Nacházíte se na stránce: Autoři / Oldřich Antonín Hostaša

Oldřich Antonín Hostaša

(*1953) Probuzení básníkovy můzy zapříčinilo osobní setkání v sedmnácti letech s Jaroslavem Seifertem. Publikuje v Divokém víně a jeho chraplavý hlas lze zaslechnout i na některých literárních čtení. Nyní je vrátným na ministerstvu kultury. Též autorem knih Čekání na lásku a Pražský requiem.

https://www.lidovenoviny.cz/nahled.aspx?d=07.11…

Prosba

Jsem řeka Vltava
strážkyně svatého Václava.

Plynu časem
od Šumavských hvozdů
nížinami České země.

Matičkou Prahou
vážným Vyšehradem.

Posílám poselství
najděte lidé lásku
kvete v srdcích
otevřete dveře pokoře.

Orejte duchovní pole
myšlenkovým pluhem.

Spojte dlaně
dejte kvést růži porozumění.

Prosím já řeka Vltava
strážkyně noci i dne
patronka Múzy
dcera matičky Prahy

a mé vody dál nesou poselství
prosbu ke svému národu.

Dnešek

Odešel dnešek, přišla přítomnost,
přítomnost oblékla pokory plášť,
z podloubí směje se minulost,
zapomněla co je to zášť.

Lidská lhostejnost,
chystá pro ni sál,
to je drzá troufalost,
pořádá v paláci smíchu bál.

Lidé míjejí lokály,
zavřeno pro vysmátou nemoc,
snad, aby se lépe poznali
a neměli nad sebou moc.

Je to bláhové povídání,
když jdu cestou do svítání.

Svatba

V království sedmikrásek,
princezna Sedměnka poznala krále Máje,
poklekl, sklonil hlavu
a chór hájů a lesů povídá.

Vzácná paní; vezmeš si mne?
Hlasem tisíců zvonků a květů:
zní ano.

V zahradách na lukách,
panny sedmikrásky voní všem pro radost.

A v paláci před oltářem života,

čas jim dal požehnání.

Okamžik

Železné dveře vstup do nového času,
otevřel jsem srdce
a Múza básníků oblékla talár,
k obhajobě činů.

Ptá se, jsi básník?

Řekl jsem ano

a po modrém nebi plují osudy, lidí, národů.

A láska v zahradě růží rozkvetlá,
oblékla cudnost,
cudnost okamžiku.

Večer

Nachový západu slunce,
rozkročil se nad krajem,
melodie večera,
jako řeka proudí žilami kraje.

Stíny večera,
stoupají z hájů a lesů.

V souhvězdí lásky narodila se hvězda,

hvězda poznání.

Září ti v očích,
a vteřina nekonečna,
jako sestra uvádí noc.

která vchází do podloubí srdcí.

Hrnek

Leží na stole?

malovaný hrnek z trhu.

Je jako sopka,
studánka v lidské duši.

Zdvihl jsem ho ze stolu,
chci se napít.

Oknem vešla Múza
v Evině rouše.

Nespěchej básníku,
nalila mi víno pravdy

a bylo ráno
ráno nového dne.

Dech jara

Noc odlétá na křídlech rána
ohnivý tón varhan stoupá obzorem.

Probouzí se háj zpívá les
a na lukách zvoní modré zvonky.

Otevírají se květy,
májový dech probudil sad.

Do tvého okna vstoupilo jaro
a do očí maluje touhu,

touhu života.

Touha

Za našim domem
teče potok
tak jako dny a roky.

Tak plyne i život
na vesnicích, ve městech,

tak i lesní víly,
strážci hájů
počítají nekonečno,

nekonečno matičky Země

a vzdálená souhvězdí
září i v našich srdcích,

v srdcích kde hoří plamen lásky
lásky naši touhy.

Múza

Zavonělo ráno
a žena světlem oděná,
zrodila se ze slunce.

Vlasy hvězdná souhvězdí,
oči lesní studánky
a úsměv dívek.

Její polibek májové dýchnutí
a myšlenky z nových světů.

Stojím v jarním sadu,
přichází,

a vzdálené tiché tóny,
prochvívají májovým blouzněním.

Starý dům

Na konci města, na jednom kopci,
stojí starý dům.
Omšelá omítka, smutná okna
a divoké víno,
které jako had, točí se kolem.

Za domem zahrada, mladých jabloní,
altánek, kde hraje vítr na struny dne
a jeho tóny se snaží probudit smutný dům.

Za zahradou teče potok
a jeho vlny hýčkají zahradu.

Z domu vyšlo děvčátko,
v ruce míč, na tváři zvědavý úsměv;

starý dům promluvil;
kam jdeš?

Děvčátko se usmálo
a jeho očích jiskry rošťáren.

Starý dům pochopil,

jeho okna zazářila tisíci slunci,
a zahrada se rozvoněla květy jabloní,

které jako noty,
hrají novému ránu.
« Předchozí 1 2 3 4 Další »