dole, jednou nahoře, ale pořád stoupáš, i když třeba strádáš ještě víc než předtím.

14.2.1995

„Otevřená slova zavírají mnohá dveře.“ - M.Růžička
Ale co, tyto poznámky jsou vlastně jen příprava na život, který mě čeká po této zkoušce. Když sedím na záchodě a v celé kabince plno dýmu z cigarety, která mi trčí v ústech, popadá mě nejvíc ta skleslost. …. „a všechno, co děláme, vše co existuje, pramení z našeho nejhlubšího nitra, kde se převrací naše zoufalství…“ „…vše se rodí jen ze zoufalství.“ – tohle mě napadá ponáhlu. Tohle se mi pořád honí hlavou, jakoby už na všechny otázky byly zoufale vyřčeny všechny odpovědi. Když ale tak sedím na tom záchodě, nebo ležím tajně na pokoji, aby o tom nikdo neměl ani tušení, a občas usrknu studený zkvašený čaj z nelibě vyhlížejícího ešusu, vzpomínám si na myšlenku po praxi, která mě napadla ke konci mé dovolené. Totiž jak je důležitá onanie. Dostanete-li se do stavu, kdy už vám nezáleží ani na tom, je to průšvih. Stačí vynechat jen pár dnů a už ve vás nastanou pochybnosti, které vás jen a jen ničí. Nadchla mě má nová vize a to až tak, že při mém dopoledním ukájení, co jsem si připadal jako další voják, co utrácí své volné chvíle sněním o závratných ženách, jsem prostě vzlétl do extáze s nadhledem a výronem, jaký má snad jen spisovatel.

15.2.1995

„Šťastný člověk nevnímá čas.“ – Stefan Zweig
Chci psát, snad i měl bych psát. Včera dopoledne jsem si sedl do mýho fára a řečetl celý Satori v Paříži od Kerouacka, poté, co mi je konečně Ivan přivezl z domova. Cítil jsem nutkání si to přečíst, že přijdu na něco jiného. Nepřišel. Asi mi to nedošlo. Ivan taky konečně přivezl kérovací nádobíčko, takže jsme mezi jointy i přemýšleli, co tam šoupnem. Mezitím jsme jednomu Ríšovi z Beskyd, co vůbec nevypadá na to, že by už měl dítě, vytetovali štíra na rameno, dle vzoru, přesně jak ho má zpěvák Vanilla Ice. Ale jo, líbí se nám to. My jsme vymysleli, že si tam dáme srpek měsíce mezi mračny s okolními hvězdičkami. Na této stránce přiznávám, že moc dobře tetovat neumím. Každý z nás má na té tmavé straně měsíce znak, kterým jsme tohle tetovací období a nejen to, začali. Já tedy svý Floydy a Ivan svůj egyptskej hieroglyf života. Srpečky máme zrcadlově, tudíž, když je spojíme, vznikne z nich poloha, která, jak říká Ivan, vytváří centrum rozkoše. Asi to moc umělecky nevypadá, ale ten obsah, ten alespoň mě zdrcuje svým šíleným nářezem a Ivana asi taky, jinak by na to nepřistoupil.

16.2.1995

„Směj se a jsi všech, plač a jsi sám.“ – Čína
Mám z toho dobrej pocit, když cítím tu hloubku. Ivan už taky šílí. Nové hloubky, odhalování nekonečné pravdy. Ležíme zkouřený na postelích, smějeme se a řveme: „NIC NEEXISTUJE!!!“ Je to šílený propadat se dál a dál. Jednoho dne vylítnu z vesmíru. Ta správná cesta ale asi povede jinudy. Nyní, co to mám kolem čtyřicíti dnů do civilu a všichni nosí na krku od nás sportky zalepené v kůži, aby si každý den mohli odškrtnout jedno číslo, nastává, jak se tu říká tzv. CO – civilní opatrnost. Tzn. Přežít těch pár dnů bez průserů, i když to právě v této době nejvíc svádí a to z toho důvodu, že chceme mít odchod jistý a nevystavovat se dalšímu útrpnému čekání. Je po obědě a já jsem si, tak, jak jsem to měl kdysi v Kynšperku ve zvyku, zapálil dýmku. Hrají mi ze starožitného kazeťáku The Doors. Vzpomínám. Je únor a hrozně krásně, vypadá to už skoro na jaro, i když chvílemi padá sníh nebo déšť. Back door man! Ty idioti mě šoupli do stráže. No alespoň si zas zopáknu několik dvouhodinových meditací za hudby přírody. Hledáme objekt v kasárnách. Munice ostrá v baráku a cvičná pod přístřeškem.

17.2.1995

„Kdo žije bezstarostně, nezbohatne. Kdo se umí radovat ze života, není chudý.Kdo nejvíce skrblí, zaplatí nejdráž.“ – Jan Werich
Měl bych si sem pořídit párátka, to maso v zubech? No? Buržoazní přežitek. Nebo socialistický? Můj tatík mi říkával, že v dobách svého mládí vylezla jejich celá rodina před dům, aby sousedi viděli, že měli k obědu maso, protože se celá famílie včetně tatíka začala před tím domem šťourat párátkama v hubě. Ale vraťme se. Člověk se pořád chce někam vrátit, když cítí strach na svých bedrech. Ale teď jistě víte, že se vracím kvůli autentičnosti. Takže jsem neodolal a vzal si díl svých zásob marihuany na stráž. Porušil jsem už všechno a tohle jsem ještě nezkusil. A třebas, a v to doufám, je to poslední stráž. Takže jsem si hned na počátku druhé stojky ve 23.00 dal do nosu. Díval jsem se na hvězdy a hledal Malého prince. Našel jsem Orion – souhvězdí, o kterém Ivan neustále mluví. Malý princ je asi v každém z nás. Počáteční dětská radost mě rychle opustila. Začal jsem šílet ze svých stínů a propadal se stále hlouběji do odpovědí svých otázek a smyslu života. Dvě hodiny jsem chodil sem a tam a dobíral se hloubš a hloubš do své pravdy. Zešílel bych, kdyby mě, díky Bohu, nepřišli vystřídat.

18.2.1995

„Máš-li víno, nekupuj další, neptej se, tušíš-li něco nepříjemného.“
– Jan Werich
Hned po stráži jsme udělali šílený mejdan a Ivan, jako velký ZMRD, měl opět svou náladu. Hráli jsme soutěž o jointy, „chcát“ do odpadkového koše – to je ten pocit, kdy je člověku děsně fajn a nechce se mu jít pryč jenom proto, že jeho debilní vnitřnosti se potřebujou vyprázdnit. Tančili jsme a při When the music‘s over (Doors) ve výbušné extázi našich očí a výkřiků padlo na zem velké zrcadlo. Vznášeli jsme se v okně a řvali žízní po životě. Néééé. Dnes po HD jsem vypadl hned na vlak, v kterém jsem se zkouřil s Červíkem. Dlouho očekávaná Homolka (S?) Měla dnes zavýt nocí společně se mnou. Zuzce bylo sice špatně, ale nicméně mou prosbou, že se dnes na Homoli sjedem po tom tripu, co stále schovávám, opovrhla a šla na Chmelnici na jinej koncert s nějakými kámoši. Tom nebyl také v divadle. Jel jsem tedy sám z Chmelnice, kde jsem Zuzku jak idiot nenašel, v zeleném na Homolku. Byla tam! Všechno! Hotel Golf a tak. To chce jointa. Zahodil jsem ohořelý filtr a vstoupil. Chtěli hned po mně vstup 20,-. Na M.Marešovou jsem byl na vojně tak „nasranej“, že jsem se těšil, až jí povím do očí několik krutých drsných vyčítavých slov, ale byl jsem opět naměkko. Byli tam asi všichni. I Smilka! Bylo na mě asi vidět, že jsem pěkně nadrženej. Hráli TPS, Mrchutá Rápa a ještě cosi.

19.2.1995

„Moudrost pramení z rovnováhy mezi rozumem a citem.“ – Jan Werich
Pepa tradičně za barem. Občas mi někdo něco koupil. Pil jsem všechno. Udivilo mě, že byli všichni překvapený, kolik mám zase trávy. Myslel jsem, že už to tu bude pěkně rozjetý, ale houby. Říkám, pojďte pod pódium. Vzal jsem popelník, vytvořilo se velké kolo, všichni kouřili a tančili. Byla to skvělá smršť. Hudba nás zvedala na přední, jamovalo se jak to šlo, pořád jsem plival do harmoniky a nabízel neslušné návrhy a do toho všeho Menzel „I´m going up! I´m going down!…..“ Blbý bylo, že když to zvukař zabalil, nebyl kazeťák, abychom mohli trsat dál. Homolku jsem zakončil poslechem rádia Country nahoře v kanceláři s Monikou z hor, přičemž jsem se snažil o něco, co šlo jen tak tak, a stejně jsem se zase zpil s Prochym. Všichni kolem uklízeli. Dojeli jsme zbytky trávy a vyžahli spolu flašku Bechera, co dostal od holek. Doma jsem byl 5 minut, jen abych si vzal nový kazety a video s Floydama. Pak se jelo společně plavat, takže špinavý hadry (většinou ponožky) jsem opět vezl nazpátek. Plavání s Prochym a naší opičkou dopadlo katastrofálně. Hlavně v šatně. Osvěžení neosvěžení, stejně jsem pak hledal zase ve vlaku vojáky, co jedou do Mariánek, aby mě tam vzbudili.

20.2.1995

„Ryby se chytají na udičku, lidi na slovo.“ – Jan Werich
Žuch! Vstávat, už jsme tady!

KAPESNÍK

Smrkám do kapesníku
po spermiích.
Kapesník plný hříchu
a já si do něj
teď svůj frňák myji.

Vím však ,že není jednoduché
mít obě nozdry suché.
Mám snad použít plínu ,
na to abych vyčistil špínu
hustou jako srst bernardýnů ?

Ano a pokání mi třeba ,
abych si všiml
na něm všech těch uzlů ,
abych pochopil špínu
a všechny básně o zlu.

Tak proto ,nežli soudím
a v mých očích kat ,
tak jeho přátelství
v mých dlaních
mohu si vychutnat.


22.3.02´
« Předchozí 1 … 14 … 26 … 37 38 39 40 41 42 43 … 51 Další »