Nacházíte se na stránce: Autoři / Vojt Pokornej

Vojt Pokornej

(*1996) Student lingvistiky a sinologie, co rád fušuje do umění nebo něčeho na ten způsob - poezie, hudby, kresby, esejů.

MEZI STĚNAMA

Dívám se na televizi,
Neni zaplá, ale sleduju ji ve svý hlavě.
Zrovna dávaj Pozdní večer pří víně:
Lidi se tam koukaj na televizi,
Neni zaplá, ale sledujou ji ve svejch hlavách.
Míhaj se tam časy, vůně, prostory, hlavy;
Nic z toho nemá tvar ani příčinu.
Pojďme domů.

Sejdem se v Kantýně sv. Víta,
Dáme si studenej řízek
A propadnem se do svejch skleniček,
Mezi ty starý známý stěny,
Pozdravíme svý oblíbený démony
A pudem domů.

Když se směju, z pusy mi vycházej smutný lidi.
Nejradši se procházej po okolních střechách
A s touhou v očích se dívaj dolů;
Na tu špínu, na ty rozbitý okna a sny.
Já mám v botách písek, hlínu a suchý listí;
Červený, hnědý a žlutý...
Trochu to škrábe.
Když pláču, z očí mi padaj šťastný lidi.
Mluvěj o svejch podstatnejch jménech a příslovcích,
O minulejch časech a dobách,
Přitom si ani nejsou jistý, jakou měl svět tehdy barvu,
Jakou vůni a jakej zvuk.

Sejdem se před Trafikou U sv. Ludmily
A vylejem ze sebe tu šťávu, ten prach,
Obejmem všechno, co jsme kdy chtěli mít,
Budem vědět, že jsme oblíbenci svejch démonů
A nikdy nepudem domů.

PŘES ÚJEZD NOCÍ

Vracím se domů, teprve se stmívá,
Na očních víčkách závaží, v žilách med,
Cestu mi lemujou oranžový tyče
A aleje semaforů a lamp,
Na nebi kruhy, provazce holubů,
Modrý neony utichaj a zase vykvétaj
V hlavě zářivý oči z rohu místnosti,
Tmavohnědý závoje od popelníku u vchodu
A poryvy větru šeptajícího ?No tak!?
Co tak ale vítr ví... Neví nic.
Leda jak lítat tam a zpátky, ze střechy na střechu,
Nikde se nezastavit, nikde nezůstat a vděčně vydechnout.

Nebozízek nebo zízek, už nevím, dobře jsem neslyšel,
V uších mi zněla lanovka a indigový mraky.
Pod nima plamínky města, tý pahorkatiny z masa a žuly,
Za chvíli zmizí v tichu, jen ty mihotavý plamínky zůstanou,
Jsou to plamínky tápajících, pátrajících.
Jsou nejvíc vidět v pozdní večer,
Kdy se tělo noří v to, co nemá na dosah
A hladí všechno, co nikdy nesmělo poznat,
Emoce jsou kdesi pryč a je to tak dobře,
To z toho dělá emoci nejsilnější,
Nejlidštější.
Nejběžnější.
Nejhlubší.
Jsem asi taky plamínkem.

Hořím, plápolám, skomírám,
Když jdu po tramvajových kolejích přes most,
Ani se neohlížim. Kdo by tu teď taky jezdil.
Voda se tam dole převaluje jako v horečce a ani neví, že se na ni někdo dívá,
Ale převaluje se i tak. I tak se boří o břehy, i tak se pění u jezu.
Za oknem na Národní, za sklem a za světlem
Sedí dívka a kreslí na zeď,
Netušim co kreslí, ale stejně to poznávám,
Stejně to chápu, stejně to přijímám, stejně to chci jímat věčně
Nebo aspoň na chvíli.
V mžiku už je ale za zády.

Nojo, co dělat?
Nechci spát.
Chci bdít s únavou na mozku,
S jemným sněhem na obličeji a v jasu lamp,
Rty se usmívaj, když titěrný smítka ledu šustěj v trávníku
A oči prázdně hleděj na lidi, co procházej kolem,
Oddělený kopcema a náladou, která je tak vzdálená.
Spálená.
Ječná.

UDÍL OSMICH NOH

Von pavouk na záchodu, co si rozleze bezcílí,
Uplnej život traví na zdění a dlaždech
A nehrotí, dyž někdo vsoukromí slachtá na míse.
Neřešíse lepný vlákna vrohu ani osum noh a osum ok,
Obručíš se nabok a odelpneš záda, necháš ho nadál,
Ať si lapní jednu mouchu zapár dnů.
Odročíš si to přiznát, ale skoro mu občasně zavídáš.

V LESNÍ TRÁVĚ

Touha po žití mě tlačí do zad,
Sotva se stačim nadechnout a už je zase tma,
Dává mi mat ve hře času,
Ví, jak hrát, jak bez hlasu šeptat
A ví svý, když spí v lesní trávě,
Ví svý, když spí ve vlastní šťávě,
Když spí, sní, spí s ní s písní na rtech
A mech ze všech třech vylézá až na břeh,
Ze všech třech, těch, co vyrazí ti dech,
Vyrazí si dech a dech je vyrazí ven,
Vyrazí na cestu skrz tenhle věčně začínající den
A přece jen je jedno, jestli je to sen,
Ten sen nebo jinej, oba jsou vlastně stejný,
Les, voda, soda, ples, plesk, plech, pech, břeh,
Dnes ráno o nich sním všech, tak mě nech,
Prosím, tak mě nech.

Nech mě spát v lesní trávě,
Být právě tam a právě tehdy,
Pod hlavou mít jehličí, mech a svět,
Představu předešlých let,
Ten čas, co utíká pořád vpřed,
Kéž bychom ho mohli využít celý teď hned,
Třeba by praskl jako vřed,
A konec by byl střed a čtvrtků,
Konec střev a cvrčků,
Měl by svět pořád střed a konec začátek?
Byl by pořád plný rozcestí a zatáček?
Řekni, že v tom není háček, jenom slabý vzdech,
Řekni, kam ten spěch, tak mě nech,
Prosím, tak mě nech.

Nech mě v hlubinách polštáře,
Kapesníků, koberců, oltáře textilu,
Ve vlnách Nilu, mracích pylu, životním stylu,
Co si nehraje na zájem, když přijde večer,
A s ním hlava, co váží stejně jak ten prožitej den,
Jen se ptej, prej se to tak dělá,
Jen dbej na vzdálenej zlej sen a přej si, ať se ti nezdá,
Ale já už si nepřeju nic,
Nic kromě toho všeho, co neni
Ani tady, ani nikde jinde,
Po setmění se to stejně všechno mění v prach,
V ten, co má tak zvláštní pozdně-nedělní pach,
Černé myšlenky noří se v nach
A v nich se probouzí utopený dech,
Ale teď mě prosím nech,
Nech mě s mou lampou a mým stropem
A běž žít.

OČTĚNAS

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
Nebo se snad touláš někde v lesích,
Snad se neztratíš mezi hřebeny.
Jsi všude nebo nikde? Už nevím ? je to hřích?
Nebo je hřích jen smích?

Posvěť se jméno tvé,
Jméno toho, kdo se tebou zve,
Toho, kdo tvrdí, že tě zná,
Kdo záměry má své, ať už dobré nebo zlé.
Posvěť se jméno tvé ? ne ty,
Ne on, ne ona, ne život.

Přijď království tvé,
S věžemi ze zlata a drahokamů,
S odřenýma rukama pracovního trhu,
S papíry úředních orgánů,
S tím, co nepřetrvá.

Buď vůle tvá
A ať je co nejmíň tma,
Ať se všechno vysvětlí a nejsou pochyby
O tom, že to je tak, jak říkáme,
Že takhle fungují neuronové pohyby ?

Jako v nebi, tak i na zemi,
Jako doma, tak i v ulicích,
Jako sami, tak i se všemi,
Kdo zachytil se na našich udicích ?
Stejně s lidmi, jako s penězi,
Lidské maso stejně jako hovězí.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,
Kůrku, co zbyde ? tu si sežere pes,
A nebo ať má všechno, já radši pečínku,
Pivo, brambory a chřest.

A odpusť nám naše viny,
Naše hrudě, naše klíny,
Naše pozdně-nedělní splíny
A rovnou prostě všechny činy,
Ať je v nich jak moc chce špíny,
Odpusť i za naše syny,

Jako i my odpouštíme našim viníkům.
Našim intrikám a firemním podnikům.
Ale v žádném případě protivníkům.
Nikdy těm, co mají víc
A ani těm, co zas vůbec nic,
Ne těm, co říkají si jiným jménem,
Těm, co jiným tónem zpívají
A svoje myšlenky před námi tají;
Běda však, když ty naše znají.
My známe pravdu, známe ji!
Ale stejně řekni, co správné je a co není

A neuveď nás v pokušení,
My se tam uvedeme sami,
Sami pozřem všechno, co dá se nám do tlamy,
Hlavně když to přinese potěšení -
Prchavé, co snad nejprchavější!
Když zastře všechno vezdejší,
Snad jen na chvíli.

Ale zbav nás od zlého.
Protože zlé není dobré
A dobré není zlé.

Amen.

HORA

Až si jednou budu myslet,
Že jsem našel to něco, co hledám,
Budu se procházet po krajině,
Kterou ještě nikdo nepoznal;
Budu věřit všemu, co uvidim
A prohlížet si všechno okolo.

A až si to všechno prohlídnu,
Poznám, že se to liší.
Rozeznám údolí od hor,
Pocítim touhu po horskym vzduchu
Ochucenym barvou, tvarem a zvukem
A na tu horu se vyškrábu.

A až se na ni vyškrábu,
Zabodnu tam vlajku, co nikomu nepatří.
Jenom mně; a tý hoře.
Zarazim ji tak hluboko, že nepude vyndat
A všichni, co pudou kolem, si řeknou
"Tohle je hora."

A až si to řeknou,
Pak uviděj, že je to vážně tak
A na jazyk si černou tuší napíšou
"Hora."
Polknou pachuť tmavejch slin
A pudou zase dál.

A až dojdou,
Posaděj se na lavičku,
Daj odpočinout svejm zážitků plnejm nohám
A budou vyprávět o svejch jazycích.
Lidi budou přemejšlet, co tim myslej,
Až to jednou pochopěj.

A až to pochopěj,
Postavěj horu, na kterou se dá vyškrábat.
Bude celá ze zlata a plná vlajek,
Vlajek, co patřej jen tý hoře
A těm, kterejm patří ta hora.
Postavěj ji a budou pyšný.

A až ji postavěj,
Já se napiju vína
A budu se věčně dívat z okna.
Už se nevyškrábu na žádnou horu,
Nepocítim touhu po horskym vzduchu,
Nebudu věřit ničemu, co uvidim
A žádnou vlajku už nikam nezabodnu.
On to někdo stejně udělá.

ČEHO CHCI V ŽIVOTĚ DOSÁHNOUT?

Chci stát v rohu a vidět do místnosti,
Chci se procházet po lese a s obdivem se dívat na stromy, co dávno dobře znám,
Chci vypít pití a nemít už chuť na další,
Chci prožít lásku, protože ji náhodou potkám,
Chci rozhrnout závěsy a být rád, že jsem to udělal,
Chci sedět na židli a nevědět, co bude zítra,
Chci poslouchat hudbu a nezajímat se o to, kdy skončí.
Chci se dožít své smrti ? s lítostí z toho, že tomu tak je
A s uspokojením z toho, že tomu není jinak.

Chci vstávat za denního světla
A těšit se na další den, kdy mě nic nerozhází,
Kdy se znovu stanu vrahem času
A dizidentem pracovního trhu,
Kdy na nic nepřijdu, ale všechno přijmu,
Kdy se stanu hrdinou všedního dne ?
Dokážu vstát a říct "Dobrý den,"
Třeba se u toho i usmát a myslet to upřímně;
Kdy rozčísnu trávu a najdu jen další,
Vysokou a všechno jemně objímající;
Kdy ztratím hlavu a najdu duši,
Otevřu dveře a zavřu oči
A přečtu si osobní zápisky v denících učenců,
Učenců, který jsou známí pro svou neosobnost;
Kdy budu dědou a budu nudit vnoučata,
Protože budou mít vlastní životy a vlastní přátele,
Stejně ale budu rád, když se zeptaj, jak se mám;
Kdy budu mít nablízku svoje smutky a s úsměvem je budu objímat,
Ani je nevítat a ani nevyhánět.

ÚNOR

Po obloze plují načechraná průmyslová oblaka
A klesají na mýtiny a palouky mezi okny, schodišti a balkóny.
Smog má dnes zajímavou vůni ? je v něm cítit jaro.
A hle! Svítají lampy. Začíná den!
Je slyšet vzdálené zurčení tramvajových kolejí,
Šustot papíru ve větru a štěbetání ranních ptáčat,
Jak se slétají ke starým pramenům,
Ze kterých budou celý den čerpat sílu,
Než nakonec vysíleni klesnou pod stůl
Na vlhkou, na živiny a trávu bohatou půdu.
Skály opuky, pískovce a žuly se tyčí do závratných výšin,
Kterých je schopna jen matka příroda,
Jejich špičaté věže a větrem ošlehané střechy jim dávají tvar,
V jejich štěrbinách a průrvách se skrývají jejich osobní slunce.
Ztepilé semafory opět získávají přirozený řád,
Oranžové květy se vytrvale třepotají v jejich korunách
A osamělá divá auta se kolem nich volně prohánějí.
Ach, jaký to zázrak stvoření!

DUŠE OMOTANÁ NĚČIM LEPLKAVYM

Prší a sněží, neprší ani nesněží,
Bělehradská se táhne nocí a dláždění se leskne jako had,
Zakalený louže seděj v mezírkách a všechno tak divně klouže,
Tou že se mám vydat cestou? A vlastně proč ne.
Hlavně ať nohy nepřestanou kmitat a hudba nepřestane hrát.
Zaraž mi ty bílý dráty hloub do hlavy a dej je víc nahlas,
Ať neslyšim nic z okolního světa,
To hučení kol, kolejí a kolemjdoucích,
Stejně nemaj co říct, jen tak máchaj zvukama,
Rozrážej déšť a kaluže svejma slovama
A když se vyjasní, co potom?

Chci slyšet jen rytmus a kroky ať ho následujou,
Radši než ty světla a tu mlhu.
Kytara ať určuje směr,
Basy ať přilejvaj palivo do zamrzlý pece,
Táhlý klávesy ať ji zahřívaj,
Skřeky hlasu ať určujou význam okolí.
Vjem jsi a ve vjem se obrátíš.
Výlohy, vstupní schody, garáže a auta se svažujou dolů,
Berou s sebou bezúnavnou únavu týhletý čtvrti
A vyplavujou ji někde do v Nuslích do Botiče u skladiště s paintballem,
Mísí se s tou barvou a s tou bublavou, prašnou vodou.
Je to šedivý a i krásný, ne že ne.
Bacha s tou sekerou, Evžene.

Klíč se na chvíli zasek v zámku,
Ale nakonec se otevřel ten zábradlim protkanej prostor,
Na jehož konci čeká měkká matrace, zbytek koláče v lednici
A žár topení, co nejde ztlumit, jenom vypnout.

Zavřít za sebou nebo před sebou?

JÁ A TAK

Jsem konzistenstní v protimluvech, jednoznačnej v paradoxech,
Rozumem plně oddán citu
A přitom ve skyrtu tajně vkládám myšlenky ze zmatku do řádu
Uprostřed pokoje bez ladu a skladu.
Nemám náladu na trápení, sere mě se zlobit,
Vrátim se na byt a budu se smát z hloubi srdce
Humoru, co je vážnej, smutnej a trpce voní,
Jako loni, jako letos, jako příště.
Nestálost se drží jako klíště mýho rukávu,
Sednu si na trávu, poslechnu píseň ticha,
Hlad bez břicha, smích a vina na něčem nevinnym,
Kdo ví, třeba si ještě dneska usmyslim,
Že nic nedlužim lidu ani sobě.

Jsem nervózní ze svýho klidu,
Jak k tomu přijdu, když přijdu na to, co už znám,
Přijdu domů, vlastně tam, kde doma jsem,
Někde mezi dobrem, zlem a neutrálnem,
A z ničeho nic naplánuju, jak bejt spontánní.
Koupim lístek na stání do přírody,
Nasbírám body na kartu od hlubokýho lesa,
Smíšenýho, směšnýho, smyšlenýho.
Spíš jen mýho, už tak stýho, kterej jsem navštívil
A přitom ten stej je pořád ten stejnej,
Jen předej ten pocit dál, řikám si,
Ale než otevřu pusu, už je zase vzpomínkou.

Přetvářka je moje právý já,
Muj humor tak interní, že jen já ho chápu, někdy ani to ne,
I tak ho hodim do větru, i když ho nikdo nechytí a utone,
Ledabyle, leda by letěl mezi prstama a uvíz na kousku odchlíplý kůže,
Možná může, proč by nemoh,
Chytí se a uvelebí, když konečně našel místo, kde se dobře spí.
Ale každej ví, že pod okapem je největší déšť,
Čas běží, ale zbytečně, když ti šplouchá ve věži,
Dveře jsou otevřený, ale jiný se zavřely,
Lehnu si do jámy, co jsem si vykopal, i když jsem myslel, že jsem někdo jinej,
Obalim se ranní rosou a rovnou rozpiju rozdíly mezi rozpaky a radostí,
Učinim za dosti svý mladosti a odepřu si, co mládí nepatří,
?Jseš mladej a můžeš si dělat co chceš, tak co blbneš,
Zakazuju ti nebejt svobodnej.?
Ne.

Beru vážně nevážnost, dětinskost dospělosti,
Vlídnost dobře míněný zlosti, která nefungovala tehdy
A nefunguje teď. Život je trochu jako zeď,
Můžeš na něj lepit plakáty, který maj říct něco o tobě,
Ale jsou jeho součástí, nebo něčim nalepenym, co když strhneš, nechá jizvu po lepence?
Možná, že proto mám ke konci července nejmenší tendence mizet.
Život je taky jako semafor. Ne, spíš jako pěšina!
Každej je jinak dlouhej a často je součástí metafor.

Chci bejt subjektivní, ne objektivní,
Subjekt je v něm, subjekt i v ní,
Subjekt je živej, i když to slovo tak nezní,
Objektivně nepopíšeš, co dělá les lesním,
Nejsou to kmeny, neni to kůra, neni to listí.
Kdo chce, tak zjistí, že nic zjistit nejde,
Že všechno přejde a možná se vrátí,
Ale ten okamžik uplyne nenávratně. To každopádně.
Hodnotim kladně, co zítra fádně.
Miluju, co zítra ztratim.
« Předchozí 1 2 Další »