Nacházíte se na stránce: Autoři / Svatava Antošová

Hřbitov a děvčátko

I
Hřbitov a děvčátko
o mramor se perou
Uvnitř orloje
postýlku si stelou

Uvnitř orloje
každý čas stojí
Děvčátko nestárne
v tom ozubeném stroji

Točí se dokola
krvácí ze slabin
Na hřbitov dopadá
průsvitný modrý stín…


Dej mi tu jámu
tamtu pod stromy
A opatrně
opatrně mě do ní polož

Je to už dávno
co jsem spolkla
slonovou kost
a vyzvrátila oltář

Dávno se na něm
uvelebil krkavec
Dávno je tráva mrtvá
a kámen živý

Dávno jsem jen voyeur
nehybný a uhrančivý

Tak dej mi tu jámu
ať záda mi zhnisají
až budu ležet
na tvém těle

ať oči zastře mi
temnota podzemí
A v uších zpěv mravenců
ať úzkost
proti lásce žene

Do želez medvědích
zakovej mé srdce
A – běda zvěři
která ho objeví

Běda!

To srdce je tam
pro člověka
Jen on smí přijít
o nohu

Šelmy
ať vyhnou se mu
Chci
aby se mnou umíraly

celé
A aby vždycky za úsvitu
čouhaly houslím
ze chřtánu

když já nemohu –


Nač ti houslí
když v tvém kostichrastí
řinčí obruče?

Z tvé náruče
vylétají pasti
na motýly

a z oblouku
tvých řas
berou míru

na průčelí domu
Kašleš krev
a směješ se tomu

zatímco mně
křik se valí z úst
když do té jámy

pod stromy
přepadne místo tebe
rýč

Jdi pryč

Nespalas –
a ještě je v tobě pořád
válka

Jdi
slož zbraně
a vymoč se na ně

ať zreziví
Ať ohryžou je vlci
a laně

ať k jejich hlavním
chodí pít
Chceš žít?

Tvář naboso
a mysl vyvěšenou
na praporu?

Za sebou škrabošky
před sebou propast
plnou těch

co z hory proklínali
horu?
Pak jdi

Jdi ode mě

V mé hlíně jsou červi
a v červech je jed
V jedu žhne slunce
co spaluje svět

Odněkud hudba
v té hudbě tón
Tónem jde ticho
– to trhá se zvon


Vyhnána od milého
na marnost jsem čekala
Němá jak sova za svítání
chvěla jsem se

když přišla
K milému nazpět
vedla stejná cesta
Marně jsem ji však hledala


Když vyhnal jsem ji
bylo slyšet otvírání hrobů
Všichni se dívali
jak odchází

a jak místo ní
pohřbívají básníka
Nicotný verš se sypal
na rakev
Poslední zadrhl se o tmu…


II
Hřbitov…
a děvčátko
dva tanečníci

On rozmotává knot
ona mu dělá svíci

Hezký pár

Ona podobá se na čápa
on s bídou na oslici

Říká se:
On pozná vodu po hlase
ona zas sucho
po ostřici

Hřbitov…
a děvčátko
Ona jde v bílém z kostela
on v černém číhá
za vesnicí


Až budeš umírat
budu tvým spoluvrahem
a na svou vlastní zeď

nakreslím jedním tahem
štětce
cestu co vede za život

Nemůžeš zabloudit

Přidám ukazatel
a naučím ho odříkat
báseň o čase

a jeho konci…
Až vyťuká datel
do kůry stromu

memento bolesti
lásky a zrady
už nebudeš tady

Nebudeš tisknout své tělo
do šatů
Nebude hrobaře

zalitého studem
jenž tvá sotvaňadra
hodí psům

Nebudeš hledat nalezenou
řeč kamenů
Nebudeš nebudeš
všechno byla lež!

Sépie ve větvích
odemknou ti nebe

Nebude modré
jenom holé
Jako ptáčata

která spolkl sníh
Nebudeš
bude jen rozpadlá kostra

na procházce kolem
plotu
v zahradě nebytí zakleté

do klenotu


Byla to svatba
nebyla?

Prý bohu
jsem se líbila…

Prstýnek mi tu
zanechal
a sám se ztratil
bůhví kam

U stolu bez hostů
s poháry bez vína
pila jsem ze svých dlaní
malé bílé umírání
Byla to svatba
nebyla?

Prý ďáblu
jsem se líbila…

„Spálím tě na prach!“
kokrhal
U mého klína
na stráži anděl stál

Hodila jsem mu kost
Nevzal si ji
Hryzal si křídlo a znělo to
jako by sekal hlavu zmiji

Byla to svatba
nebyla?

Prý tobě
jsem se líbila…

Na pohřbu hudba
hrála waltz
Chladný jak socha
nelíbals

A chlad se plazil po zemi
a ryšavěl když Smrtka chtěla
se mnou dát se do zpěvu:

„Tři žééénichy jsem měééla…“


Hřbitov a děvčátko
pod mramorem šero
Postýlka v orloji
mění se na jezero

Děvčátko bezradně
na břehu stojí
Čas
který míjí ho
tvář náhle má dvojí

Jedna je smrtelná
ta druhá věčná
– Pojďme si zatančit!
dí hřbitov ze sna

Zatančit naposled
černý a bílá
Moje jsi děvčátko
jezerní víla…

CHURMUKUM

Byl jednou jeden les
a v něm stromy
A ty stromy byly
z kamene

A v tom kameni
jako v sarkofágu
spala Duše Lesa
A ta duše

čekala na slunce
Ale slunce nepřicházelo
nebe zakrýval
mramorový mrak

A z toho mraku
padaly lesklé slzy
A padaly
a padaly…

Stromy vztahovaly k obloze
kamenné větve
A ty větve čekaly
a čekaly…

na vítr Ale marně
Ani vítr nepřicházel
jen vytí vlků
někde blízko

A šepot mrtvých
který do uší si vlez
A opakoval pořád
jedno slovo

Sarkoles! Sarkoles!

Vypravěč v oprátce
a pod ním kněz
dusí se modlitbou

Kolena zřícená
odpadlou tvář

Bojí se podívat
do očí viselce
z kterých se sype běl

na breviář

Bojí se převrhnout
do písmen vlastní hlas
a tak jen naslouchá
Naslouchá…

Nahoře chodidla
vzduchem jdou
Marně z nich prázdnota
na boty krájí

O srpek měsíce
škrtnou si patami
Stříbrný kamínek
proletí hospodou

Průsvitní pijáci
na nohou železa
rezivá od moči
Střílejí kam se hne

viselcův plášť
- pokaždé minou jej
V lebkách jim zaskřípe
sotva se otočí

když zvenku na dveře
kus noci zabouchá
Zabouchá…

Vypravěč v oprátce
a pod ním prs
na ženě houpe se

Žena sní -

o jídlo nežádá
o nocleh neprosí

Přišla dát Smrtici
milostný polibek
Zatím však s flanďákem

o sobě klábosí

Slova jí drtí rty
které se nechtějí
ušpinit o sliny
A tak jen na němo

svírají otázku
Kdo je tu cejchován
a kdo je bez viny


Co mojí slepotou
najednou lomcuje
když z bílé krajiny
nese svou zbytečnost

čáp

Červeným zobákem
maluje skrze mě
obrysy dítěte

Po nebi bez konce
utíká krab

Co mě tak ohýbá
ach otče řekněte
Je to snad nenávist
nahoře bez

Kamenný kněz
pokoru vylomenou
o výsměch
zaklání hlavu

jakoby si chtěl vyhryzat
zčernalé kopyto
z vlastních zad

Je cítit spáleninou
modlí se a chrochtá
Chur-mu-kum
chur-mu-kum…

Bojí se ženy
i té s kosou
co upíjí moč
pijákům

Bojí se očima
na víčkách strupy
místo řas
a bojí se i nehtem

plným hniloby
a špíny
Jedna jste z muřích noh
a druhá od mršiny

V žilách vám stydne
život v rosol
a oslí mládě hýká
z vás

Oslíček mrzáček
zvědavý neznaboh
Koho jste za oběť
určily

a komu jste se jen tak
vzdaly
Před kým jste utekly
a koho jste kdy

milovaly
o-ho-kiN! o-ho-kiN!
ozve se pozpátku
když se stín ženy

a Zubaté
přelomí o komín
Pod střechou hospody
studená kamínka

řahtají k nebesům
Promrzlé dušičky
klepou se ve džbánech
Chur-mu-kum
chur-mu-kum…

Byla jednou jedna žena
a v té ženě srdce
A to srdce bylo
z kamene

A v tom kameni
jako v sarkofágu
spala Duše Lásky
A ta duše čekala

až zemře marnivost
Ale marnivost neumírala
zůstávala i v bolesti
Její lesk oslepoval

a plnil jedem všechna slova
která vyhřezala z úst
A ta žena se jen chtivě
usmívala a nebylo nic

co by netoužila mít
A nebylo nic
co by netoužila zničit
V tom kamenném srdci

byla zima
a pára šla od úst každému
kdo se vydal na cestu
k němu

A kdo byl jednou uvnitř
nemohl už ven
Zavřen v domě Lásky
sarkožen! sarkožen!

Své černé maso
pije noc
Pije den
Spolu pijí a tancují

za zvuku píšťalky
Za zvuku umíráčku
pijí a na kusy
řetězy trhají

Spolu si na ohni
černou krev vaří

Vlk hrabe v zemi
hrabe a hrabe
Tlapu si o kost
poraní

V zemi je velký hrob
však pro vlka
místo v něm není

Muž leží tam dole
hlínu má v ústech
a mluví
Mluví…

Černá krev na ohni
v hrnečku pění

Za zvuku píšťalky
za zvuku umíráčku
žena si z dlaně čte
Na hvězdy volá

Po čáře života
přejíždí dýkou
Do černoty své mysli
rukojeť noří
Vlk hrabe v zemi
hrabe a hrabe
Pak těžký kámen odvalí

Světlo mu spálí zrak
Tam dole dětská se pěstička
třpytí

Černá krev na ohni
vysoko hoří

Byl jednou jeden muž
a v tom muži strach
A ten strach
byl z kamene

A v tom kameni
jako v sarkofágu
spala Duše Ženy
A ta duše čekala

až jí muž ukáže cestu
ke svému srdci
Ale ten muž nenašel
odvahu

a tak se nakonec
začala bát i ona
A muž
který ji v sobě věznil

jen vztahoval k obloze
sepjaté ruce
a prosil boha o pomoc
Ale bůh ho nechal

bloudit kamenným lesem
jako slepce
A učinil jej stromem
z kamene

A do toho stromu
vytesal ústa a zapomněl
v nich nůž
Vtom žena uvnitř zašeptala
Sarkomuž! Sarkomuž!

Byla to Ohokin
zelená od mechu
Vypravěč v oprátce
měl ji už

Měl ji už
kněžourek nahatý
Do hrudi propadlý
přes břicho bachratý

Měli ji pijáci
šla s nimi pod střechu
Šla s nimi
smála se
pila rum

Smála se pohádce
o muži navenek
který ji koupit chtěl
O muži

jehož vztek zábl
i pod šaty
Ohokin smála se
a potom churmukum

utekla Zubaté
utekla z lopaty…

Úryvek z románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala

V půl čtvrté to v práci zabalila a seběhla po schodech ven a dál do parku. Mezi holými větvemi stromů pomerančověla obloha, ve větvích se míhaly veverky, pod nimi popojížděli dva vozíčkáři a lákali je na burské oříšky. Nad fotbalovým stadionem plálo umělé osvětlení, které připomínalo operační sál, stejně jako chlad nadcházejícího večera nemocniční klimatizaci. A někde za tím vším, v osamělosti intenzivní péče, napojená na přístroje a za jejich neustálého pípání, ležela s rozbodanou hrudí a břichem Dýmka a v komatu tančila se smrtí. Možná, že té babě s kosou vnucovala svůj oblíbený čardáš ve snaze utahat ji a položit na lopatky. A možná, že netušila, že ta baba ho umí líp než ona. Ne, Jolanta nemohla jít domů. Musela se zastavit u Vogeltanzů a dát si pár panáků. Musela připít Dýmce a vzkázat jí po tom největším opilci tam nahoře, že na ni myslí.
„Fernet!“
To zahlásila hned u výčepu místo pozdravu a šla si sednout. U stolu štamgastů dřepěl jako obvykle Mengele a s ním celá jeho squadra.
„Hajl,“ přivítal Jolantu a udělal jí vedle sebe místo. „Všechno zas dobrý?“
Narážel na sobotní večer a na své záchodové extempore s Dýmkou. Jolanta si zakázala o Dýmce mluvit.
„Jo, dobrý,“ ušklíbla se.
„Tak vítej doma!“
Zvedl půllitr do výše a zahulákal: „Na Joly!“ Squadra jí halasně připila. Jolanta do sebe hodila fernet, který jí přistál na stole, a řekla si hned o další.
„Sem slyšel, že prej chrápeš s Kurtem a Marinou dohromady?“
Trhla sebou.
„A kdo to tvrdí?“
„No voni.“
„Aha,“ vzala zpátečku, „tak to asi bude pravda.“
Teď sebou trhl Mengele.
„Sem myslel, že kdybys šla do koncentrouše, tak s růžovým trojúhelníkem…“
Vykulené nordické oči, nechápavost. Jolanta nereagovala. Kurt s Marinou ji štvali i v nepřítomnosti. Přestárlí puberťáci. Když si někde jednou vrzli, museli to všude vykládat. Spláchla vztek na ně druhým fernetem a poručila si třetí.
„Ulítlas s chlapem a přišlas to zapít, aby ses nepoblila?“
„Nech mě chvíli v klidu,“ poprosila ho Jolanta. „Potřebuju si v sobě něco srovnat.“
„Tak jo,“ souhlasil bez keců a dál už se věnoval jen své squadře.
Jolanta si v sobě nepotřebovala rovnat vůbec nic, jen chtěla být s Dýmkou. Fernet ji za ní unášel na medově hnědých saních, které zvolna klouzaly vesmírem, a ona si na nich seděla ověšená zlatem a drahými kameny, podobná několikahlavému božstvu. Tomu božstvu, jež kroužilo nad nemocničním lůžkem, kde se Dýmka vzpouzela svému osudu. Nebo s ním hrála hru na schovávanou. Božstvu, které ji ochrání nebo odveze s sebou.
Hele, MN 2, slyšela Jolanta někde za sebou, nebo v sobě, bojíš se smrti? Já děsně. A hlavně tý její nenadálosti, toho, jak vždycky chodí, když ji vůbec nečekáš, kudly do kundy!, pořád tu vybuchujou ňáký bomby, pořád tu někde leží někdo s vnitřnostma poházenejma vokolo sebe a celej zkrvavenej a s vyhaslejma vočima šmátrá rukou v tom pajšlu a chce si ho nacpat zpátky do břicha, ale vono je to impossible, a zejtra, zejtra to může vybuchnout zrovna v tý putyce, kde sedíš a v poklidu hulíš travku, anebo tě může jen tak z nudy někdo sejmout, vrazit do tebe vyhazovák, jedno blbý bodnutí a je po tobě, doktoři se můžou zbláznit a stejně je po tobě, ale voni se nezblázněj, voni, když viděj, že seš na maděru a bez přístrojů že si neštrejchneš, tak se s tebou vůbec nebavěj a provedou na tobě eutanošku a ty seš bez šance, kdybys mohla mluvit, tak je vyfuckuješ, ale protože mluvit nemůžeš, vyfuckujou voni tebe…
Mlčenlivé pití. Horko v žilách, těžknoucí lebka, pocit hořkosti a propadání se na dno plné žhavého písku a pavouků. Bolest v srdci, slepené plíce, vyříznutý jazyk. Nic neříkej, našeptával jí bazilišek ukrytý někde vzadu za hlasivkami, slova nic neznamenají, jen jsou. Slova, slova, slova…
Jolanta se probrala. Mengele ji tahal za rukáv. Chtěl vědět, jak jí říká v práci Velká Ségra.
„A jak tobě?“
„Mně doktore,“ pochlubil se.
Byla řada na Jolantě. Všichni čekali, co odpoví.
„Na to byste nepřišli, ani kdyby vás mučili,“ napínala je.
„Kwasniewská,“ napadlo Mengeleho.
„Na to nemá,“ zavrtěla hlavou Jolanta. „Hádejte dál.“
„Dáme se podat!“
„Tak dělej…“
„Pssst,“ sykla, nasadila spikleneckou tvář a ukazovákem je pobídla, aby si k ní sedli blíž. Když přestaly vrzat židle, našpulila rty a pak řekla šeptem to slovo: „Kráčmerko…“
Řev. Všichni spadli pod stůl, rozlili pivo, popálili se o cigarety.
„To fixuju,“ hulákal ze země Mengele. „To fakt fixuju!“
U Vogeltanzů byla Jolanta s kumpanií až do zavíračky, pak se všichni přesunuli do Evropy. Tam se jelo nonstop, Mengele tomu říkal sjednoceně. Organismus jménem Jolanta jel ve stále rychlejších obrátkách a nedokázal se zastavit. Squadra postupně odpadala, až nakonec zůstali s Mengelem sami.
„Seš nejlepší jezdec, jako vždycky,“ pochválil její výdrž.
„Omyl, hochu, melu z posledního,“ blábolila. „Tahle noc mě bude stát nejmíň dva roky života…“
Nevěděl, jak to myslí.
„Jak to myslíš?“
„Máš dítě?“
„Mám.“
„Co bys dělal, kdyby umíralo?“
„Ožral bych se.“
„Tak vidíš.“
Zase ty jeho nordické oči, zase ta nechápavost.
„Copak ty máš dítě?!“
„Jo. Adoptovaný.“
Ruce se mu třásly, ani si nedokázal zapálit cigaretu.
„Počkej, počkej…“ škrtal nervózně zápalky jednu za druhou. „Počkej… Dyť vy nikoho adoptovat nemůžete, ne?“
Lekl se jejího protihátéčkovského výrazu.
„Nebo aspoň zatím ne…“ zmírnil své tvrzení.
„Oficiálně ne. Přesto mám dceru a ta teď chcípá ve špitále…“
„Jo?“
Mengelemu konečně došlo, že jde o něco vážného.
„Jo.“
„Hm.“
To ticho. Ticho putyky nad ránem, kdy i opuštěné hrací automaty blikají z posledních sil a barmanka je skoro neviditelná. Kdy se dovnitř vkrádá mlha z ulice, plní svým nehmotným tělem popelníky a válí se po stolech. Kdy jí v prstech vlhne poslední cigareta a kdy se dusí vlastními zvratky, protože se už nedokáže zvednout a dojít na WC.
„Hele, Mengoš, šlus, co ty na to?“
Mengele vstal, převrhl židli a domotal se k baru. Byla to věčnost, než zaplatil. Pak popadl Jolantu a oba se vypotáceli ven do chrchlajícího dne.
Z Evropy šla Jolanta rovnou do práce. Páchla kouřem, táhl z ní chlast, zarudlé oči sotva udržela otevřené. Splihlé číro se jí válelo po lebce, v lebce se válel splihlý mozek. Jako po brainwashingu.
„Tak už máš dneska lepší náladu?“ přivítala ji Tykev, před sebou rozečtenou Tinu. V rádiu na okně zpívala Lenka Filipová, venku za oknem štěkal pes.
„Skvělou,“ odsekla.
Tykvovitá hlava nereagovala. Potřebuju kafe, řezalo Jolantu v mozku. Natočila do rychlovarné konvice vodu a dala ji vařit. Klepala se zimou a nevyspáním a při pohledu na banánovky plné knih, které bude muset orazítkovat, oštítkovat, zkatalogizovat, zabalit do folie, vepsat do nich ceny a rozvézt na vesnice, se jí dělalo mdlo.
„Tady píšou,“ začala stereotypně Tykev a zakousla se do loupáku, „že Laurinová už není s Vojtkem…
Jolanta už se ani nezmohla poslat ji někam. Kocovina z ní udělala mírnou ovečku.
„Zbyla mi voda,“ nabídla jí, „nechceš taky kafe?“
Tykvi upadl loupák. Byla z té nabídky v šoku.
„Ale jo, ale jo,“ šermovala o překot Jolantě před očima hrnkem, „jo!“
Chvíli zmateně hledala sáček s instantním Jacobsem a lžičku, pak to obojí vrhla na dno hrnku a natáhla ruku. Jolanta jí v něm za pomoci vody vyrobila její oblíbenou žbrndu a vrátila konvici na místo. Já jsem ty její kecy vážně schopná zvládat jen ožralá, uvědomila si a otevřela Lanius.
„Nesmíme do Lania,“ zahuhlala Tykev s plnou pusou a obrátila v Tině list.
„Kruci, proč mi to říkáš až teď?!“
„Myslela jsem, že si dáš nejdřív to kafe…“
Tykev byla bezbranná, oči plné slz. Hodná mother, na kterou se nelze zlobit.
„Stíhám obojí,“ poznamenala Jolanta a přesedlala na webovky.
„Tys byla včera v hospodě?“ zeptala se Tykev opatrně.
„Byla. A co?“
„Nic. Jen že ses mohla aspoň převléct,“ řekla a otevřela okno.
„Nebude ti zima, že ne?“
Jolanta nereagovala. Tak já ti smrdím, ty pizdo, jó? Si jako myslíš, že ty voníš nebo co? Lepší čichat chlast a cigára, než ty tvý propocený hadry!
„Hele, tady píšou,“ vbourala se jí do myšlenek znovu Tykev, „že Borhyová…“
„…to táhne s Korantengem a Koranteng je jí nevěrnej s Čejkovou, která se rozešla s Jágrem, protože jí ho přebrala Brožová, když dala pryč to dítě, co ho čekala se Stropnickým, a ten teď chodí se Stočesovou, která se soudí s Haberou, protože Habera jí přebral Korantenga…“
„Jak jsi na to přišla?“ divila se Tykev. „Tady píšou, že Borhyová nosí tanga Marks&Spencer…“
Cave! Nick Cave! Nick Cave!, řvalo všechno v Jolantě, když si cpala do uší sluchátka a pouštěla cédéčko Abattoir Blues. Tisíc kocovinových pazourků se jí třelo zevnitř o lebeční kosti a vyrývalo do nich ta nejsprostší slova, jaká si dokázala vymyslet. Kick-box, který ve svých představách s Tykví vedla, ji dostával do transu. Tykev se válela v krvi, ale Jolantě to nestačilo. Chtěla ji zabít. Rozhodčí ležel vedle Tykve a křičel jí do ucha své odpočítávání, five, six, seven, eight… Tykev se nehýbala. Jolanta zatím vítězně pobíhala ringem a nemohla se dočkat, až jí zasadí poslední ránu. Ale Tykev se už nezvedla, odnesli ji polomrtvou na nosítkách někam dozadu do šaten. Jolanta věděla, že příští zápas už vyhrát nemusí. Ani si nevšimla, že uběhlo skoro celé dopoledne. Odploužila se do chickenterie na kuřecí vývar s rýžovými nudlemi a zazdila ho jedním plechovkovým pivem z automatu. Obojí ji postavilo na nohy a zvedlo náladu. Město jí najednou připadalo přátelské, úřednice, kterými se v době oběda hemžilo, byly docela sexy, Tykev přestala existovat.
„Mělas hovor,“ přivítala ji Tykev, celá umaštěná od těstovin, před sebou rozečtený Blesk pro ženy. „Máš zavolat na tohle číslo.“
Podala Jolantě lístek. Byla to pevná linka, asi Tobík.
„Prý je to důležité,“ podotkla ještě. „Pán trochu koktal…“
Určitě Tobík. Jolanta vytočila číslo a čekala. Když to na druhém konci někdo zvedl, představila se.
„Nnnnevím, jjjestli to víte…“ začal Tobík trhaně, „Ddddýmka uuuumřela…“
Kudly do kundy!
„Cože?!“ vydechla. „Kdy?“
„Ddddneska v nnnoci…“
Dotancováno. Ta baba s kosou uměla čardáš vážně líp než Dýmka, really. Muselo to tak být. Daughter byla mrtvá, baba nesmrtelná. Parket osiřel. Jen někde za zrcadlem ještě skřípěla heligonka…
„Tobe, jsi tam?“
Nebyl.
„Tady píšou,“ vstoupila Tykev opět na scénu, „že Žilková…“
Jolanta vyskočila ze židle, Tykev leknutím vyjekla. Jolanta se vrhla na Blesk pro ženy, Tykev se vzepjala až ke stropu. Jolanta rvala a škubala listy časopisu a házela je po místnosti, Tykev nemohla popadnout dech a pravou rukou si sahala na srdce. Jolanta řvala změněným hlasem něco o píčách, Tykev, oněmělá hrůzou, se marně pokoušela vyloupnout z platíčka jeden defobin. Jolanta jí platíčko vytrhla a mrštila jím o zem, Tykev vykřikla: „Ne! To ne!“ Jolanta platíčko rozdupala podpatkem, Tykvi se roztřáslo objemné vole. Jolanta ječela: „Zrůdo! Odporná, tlustá zrůdo!“ Tykev se koupala v slzách. Jolanta popadla nůžky, Tykev… Někdo zaklepal. „Dobrý den,“ zaslechla za sebou Jolanta. Otočila se.
Ve dveřích stál nějaký drdol. Ten drdol byla paní Tláskalová. Bála se vejít. První se vzpamatovala Tykev.
„Co jste potřebovala, paní Tláskalová?“
Vole se zklidnilo, slzy zmizely, tlama se roztáhla do úsměvu. „Já…“ váhala paní Tláskalová, „je tu Velká Sestřička?“
„Velká Sestřička tu není,“ zašveholila Tykev.
Velká Sestřička tu nikdy není, skřípala Jolanta zubama a nechala Tykev, ať se s vetřelkyní moří sama.
„Co jí mám vyřídit?“
„Nic… Já jen,“ drhla vetřelkyně, „stavím se jindy.“
„Tak se stavte, paní Tláskalová, stavte se. Nebo si nejdřív zavolejte.“
Paní Tláskalová něco nesrozumitelně zabreptala a vycouvala v pokorném předklonu ze dveří. Tykev usedla za ledového mlčení k počítači, otevřela si Lanius a začala do něj cpát knihy z posledního nákupu. Jolanta se cítila trapně. Sáhla do police za sebou pro nějaké noviny, rozložila je na klávesnici a bezmyšlenkovitě klouzala očima po titulcích.
„Tady píšou,“ zkusila prolomit dusné ticho, „že prý ten Kulínský píchal do sboristek nejen taktovkou…“
Tykev nereagovala. Venku za oknem bylo slyšet teskný štěkot psa, v rádiu na okně zpívala Hanička Zagorová. Když skončila, mluvila Vědunka Lunardi, pak se ozvali Linkin Park.
„Dneska hezky hrajou,“ řekla Jolanta a zabořila pláčem zkřivený obličej do Superspye.

ANIŽ ŤALA HLAVOU

má báseň
která se mnou byla
když totálně sám trpěl ve mně muž
a rozbíjel se o ženu
o ženu v tušené násilí zahalenou
o ženu
jež procházela stěnou
svého těla
a aniž mi kdy vládla
aniž ťala hlavou
má báseň se jí poklonila

být sám – a nezešílet!
být sám
sám se sebou svou jinakost sdílet
být prašivý a obcházený všemi
být negr! nebo být pouze označený
vrhnout se do vln jako Sapfó kdysi
útesy moje, kde jste? kde jsi, moře?
a ty
temný víre pod hladinou
křič si
spílej mi a běsni!
jenom mě nechraň
utop mé hoře
utop zoufalost mou
ó! utop i mě a naším hrobem
se staň!

být sám – a ubránit se vraždě!
je vůbec možné neublížit si?
je možné vydržet a doufat
že se nestanu obětí své kořisti?
když onou kořistí je samota?
znát odpověď a přesto ji nevyslovit
přesto se jen mdlým šepotem zalykat
chabě si přitakávat
ještě chaběji si odpor klást
o svou vlastní hůl se zlomit
když ze vzteku ji už nelze napřahat

být zlomen – a ještě se dál plazit!
za modlou za vírou za nadějí
a nemít ji!
nemít ji jako útěchu
nemít ji jako mládí
jehož poslední rok byl dávno krví zapit
tou krví
kterou odmítly bohyně plodnosti a krásy
v podobě úlitby
a namíchaly mi svůj jed
jímž si mne zavázaly

být mrtev – téměř mrtev v prachu!
v něj obracet se pozvolna
v něj tvář i tělo měnit
ach!
kde jsi, Sapfó, pomoz mi!
vždyť z tebe jsem se zrodil
a v tebe se chci vrátit
takhle to přece neskončí
miláčku, ticho!
v mém srdci je kalendář
čti! – někdo kamenem hodil
čti a poslouchej kam dopadl
poslouchej a dívej se!
to je ten den
kdy se nepotkáme
kdy se jen čas náš rozdělí
na tehdy a potom…
ale teď
teď ještě nenastalo

Ma cherie...(pro Ch.P.)

smím ti tak říkat?
Oui?

Ne
vůbec mi nevadí
že tvá hlava je daleko
od těla

Nevadí mi
že tvá ústa
rozšklebená a zetlelá
pořád jakoby šeptala:

„Košiškááá! Posém!
Posém… Ty milovat
avec moi!“

Vážně mi nevadí
ta trocha erotiky
pod žlutým šátkem
jara

A nevadí mi ani
že jsi mrtvá
zohavená
a stará

Víš
je to tak krásné
zase tě jednou potkat

Vidět
jak se sluníš a slyšet
jak někde uvnitř tebe
bzučí svou píseň
hmyz

Je to tak krásné
scvrnkávat z tebe mravence
a z prsou ti otírat
bílý slimáčí sliz

a číst
z výrazu tvé tváře:
„…no so jééé? Je suis morte
pro tebééé nebo sóóó?!“

Oh ma cherie…
I morte jsi chic a sexy

A že lodičky máš
z frcu?
A řeči vedeš
víc než laciné?

Odpouštím ti

Odpouštím ti
i všechny tvé chlapy
co tě bili a opilí
pak chrápali ti

na klíně
protože chlap
to je pánbůh!
Na mě zbylo jen
vymlasknout ti občas

potrubí
to když nebyl žádný
migrénštif
zrovna po ruce
Ach promiň ma cherie…

Vzpomínáš si?
Naše první noc
šampaňské a spousta piv
a pokoj v hotelu

kde lačně křičíš:
„Ty takýýý mazokiztááá?
Non? La sadiste? Oh d’accord!
My budeme rozumět…“

Oui
nous nous sommes comprises
Bylo to zadomazóóó
jako Brnóóó

až ty mi umželááá
Asi jsem něco spletla
když naoko jsem tě věšela –

Teď klečím nad tebou
s přáním
abych aspoň brečela

a přikryla tě křídly
much
A v soli uchovala

Bylo to celé jako sen:

v něm věčnost se mě
ptala jestli vím
jak dlouho trvá

smrt

Já ji přitom
tiskla k hrudi
v naději
že už se neprobudím…

A odpověď?

Prý
než vytratí se krev
A s ní i úzkost
nejistota

Ma cherie
nechoď už zpátky
do života