Jiří Kačur
Jiří Kačur narozen v roce 1965. Léta 1965 až 68 prospal jako hodné pachole v Bruntále. Jako student fyziky bojoval za svobodu na pražských ulicích v roce 89, ale vyznamenán za statečnost nebyl. Ku prospěchu kulturního klimatu v této zemi již mnoho let provozuje antikvariát a píše divadelní hry, povídky, romány, eseje, básně a kreslí i komiksy. Tvorba autorova se dělí na PŘED A PO… Jednoho dne, již v pozdějším věku, pochopil, rozhlížeje se kol sebe, že světu je zapotřebí především lásky. A tak si řekl, že napíše o jejím hledání a nalézání. Nakladatelství Volvox Globator mu z grantu Ministerstva kultury vydalo román Šťastný kosočtverec, který je právě o tom.
https://www.origopublishing.com
A bouřný pak nastal čas (ukázka z knihy Šťastný kosočtverec)
Kolují v svižném letu nad propastmi oceánu
divoké síly, které v divém, bezuzdném reji
pohrávají si s vlnami oceánů.
V krouživém tanci vichru se snoubí krása s
hrůzou, nespoutaná přirozenost s řádem
neznámého.
Tak jako v srdci věčné ženy, kde snoubí se tichá
něha, láska s hlubinami nepochopitelné síly.
A král, velký, silný, již však v letech, bělovousý
muž, hodil po mně velký nůž, ten břink a pak se
vedle rozbila drahocenná číš a sál se řevem krále
otřásl... Ven, ven, všichni ven, a mečem svým na
mne ukázal. Jen ty, blázne, tady zůstaneš a
pravdu měl ten velký pán, vždyť já jím jsem,
vždyť toť moje poslání tančit po loukách
rozkvetlých slov, tam já mezi vílami a múzami
nejraději dlím. Objímám se s hrůzou a láskou tam
a poslouchám rozmanité příběhy. Ty věru
mnohdy rozverný úsměv na tvářích vykouzlí,
však mnohdy z nich mám srdce jak z kamene,
než odezní.
Tak vyslechl jsem příběh toho krále a teď ho
zazpívám.
Tak dostal jsem se až sem.
Jaký to rozpor mezi vnitřkem a vnějškem.
Tak nedávno mi řekla jedna žena.
Co, cože mi to řekla ta krásná žena?
Že již nyní máme ráj na zemi.
Jak divoké zvíře v kleci chodím dokola
na vrcholu té mořem obklopené hory.
Zvlněné povětrné tváře mnoha žen.
Kol vrcholku té hory se honily v divém reji.
Tvář bledé vrásčité stařeny s nalíčenými líčky.
Rudé rty na odulých tvářích divných žen.
Zlatá maska Isis, té zlomyslné bohyně.
A mnoho jiných z mých snů a mé minulosti.
Ze rtů zmaten sebou samým jsem němě odečítal
otázky Láska, milování, ráj - co ty o tom víš?
Však chceš-li, všecko, všecičko zvíš.
Věz, že těm mocným silám zásvětním jen
opravdový muž se může postavit.
A tak jsme stáli proti sobě a dívali se do očí.
Copak já vím? (ze sbírky On to někdo zařídí)
Copak já vím?
Copak já vím o dětech?
Copak já vím o kytkách?
Copak já vím o sobě?
Copak já vím o tobě?
Proč napadlo mne slovo růže,
když kouřil jsem na dvorku?
Copak napadají taká slova muže?
Napadlo mne ještě cosi na dvorku.
Napadlo mě, je-li krásná také růže?
Napadající ovšem pouze kouřícího muže.
S krásou je to těžká věc,
napadlo toho kouřícího muže.
Vždyť, kohopak to jenom napadnout může,
ne-li kouřícího muže.
Ten přeci také o kráse pochybovat může,
neb mužský rozum
toho přeci také mnoho zmůže.
Krása, láska, krásky, těžká věc.
Napadlo zrána jednoho kouřícího pána.
Ne, opravdu, nebyla to kočičí dáma.
Kterou ovšem také napadnouti může
totéž, co kouřícího muže.
S jistým drobným rozdílem daným tím,
jak myslí žena.
A co muž si myslet může?
Tím není řečeno, moje milé, že snad,
proboha, myslíte hůře.
Ale trochu jinak.
Ovšem, kdopak to posoudit může?
Což taktéž napadlo toho kouřícího muže.
Kráso. Milá kráso.
Krásná jsi jako růže?
Proč krásná růže býti může.
Je krásný svět?
Ovšemže také někoho napadnout může,
zkrátka nápady nás napadají.
Ale odkud pak?
Napadlo toho podivného muže.
Tak řekl si ten muž, že báseň vytvoří.
Tak hledal vhodná slova.
Ten divný kouřící muž.
A řekl si, že jimi růži vytvoří.
Věděl, že báseň nejsou jenom rýmy.
Dříve nebásnil, netvořil ten muž.
Jenž nakonec si pravil, že svět celý krásný je.
Stejně jako smrt, narození.
Tak tedy moje uši krásné jsou jako jiné uši.
Což ne všichni asi tuší.
Majíce hlavy plné rudých růží.
Uši krásné jsou jako smrt.
A smrt je jako sad růží.
Jsi-li, krásný svět
s dobrým úmyslem vytvořen.
Pak krásným ledacos býti může,
co na pohled první, druhý, poslední,
nechá zešedivět každý vlas.
Bázeň rodí odvahu.
Ta odvážnou rozvahu.
Zmatek někdy rozumnou úvahu.
Růže je krásná jako smrt.
Co nemoci, bída, hlad?
Napadlo toho kouřícího muže.
Ty snad také obsahují krásu?
Co to divné buněk bujení?
Co to divné rození?
Ty divné mnohé konce.
Tak je, či není krásný svět?
Trápilo
a trápí stále
toho
někdy kouřícího muže.
Ukázka z knihy MEZIGALAKTICKÝ BOREC
Samozřejmě, že velehory jako třeba Alpy, popřípadě Vysoké Tatry mohou být místem k setkání nejenom přátel vysokohorské turistiky, ale také zločinců velkého formátu. Oleg měl zkrátka rád právě Tatry, snad kvůli vzpomínkám z dětství, které by nás ovšem odvedly již příliš daleko od našeho příběhu k Olegovu dědečkovi, který byl v roce 1968 jedním z účastníků záchranné akce pojmenované Dunaj, jejímž výsledkem byla záchrana socialistického bratrství mezi tehdejším Československem a Sovětským Svazem.
Každopádně při Olegově poslední návštěvě Popradu a jeho okolí se stalo cosi, co bychom mohli příhodně nazvat - chybička se vloudila aneb hořící ovčín, neboť noční bloudění Olega s jeho několika společníky při návratu z horské chaty Jánošík ukončila věta - "Serjoža padaj zažigalku," /Serjožo podej mi zapalovač/ Oleg si totiž chtěl posvítit v té tmavé chalupě, nebo stodole nebo "što éto značit", /co to znamená/, jak hulákal na Serjožu a ještě několik dalších kumpánů. Inu, posvítili si a zjistili, že jsou v ovčíně - další průběh události připomínal ohňostroj a bohužel neprospěl ani ovcím, z nichž se staly hořící koule, naštěstí pouze na chvíli, neboť prudký déšť zažehnal osudovou chybičku a nedošlo k žádným obětem na ovčích životech.
V mysli čtenáře již jistě vytanuly otázky. Co proboha dělal Oleg v Tatrách? Proč šel na túru? atd. atd.
Odpovědí se laskavý čtenář dočká v dalším pokračování Mezigalaktického borce, kde se dozví, že hořící ovčín je výsledkem Brentovy bezbřehé asociační fantazie. Ale ano, prskající prskavka, při níž Amanda, jeho problematická, ale krásná životní láska myslela na to, jak se dostat z té šlamastyky s Olegem, připomněla Brentovi hořící ovčín.
Udělal chybu, že se o této milé spojitosti podělil s Amandou.
"Já se tady můžu doslova utrápit a ty, Brente, myslíš na samé hovadiny. Víš co, hledej si ten kámen sám, když si tak chytrej."
Následovala delší výměna názorů, která nakonec Brenta jenom utvrdila v přesvědčení, že Amanda má sice pravdu, ale že si nenechá uniknout jedinečnou příležitost pohrát si s popisem něčeho tak nepravděpodobného, jako hořící ovčín.
V průběhu konverzace mu Amanda řekla, že je debil. "Jak tě vůbec může napadnout taková blbost?"
Brent se bránil, že se jedná jenom o takovou literární hříčku, ale měl dost rozumu, že nezačal Amandě líčit ten pěkný obrázek hořících oveček pobíhajících splašeně po pastvinách. Zkrátka to nemyslel zle, pouze ho ten obrázek pobavil, a právě proto epizodu s Olegovým zblouděním tak příhodně ukončil prudký déšť, který nám sice vysvětluje, proč neuhořely všechny ovce, ale nic nám neříká o Olegových motivech...
Ale o nich skutečně až příště.
Vtip je v tom, že ani autor, ani Brent zatím netuší, kam je hledání Kamene mudrců přivede. A vtipné je, že epizoda s hořícím ovčínem měla v tomto příběhu klíčový význam, neboť na horské chatě Jánošík proběhl velice důležitý rozhovor mezi Olegem a slovenským jaderným fyzikem Jánom Novotným, který se, pravda, závěrem zvrhnul na nepěknou pijatiku, jejímž výsledkem byl mimo jiné i hořící ovčín, uhořelý bača a jedna uhořelá fujara. A který, svým způsobem, málem započal katastrofu téměř universálních rozměrů, jelikož Ján Novotný přislíbil Olegovi, že jeho doposud experimentálně neověřený kvantový časovač, bude jemu a jeho kumpánům plně k dispozici.
"Takže ty slubuješ, Honzo, že sdělaješ vsjo dlja menja?" /Takže, slibuješ, Honzo, že to bude všechno pro mě?/ pravil Oleg objímající Jána Novotného před hořícím krbem, /kozubom/ - a nutno poznamenat, že oba muži dospěli k tomuto klíčovému okamžiku po konzumaci většího množství domácích kořalek, které měl majitel turistické chaty Jánošík Juraj Pocel schovány pouze pro zvláštní případy a nelze popřít, že rezervace celé chaty na týden, za naprosto nesmyslnou částku deset tisíc euro nelze vyhodnotit jinak, než jako neobvyklá událost. Takže Juraj Pocel, vida kolonu drahých jeepů přijíždějící k jeho chatě, pochopil, že těch deset tisíc nebude zadarmo. A měl pravdu.
"Olegu, s mojím aparatom odletíš kdekolvek, kamkoli, panimáješ?" Pravil Ján Novotný v roztrhané košili a natržených nohavicích, který vypadal jako nenápadný úředník, jako šedá myš. Ale, jak všichni dobře víme, zdání klame.
