Nacházíte se na stránce: Autoři / Vít Kremlička

Šumavácké postřehy

Protože míjí říjen, třeba vzpomenout bodrých Šumaváků . Kupříkladu místo ?keser? říkají ?kefer?, ale mají ještě další zvláštnosti, ke kterým bych se velice rád vyjádřil. Tamní bezdíci se k výplatě sociálních dávek sjíždějí vlastními rolsrojcy se sněžnými pluhy; sídlí tam kdesi v lesních nivách Císařovna lyžařů; v zlatopěnné Koptavě se líhnou myriády lahváčů, a i jinak je ten kraj hoden pozornosti, obzvláště v této folklórní době. Tamní sýry prostě musíte milovat!
Jednoho krásného dne jsem opustil svoje milé navářky a vydal do vlasti Šumaváků. Nebylo mi zle, uznávám, v naváření bylo pořád co zlepšovat, ale mus je mus a někdy třeba změnit rajón.
Tam je každý zákonem i soudcem v jedné osobě, což třeba seznat jako jev nanejvýš podivuhodný, probádat a zaznamenat nesmazatelným atramentem do smaragdových desek našeho žití; třeba spřádat budoucnost, dokud je vazká jako šlem vysokohorských klouzků zrána. Ti lidé se dostali mimo zákon - dle svých vlastních slov ? toliko nedopatřením, a mělo by být ? dle jejich názoru ? pouze otázkou času, kdy budou očištěni a prohlášeni za nevinné jednou, a třeba i vícekrát provždy.
Zabydlel jsem se v šumavácké metropoli a chvíle mi ubíhaly jaksepatří blaženě. Jednoho záhadného dne však byl času běh nečekaně přerušen a již nikdy neměly naše dni býti takovými, jako předtím. Řeka Koptava totiž vyvrhnula z hlubin části ženského těla. Byly tři ? trup, pravá paže a levá noha.Takové žalné příhody se vzácně stávají, jsou jako echo pravěku, avšak: ruka, trup i noha patřily nějaké obryni! Noha byla dlouhá devět metrů, ruka kolem sedmi a trup byl dlouhý asi jako paže. Ač byly zřejmy šrámy, jež částím obryně uštědřil balvanistý proud a vodní živočichové,stále vyzařovaly odlesk půvabu jejich nositelky. Když díly byly tolik líbezné, jaká teprve musela být obryně v době svého života kráska?
Z metropole ji viděli Šumaváci všichni, tísnili se na pobřeží v hloučku a s obdivnými vzdechy se tlačili k sošným pozůstatkům, přespolní vypravili autobusy a sjížděli se z celého kraje, aby shlédnuli tu diluviální krásu. Několik podnikavců si otevřelo stánek s vuřty a pivem, kdosi prodával pohlednice, na nichž byla obryně vyvedena v barvotisku s titulem ?Neznámá Šumavačka? . Pohlednice měla hodnotu jako svatý obrázek, prodavač říkal, že prý splní všechna tajná přání. Ať už to bylo jakkoli, okolo ?Neznámé Šumavačky? vzniknul na náplavce opravdový tábor lidu, o kterých se dnes už povětšinou píše jenom v historických knihách a dějepisných dílech ze života národního. Několik lidí tam přespávalo až do prvních mrazíků, došlo tam i k zásnubám, prý tam jedna paní porodila trojčata, přihodilo se tam několik příhod, o nichž se obvykle mluví jenom šeptem a jeden pán tam umřel štastný, že ještě stihnul na konci svého plodného života ?Neznámou Šumavačku? kratičce shlédnout.
Dlužno podotknout, že noha ?Neznámé Šumavačky? byla opravdu nádherná ? vyrýsované stehno, modelované koleno a lýtko jako ukázková kuželka se siluetou beauty line, jaká se jen tak nevidí, rozkošný kotník a klenutý nárt s prstíky již poněkud ohlodanými kusadly vodních živočichů; hodně také rušil fakt, že noha končila v bérci řezem v místě, kam se obvykle soustředí pozornost filantropova.
O paži lze svým způsobem říci totéž: sošná jedním slovem, ale vybledlá pobytem ve vodě a odříznutá v místě, jež poeta nazývá rámě. Trup sám upomínal k Venuši Mílóské a imponoval mohutností ženské figury.
Všichni toužili naleznout hlavu a zbylé údy, aby se mohli pokochat celistvou ?Neznámou Šumavačkou?, než zmizí v depozitáři městského šumaváckého muzea, by se později zjevila v pavilónu velryb, slonů a ostatních gigantů. Kde ale hledat? Koptava ke sklonku roku mírnila svůj proud, jak ledovce na hřebenech velehorských s příchodem holomrazů poutaly vodu, a tehdy bylo možno z mostu spatřit i říční dno. A stalo se: za mostním pilířem na polštáři z písku spočívala hlava ?Neznámé Šumavačky?, hleděla k nebi přes vodní závoj opaleskující tůně a lidé mohli spatřit krásu její tváře, která jakby vystoupila z oltářní malby nejlíbeznější světice. Její vlasy vlály s proudem jako Bereničiny kadeře mezi hvězdami. Několik mužů pro krásu tváře obryně ztratilo poslední špetku soudnosti, skočilo za ní do vody a utonulo. I módní salón vznikl pod jejím jménem ? ten vzkvétá dosud, s notnou podporou manželek politiků a přistěhovalců ze západu šatí tuzemské krásky šumavácké.
?Neznámou Šumavačku? hostila naše metropole až do předjarního tání. Potom ji vzaly vlny a odnesly do hlubin za námořím; zdálo se, jakoby tu nikdy nebyla, jenom vzpomínka ozvala se občas , připomenutí, že jsme zahlédnuli skutečnost přesahující lidský rámec, a že jí tu není více; dál jsme žili naše životy, bědné a s občasným příslibem naděje, bychom neklesnuli zcela.

Jak přišla na svět Noc

Na začátku byl pouze Den. Všechno zalévala sluneční záře, všude cvrlikali ptáci a skřehotali papoušci, mimósy se chvěly a orchideje rozvíjely, motýli se třepotali, mouchy bzučely a kobylky
jaksepatří skákaly. Dosud ale scházeli cvrčkové, kteří začínají houst při soumraku, a nádherné rostliny jako Victoria regia, které rozvíjejí květy v tmách a opájejí svými vůněmi líbeznou temnotu. Jaguáři, kteří se vydávají v noci na lov ještě v lidském světě chyběli. Delikátní vůně popínavých orchidejí se ztrácely v jasu slunečného dne. Ale co bylo nejhorší - scházela chvilka ke spočinutí: všude kralovalo Slunce a vedro bránilo životu v rozpuku.
Přihodilo se však, že Velký Vodní Had, který žil v zákrutech řeky nazývané Madeira měl nádhernou dceru, obdařenou zvláštními silami. A tahle dcera si vzala nějakého šikulu z vedlejší vesnice na říčním břehu. Chlapík těžce obdělával svá pole a záhony s maniokem, kukuřicí a sladkými bramborami. Taky pěstoval závor, trochu pálil kořalku, měl tam záhonek tabáku černého jak uhel, mařenu a ještě spousty dalších rostlin.Srdce Dcery Velkého Říčního Hada se však rozesmutňovalo, když viděla, jak jejího muže s ostatními druhy trápí ustavičné sluneční vedro. Byl to muž dobrý, a ona jej měla hodně ráda. V době sklizně býval unavený, div, že z té námahy neonemocněl - a nemohl si ani odpočinout, ani se posílit spánkem, protože chyběla noc!
Slunce vyvádělo pro svou zábavu spousty kousků. Obarvilo načerveno pírka papoušků, co se hodila do čelenek mužů kmene Hadovy dcery. Ta brzy začala nenávidět šumící říční proudy, mihotající se v sluneční záři. Byla rozhněvaná, protože věděla o uklidňující temnotě nazývané ?Noc?, té, která pobývala na dně řeky, kam ji kdysi její otec vzal. Noc byla obývaná všemi druhy tvorů, zvuků a jevů. Indiáni nikdy neviděli noc.
Dcera Velkého Vodního Hada se pláčem svěřila svému mužovi:?Musíš něco vyřídit mému otci. Dá nám Noc ze dna řeky. Teprve potom poznáš, co znamená spánek.?
Muž jí odporoval:? Co to zas povídáš za blázniviny, ženo? Jenom den existuje, krom něj nic není!?
Ale ona mu odsekla: ?Noc existuje! Pošli tvé služebníky, ať přinesou Noc!?
Muž se nezmohl na odpor a zavolal své nejsilnější podržtašky. Řekl jim:? Vydejte se do sídla Velkého Vodního Hada na konec Veliké řeky a vzkažte mu, že jeho dcera potřebuje klid, nadcházející s temnotou. Jeho dcera také touží po rose, přicházející s Nocí, když se chystáme ke spánku. Řekněte Hadovi, že štěstí jeho dcery závisí na příchodu Noci. Bez Noci najisto zešílí.?
Tři podržtaškové se vydali na cestu. Sedli do kanoe a vydali se po proudu. Při plavbě viděli ohromné aligátory, jak se vyvalují na písečných březích, spatřili obrovské stromy , které se málem dotýkaly nebes a klenbou větvoví zastiňovaly řeku, dováděly na nich hejna vřeštivých opic a houfy pestrých papoušků ? a zdálo se, že ty stromy rostou již od počátku věku.
Konečně našli Velkého Vodního Hada, stočeného v hamace, an hlasitě chrápe. Jeho chrápání znělo jako hřmění přicházející bouře. Had měl hamaku zavěšenou mezi dvěmi palmami miriti na říčním pobřeží. Mužové tiše přirazili keňu ke břehu a pomalu přistoupili k Hadovi. Byl to starý, trochu mrzutý, ale dobrotivý duch, který právě schramstnul vzrostlého tapíra i se štětinami, takže byl víceméně dobře naložený. Na dosah měl misku s maniokovým pivem caxiri. Mužové nejprve ohlodali pečenou tapíří oháňku, co se tam jakoby válela mezi vařenými manioky, protože cestou přece jenom vyhládne.Velký Vodní Had se ale dal těžko probudit ? lechtali ho stéblem, zdvořile pokašlávali, chrastili náhrdelníky, a nakonec mu zmáčknuli nos. Což zabralo. V okamžiku sebou mrsknul a postavil se před nimi v celé nádheře.
?Kdo jste, hrome, a odkud se tady berete??, ptal se Had, ? a co zase chcete??
?My Nic nechceme! Převzácný Hade, poslala nás za tebou tvá dcera pro Noc. Tvůj zeť má fůry těžké rachoty, a ještě nikdy nepoznal spánek! Tvá dcera se ukrývá před jasem dne, protože světlo bolestně oslňuje její zray. Den za dnem se víc a víc propadá do žalu a její muž se obává, že by mohla zešílet.?
Hada to zas tolik nevytočilo, svinul se a řekl podržtaškům:? Rodinné záležitosti tady řešit nebudeme.Trápení bude ještě dost. Počkejte tady, než se vrátím.? Potom se proplazil mezi muži a ponořil se do řeky. Hladina se zvířila, když se Velký Had ponořil na říční dno, jakby se tam otočila pramice. Byl dlouho pryč. Podržtaškové si mezitím obhlédnuli plácek, a tak trochu si jej obšlápnuli. Veliký Vodní Had se nakonec vynořil s velikým plodem tucuma, ještě chladným z hlubin řeky a podal jej mužům. Ořech byl na špici proražený, s otvorem zalepeným pryskyřicí.
Když jim Had kouzelný ořech podal, varoval je: Neotevírejte ten ořech, jinak všechno zmizí v temnotě. Pouze má dcera umí jednat s Duchy Noci. Až se vrátíte, předejte jí kouzelný ořech a ona už bude vědět, co má učinit.? Když to Had řekl, vlezl zpátky do hamaky a řekl podržtaškům, ať okamžitě vysmahnou. Skočili do kánoe a dost rychle pádlovali pryč.
Jak si tak zčerstva pádlují, uslyšeli z ořechu divné zvuky. Nikdy předtím tak hrozné zvuky neslyšeli! Jeden podržtaška navrhoval, ať ořech otevřou a podívají se, co se v něm skrývá. Jeho forhont ale nesouhlasil:?Né?, říkal, ?nedělejte voloviny.? Ale potom se ozvaly další zvuky, a ty byly ještě hroznější:? Šáj-šáj-šáj? a ?Tem-tem-tem?, jakby začla hrát nějaká podzemní kapela - - tyhle zvuky se opakovaly jako nějaká prazvláštní ukolébavka. Úplně jakoby se nechumelilo, podržtaškové zapomněli na příkaz Velkého Vodního Hada, otevřeli tucumový ořech a nastal pekelec: všechny líbezné zvuky Noci rozepjaly perutě a rozletěly se mžikem vůkol.
Nocí zaznělo skřehotání žab, cvrlikání cvrčků a houkání sovy murucacatú. Řečeno slušně, tohle zacházení s Nocí podržtaškové nezvládnuli. Pádlovali zběsile pryč, ale Noc z ořechu tucumá plynula dál. Obloha potemněla, vzduchem zavanula vlahá svěžest, rozsvitly se hvězdy, a když jejich milý jas zesílil, tvorové noci šupajdilil, plazili se, mrcasili se a vybíhali a vyletovali z ořechu tucumá, směřovali na všechny strany a postupně obydlovali noc svými tajemnými zvuky. Vyděšení podtrržtaškové nevěděli, jak temnotu nacpat zpátky do díry v ořechu, protože temný proud Noci nešlo zastavit a proklouzával jim dlaněmi jako jemný černý prach. Víření nočních tvorů, měsíční zář a krůpěje rosy vzlétnuly od těch zvědavců a dočista vplynuly do noci.
Zatím daleko ve vesnici se najednou probudila Dcera Velkého Vodního Hada, šťouchnula do muže a řekla:? Můj otec nám poslal Noc, a ti tví podržtaškové ji osvobodili!?
Žáby začaly svůj první noční koncert: ropuchy skřehotaly, žáby kuňkaly, sovy a sluky začaly houkat a kuvíkat. Noční lelkové jurutai a sovy acuraná začali šumně svištět tmou a naplnili temnotu lesa svými skřeky.
Podtržtaškové připluli do vesnice a předali otevřený kouzelný ořech. Muž Dcery Velkého Vodního Hada se zhrozil, když viděl, že se v ořechové slupce skrývají už jenom žhoucí zraky jaguára. Kanoe na řece se ztratily. Z vesel se staly ryby a z provazů anakondy. Všechno v lese i v řece se docela proměnilo. Muž zakřičel na ženu:? Co jsme to učinili? Musíme zachránit den! Všechno se ztratilo!?
Žena si odhrnula vlasy na stranu a řekla mužovi:?Přestaň bědovat, rozdělím Den od Noci; neměj strachy, zavři oči a čekej.?
Muž vynadal podržtaškům a Dcera Velkého Hada ty tři zvědavce proměnila v opice, protože neposlouchali návod k použití. Od těch dob si opice dělají, co je v tu chvíli napadne. Mezitím Noc spřádala kolem Hadovy Dcery a jejího muže úklady. Jakmile se muž chystal usnout, zazněl mohutný chór žab, cvrčků, řev zvířat, šumění ve větvích a bzukot myriád křidélek nočního hmyzu. Měsíční svit ozářil stezky jaguárům. Sovy začaly lovit a netopýři s hvízdáním svištěli kolem její hlavy. Hadova dcera se opřela o palmy u vchodu do chýše a sladký noční vítr zavanul, až se celá noc rozvoněla. Zakrátko ucítila slastnou dřímotu. Když procitnula, odhrnula si vlasy na druhou stranu, sesbírala do nich zbytek noci rozptýlené vůkol a napěchovala ji zpátky do tucumá. Venku ponechala jenom temnotu, která připadla lidem ke spánku a odpočinku.
?Vzbuď se, muži!Pohlédni, všechno zase uplývá jak má, papoušci vesele skřehotají, vítajíce sluneční rozbřesk. Noční příšery zmizely do svých úkrytů. Hvězdy se skryly před slunečními paprsky a okvětní lístky Victoria regia se uzavřely.? Od těch dob Noc přichází po Dni a přináší lidem odpočinek.
Tak přišla na svět Noc .

z Amazonských Medů

První lidé
Za dávných dob, v legendárních časích, kdy duchové žili na nebesích bez trámů a předkové Yndů obývali svět v temnotách podzemí, žili byli dva kouzelníci: Aroteh a Tovapod. Bytovali na zemi, kterou sdíleli vespolek v chajdě jak Sókrates a Ísokratés, a měli řácky nasyslené zásoby kukuřice, sladkých brambor, papájí, ořechů a hojnost guave, kasavy, zvěřiny a zemních želv. Plodiny rostly samy a hojně jako v zapomenuté pohádce, Aroteh s Tovapodem louskali ořechy a loupali klasy, div jim z toho nevypadaly vlasy. Kukuřičné palice štosovali na hromádky kolem chajdy a ořechy sypali do džbánů z kalabas. Aroteh s Tovapodem si dobře debužírovali a rádi by našli ještě někoho dalšího do té svojí vypráskané společnosti, aby mohli provozovat amazonskou trojku v mariáši a podobně. Jednoho krásného dne Aroteh zjistil, že jim někdo řádně prohrábnul zásoby, neřkuli popelník. Řekl o tom Tovapodovi a domluvili se, že si na toho neznámého počíhají, aby zjistili, ký cápek jim znárodňuje věci tolik zgruntu. Hned té noci, zatímco Aroteh spal, se Tovapod ukryl pod jacarandový strom a z přítmí pod větvemi se díval k hromadám klasů okolo chajdy. Najednou zaslechnul šustnutí jak zpod myšího chvostku, a jak se tak zčerstva díval na kupky kukuřičných klasů, spatřil ruku sahající po jedné kalebase. K té ruce patřila ženská, jedním slovem: šťabajzna! Když spatřil onu krásnou ženu, pozdvihující se v přísvitu prvního předjitřního světla v celé nádheře, uvědomil si, že spatřil prvně dokonalost samu, a šel do vývrtky. Žena potichu přešla k další hromádce klasů, ale když zaslechla Tovapodův pohyb, zastavila se. Tovapod strnul. Když se neozval žádný další zvuk, pokračovala žena ve svém byznysu a dál si nabírala zrní a guave do fěrtochu, a nakonec zmizela, jak se předtím objevila. Rozplynula se. Byla fuč!
Tovapod běžel k místu, kde ta krásná neznámá zmizela. Opatrně začal zkoumat místo doličné a zahlédnul, jak se do malé jamky zahrabávají lidské ruce. Skočil tam a začal odhrabávat hlínu z dolíku. Uvažoval, že takovou malou jamku nejspíš používají nějací maličcí lidé, co se jich vejde dvacet do jedné střídmě zařízené místnosti s klikou zvenčí, ale když se podíval otvorem, který odkryl, spatřil mnoho staveb v rozlehlém podzemním světě. Tovapod se pokusil otvor víc rozšířit, ale šlo to víc, než ztěžka, protože mu překážely balvany a s těmi nešlo pohnout.
Nakonec šel probudit Aroteha. Vyprávěl mu o podzemním světě, o jehož existenci do té doby vůbec nevěděli, a potom Aroteha požádal, ať jde k Větru vyprosit pomoc. Tovapod chtěl požádat Vítr o jeho sílu a proudné vanutí, aby se mohl řádně opřít do balvanů v díře a uvolnit cestu do podzemního světa.
Vítr souhlasil a zapůjčil Tovapodovi větrnou sílu a proudivý van, takže Tovapod s Arotehem odstranili balvany snadno z díry. Kouzelníci užasnuli nad tím, co spatřili: ve spodní zemi žily stovky lidí prazvláštních podob: prsty měli srostlé blanami, jako mívají kachny, protáhlé brady co horští kozli, zato rohy jim trčely ze všech částí těla a z hlav, nosy měli krátké, dlouhé, všelijakých tvarů a velikostí a ostré zuby jakby jaguáří koťata. Vypadali děsně, rostly jim chvosty a vypadali více jako zvířata, než jako lidi. Jeden by řekl, že stáli Hieronymu Boschovi modelem!
Aroteh zavolal na podzemní lidi, ať vylezou direktně ven otvorem, který s Tovapodem rozšířili silami Větru. Přítel Vítr se opíral Tovapodovi do zad jako jeho tichý vějící společník. Zatímco ubíhal čas, lidé se skulinou drali ven jako říční proud, který skáče korytem ze svahu přes kameny, pění a zurčí, šíří líbeznou vůni a ovlažuje vzduch, po jeho březích poskakují konipasi jako mžik a v proudu se kolébají svalisté ryby, ploutvemi kmitají a máchají jako ptáci ve větrných proudech, nevidných a vířivých ? anebo motýli, co se na horských pláních sesedají kolem kaluží v pestrých mračnech, aby se napili z nebeské louže, když vůkol pouhé kamení, suché a žhavé, na kterém lišejník vzdoruje ? ó, řeko, ty jsoucí živle, nádherná struno všech tónů života, jak se sbíráš z plání a svahů, listím prosakuješ, pramínky se splétáš a klop! klop! zemskou tíží tažena pílíš k tůním a k mořím v ustavičném plynutí molekul a kapek, třpytných krůpějí dne a temných kanutí noci ?? ano, za nocí řeka vypadá jinak, vine se jako černočerný úhoř pod zrcadlenými hvězdami a bouřnými mraky, nese zvuk do daleka plynoucí resonancí a ty musíš být jako myška na břehu černého vína čepovaného hvězdnatým stínem, jsoucí a neviděný.
Aroteh se podivil, jací ti lidé byli a jak přežívali v podzemí, podobni krtkům. Bylo čemu se podivit! Když spatřili východ z podzemí, jali se doň drát jak velká voda, ale otvor byl pro všechny úzký ? aby mohli v zástupu a bez tlačenice. Aroteh se díval, zda mezi nimi zahlédne tu krasavici, ale jenom jednou se mihla, hned zase zmizela v davu. Lidé proudili ven ke světlu a tu začaly Tovapodovi docházet síly ? bylo toho na něj přeci jen hodně. Nakonec klesnul pod tou námahou a balvany zavalily díru do podsvětí jednou provždy. Na povrch se dostaly stovky podsvětních lidí, a ti začali zčerstva vyprávět, jak to bídně s nimi bylo. Živili se předtím jenom palmovými plody, a tím, co tu a tam přinesla z povrchu ona krasavice a ještě jedno dítě ? ti jim nosili kasavu, jamy, banány dřív, než nastal den. Jinak se tam v podzemí potloukali od ničeho k ničemu a za moc to nestálo. Kdyby tam byl alespoň Magor, ten už by naznačil podzemní program, ale Magora tam nebylo, takže vlastně jenom živořili zcela bez třetí kultury.
Když vylezli z podzemí, utábořili se kolem chajdy našich dvou kouzelníků. Ti se na ně moc dlouho nevydrželi koukat, aniž by se jimi nezačali zabývat čili jim začali upravovat fazónu: pilovali jim zuby, odštipovali rohy, zatlačovali brady a vykrucovali nosy, tupírovali uši a chvosty ? no, trvalo to nějaký čásek, než začali vypadat k světu ?? i když, podíváte-li se na lidi dneska, řeknete si: neměli přece jenom některé nechat přirozeně? Takhle všichni vypadají jak jeden odlitek a div, když se ukáže nějaký exot! Buďme rádi, že jsme, jací jsme.
Skončivše s úpravami lidského designu, Aroteh s Tovapodem vzali na se neméně obtížný úkol: naučit lidi zpívat. Dneska to bereme jako běžnou záležitost, ale první lidé se museli nejprve naučit intonovat, aby mohli začít mluvit. Ze samotné přírody se to naučit nemohli, protože šum vody, hukot větru a zpěv ptactva či řev zvířat člověku nic neříká. Jistě, třeba zpěvný drozd umí přezpívat navečer v tónech své písně všechno, co se ten den doslechnul, ale víc neumí. Lidé se naučili zpěvné vokály a drnčivé konsonanty, naučili se skládat hlásky do významových slov k označení skutečnosti a hnutí mysli ?? nu, a potom jim Aroteh s Tovapodem dali vale, zalezli zase do své chajdy a lidé se začali rozcházet po Zemi. Stali se z nich pozemšťané ve své rozmanitosti a začali vzdělávat své písně a řeči.

Vodní lilie
Na nebesích svítí myriády hvězd. Jsou různý party, jsou různý spolky, podniky, strany, kluby a státy, které si hvězdy dávají do znaku, anebo na vlajku, což dokazuje hodnotu hvězd jako symbolu dokonalosti, ke kterému se třeba blížit ? ale jsou to jenom symboly, hvězdy malované. Jediná hvězda, jež ač symbolem, zároveň skutečná je Luna ? Hvězda romantiků a věru, romantičtí pozemšťané zvolili si nejlépe. V mýtech a pohádkách mívá Luna proměnlivý rod ? někdy jako ženská bohyně Seléné, jindy jako mužský bůh Sín či pohádkový Měsíčník, a dokonce někdy bývá králíkem stočeným do klubka, nebo beránkem: zvesela může být kosmickým syrečkem, anebo plackou řádně natřenou máslem a medem. Ve skutečnosti je kosmickou planetkou, odrážející chladně peřeje slunečního světla jako zrcadlo do pozemských nocí, tělesem, které ovlivňuje příliv a odliv mořských vod, růst všeho živého a cykly plodnosti. Napadá vás, co ještě Luna může být? Tolik zkoušíme, co ještě lze, a přitom všechno končí smrtí ? ano, Luna byla i Průvodcem smrti se stříbřitým světlem, jež spatřujeme zavřenýma očima.
Kdysi dávno, jedné pradávné ohvězděné noci vyprávěl starý náčelník Yndů ve vsi na břehu řeky Madeira příběhy kmene svým dětem. Zapálil si řáckou fajfku, motýli voňavého tabákového dýmu vzlétli k nebesům a začal vyprávět, jak předkové jejich Yndové starodávní naučili se vládnout ohni a jak vznikla noc. Mezi archipely hvězd plul klenot Luny co nebeská bárka, vroubená růžovou koronou jak vodní lilie, klidně se pohupující na hladině nebeského rybníka. Když se jedno z děcek optalo náčelníka, odkud vzešly zářící hvězdy, náčelník se pousmál a odpověděl: ?Než se pustím do vyprávění o hvězdách, povím vám báji o Měsíci a o původu Velké vodní lilie.
Měsíc je obratný bojovník a při úplňku se obrací k Zemi, aby se oženil s milovanou pozemskou dívkou. Mnohé z hvězd na nebi jsou yndské dívky, které se provdaly za Měsíc. Hvězda, kterou vidíte zářící jasně nade všechny se nazývá Nacaíra, nejkrásnější dívka z kmene Maué. Ta vedle ní se jmenuje Jan?, nejkrásnější z žen lidu Aruaques. Nyní vám budu vyprávět příběh, který se tehdá přihodil, když bejvávalo dobře. Inu, když se řekne Ynd, mnohý člověk si jenom řekne: ,Jau, něco mě píchlo.?
Je jako květina člověk: nakrátko vykvete,
chvíli trvá, a potom zmizí navždy.
V našem kmeni žila kdys krásná dívka Naía. Byla dcerou náčelníkovou a doslechla se kdysi, že Měsíc byl silný bojovník a neodbytný nápadník. Snila o tom, že se jednoho dne stane stejně tak statečnou. Myslela na Měsíc tolik silně, že začala zapomínat na okolní lid, a pro svou lásku k Měsíci opomíjela muže vlastního kmene. Odmítala všechny nabídky k sňatku jenom pro svou touhu po Měsíci.
Nuže, dívka Naía se vydávala do lesa najít Měsíc, vábena jeho stříbřitým kotoučem, jak se proměňuje v srpek, mizí a zase dorůstá ve svém kosmickém cyklu. Prodírala se houštinami v ztemnělém lese, nic nedbajíc o větve a trny, jež jí zraňovaly jemné paže. Noc za nocí se vydávala za Měsícem, aby se s ním střetnula na místě, kde vychází, anebo kde klesá za horizont. Měsíc jí však stále utíkal, zapadal za kopce, nebo se skrýval za stromy. Naía v zoufalství zpívala Měsíci milostné písně, volala k nebi výzvy, ať na ni počká, ptala se jej, kde odpočívá, že se mu touží odevzdat. Ale Měsíc byl k jejímu volání hluchý; ani když se mu Naía chtěla zavděčit svou krásou a mládím, Měsíce její toužebné vzdechy nechávaly chladným a dál plynul nebem jako zamlklý český knedlík.
Lidé ve vsi si povšimnuli, jaké touze po Měsíci Naía propadá; prošla snad již všechny stezky ze vsi do pralesa, prošlapávala nocemi za měsíčného přísvitu cestičky nové, kráčela přes bludné kořeny a spleťmi lián ? a její zpěv se stával stále čím dál více smutným, její půvab se měnil žalem v pohasínající odlesk, v mlžnou masku zármutku, jejž by rozehnala už jen mocná láska.
Na svých endurech a maňáscích se sjeli šamani z celého kraje k poradnímu táboráku, aby se v konciliu před pečením buřtů poradili a připravili na Naiíno zoufalství mocný lék: vyvařili lektvar z vzácných tajných bylin, kořenů z neprostupných močálů, pupenů z vrcholu majestátních velestromů a lián vroubících odlehlá skaliska. Obřadu se zúčastnili též vesničané v hojném počtu a zpěvohrami, tancem a živými obrazy se pokoušeli rozptýlit Naíinu somnambulní náladu, obtančili její hamaku, aby rozptýlili malomyslnost ? ? ale nic nerozválo chmury Naíiny mysli ? ? od své rodiny a ostatních vesničanů jednoho rána odešla, jak byla, nikdy už se nevrátila domů.
Dostala se k rozlehlému jezeru, kde předtím ještě nebyla. Měsíc se zrcadlil na hladině a Naía vkročila do vody za stříbřitým přízrakem. Dno pomalu klesalo, až musela začít plavat a přitom se ptala chladně jasného Měsíce: ?Chceš mě?? Ale Měsíc mlčel. Naíu zkrušil žal, opustily jí síly a ponořila se pod hladinu, klesala hlubinou níž a níž, ale Měsícem to nehnulo a svítil dál svým ledovým jasem nad lesy.
Když se Naía dlouho nevynořovala, Měsíc poznal, že se utopila, plavajíc za chvějným odrazem na hladině, který nemohla nikdy dostihnout. Pro její cit a na uctivou připomínku jejího skonu ji Měsíc proměnil ve vodní hvězdu ? vznosný list a třapatý květ vodní lilie, která svůj kalich otevírá až s příchodem noci, když Měsíc vzchází na obloze, aby patřil k Zemi.?

O původu ptactva, rostlin a zemních mravenců
Kdysi dávno, když ještě byly dřevěné peníze a Slunce žilo na Zemi společně s Yndy, co pobývají na pobřeží řeky Tocantino, a mnohé z rostlin a zvířat, co známe ještě nebyly na světě, zatímco ta zvířata, co neznáme na světě ještě byla, žil byl v lesích se svým kmenem jeden starý muž. Tenhle stařík byl svědek mnoha zrození a smrtí lidí ze své vsi a zažil mnohá údobí hojnosti a nouze, sucha i povodní. Měl mnoho synů a vnuků, a jeho synové byli zdatní rybáři a lovci na lagunách, v močálech a houštinách pouští lesných. Roky námahy a útrap života se na něm podepsaly bezpočtem jizev a tetování, takže vypadal jako fotbalová meruna. Přesto ale čiperně chodil jak říční konipas, vládla mu dobrá nálada od probuzení do noci, že se od něj mladíci ještě mohli ledascos přiučit. Měl sice zuby jako noty na buben prohlodaný termity, takže jídal už toliko kaši a kousky ryb a pil maniokové kava, ale na náladě neztrácel, co byl rok dlouhý. Jistě, měl několik žen, ale tak už se někdy v životě stává.
Nu, a tenhle stařík na první pohled vypadal slabý jako ztrouchnivělý klacek, ale dobrá nálada mu nedala zeslábnout. Ostatní lidé ze vsi, sousedé, parťáci a kamarádíčkové si často říkali, že vydrží nejvýš do švestek, že by měl udělat poslední pořízení, urovnat pohledávky na baru, v dopravních podnicích a podobném šmejdu, v koloniálu kde visel za buřty, aby odešel s vyrovnaným saldokontem a úřad potom neproháněl potomky kvůli nevyrovnaným účtům, ač dluhy po mrtvém jsou nepřenosné a tank nějank už k životu paří.
Jednoho krásného dne se vydal k staříkovi šaman, aby zhlédnul jeho zdravotní stav a vynesl anamnézu. Co ale spatřil v jeho zracích, jej ? mírně řečeno ? vyvedlo z míry. Šel se proto zeptat Slunce, vypověděl mu, co viděl za záhady v staříkových očích, načež mu Slunce odpovědělo, že staroch nezemře. Ten zatím klidně na břehu bánil fajfku a chytal ryby k večeři.
?Chodíval ke mně pro radu, a bude proto jedním ze stvořitelů,? vysvětlilo Slunce adekvátně svůj verdikt.
Šaman byl z toho krapet na větvi, podívál se na Slunce, zdali si z něj neutahuje, ale Slunce mu jenom řeklo: ?Teď běž fofrem a přiveď s sebou nejsilnější bojovníky. Vydáme se do lesa něco provést.?
Šaman sebou mrsknul, přitáhnul chlapíky ke Slunci a hurá! do lesa. Následovali Slunce, které neslo mísu ze želvího krunýře. Šli dlouho přes kamenistou pláň, pak mokřinou přes potůček, potom přes mlžnaté jezero a nakonec hustým lesem. Když došli k vysokému stromu pequé, pustili se do práce: vytáhli mačety a začali klestit keře a stromy okolo: ohromné fíkusy, ořešáky a ořešpruty, palmy s věnci orchidejí a křoví, co ho tam bylo. Koncem dne už tam byla hotová mýtina, obklopená neprostupnou zdí lesa. Uprostřed se otevíral výhled na jezero modrého nebe. Muži se dívali trochu zjara, protože nebe zas tak často neviděli, neb jim výhled zastíraly rozkošaté koruny mohutných stromů. Když skončili s mýcením palouku, Slunce jim řeklo, ať přivedou z vesnice našeho staříka. Jak se s ním vrátili, Slunce ho posadilo doprostřed mýtiny a přikázalo šamanovi, ať mu oholí vlasy a nasype je do želvího krunýře. Šaman učinil, jak Slunce přikázalo, takže stařík zakrátko vypadal jak oholená tapíří hlava.
?A nyní,? řeklo Slunce, ?vezmi několik vlasů a rozhoď do vzduchu tu kštici, ať ji roznese vítr.?
?Proč zrovna já mám tohle dělat?? skučel šaman, ale nic nebylo platno. Slunce mu řeklo, ať si nechá řeči napotom a dělá, jak mu káže. Šaman sáhnul do želvího krunýře, nabral hrst vlasů a rozhodil do vánku. Všichni zírali, když se vlasy ve vzduchu proměnily ve velikého kondora s lesklými černými perutěmi. Když kondor odletěl, Slunce šamana vyzvalo, ať rozhodí vlasy znova. Když rozhodil hrst staříkovy kštice, vlasy se v trávě změnily ve velkého krocana křoviňáka, který hned odběhl do lesa.
?Pokračuj,? pravilo šamanovi Slunce, ?rozhazuj dál vlasy do větru.? Vlasy se změnily v pralesního dropa, který je velký jako člověk a mohutné tělo nosí na silných nohách. Z dalších špetek vlasů vznikli arové a papoušci, co s křikem létají pod korunami stromů v houfech pestrých, šedí, modří, žlutí a nakonec zelení. Potom vznikli tukani, co skřípou zobany. Z dalších špetek vlasů vznikly bílé volavky se šešulkami a čápi s dlouhýma nohama, taktéž bukačové, co sedají jako mudrcové, kormoráni, co mají siluetu do kříže a zobák jako rybářský háček, ledňáčkové s nebešťansky třpytným peřím, kolpíci, co umějí chodit po bahýnku a lžičáci se zobanem jak bumbátko na maté a chmejřím růžovým jitřním a ibisové s karmínovým. Rozletěli se nad les v pestré paletě barev a s pokřikem i melodickým zpěvem. Co z vlasů vznikl velký pelikán, jenž střádá ryby v zobanu a hruď mívá rozdrásanou od mláďat do krve, Slunce řeklo šamanovi: ?Vezmi nyní zbytek vlasů ze želvího krunýře a vyhoď všechny do vzduchu.? Šaman vlasy rozhodil do větru a vznikli malí ptáci: zářiví kolibříci květinoví kouzelníci, modrokřídlí papoušci titěrové drandící po stromech nahoru dolů a zas, báječní lyrochvosti s koncertními chvosty jak z vlysů na stěnách koncertního sálu i překrásní quetzalové, co jim z hnízda visí vlečka smaragdová i třpytiví manakinové, co by pořád jenom besedovali ? ti, co uměli létat rozletěli se a rozesadili po stromech a pozemní rozeběhli se do houštin se slepičí čiperností. No prostě paráda!
Když se všechno ptactvo rozeběhlo a rozletělo do lesa, šaman se optal Slunce, co teď bude se staříkem.
?No co by,? řeklo Slunce, ?stařík se bude mít senzačně: dostane se mu důchodu jako ještě žádnému: ptactvo mu bude houst čarokrásné hity a blažit ho, až mu za odměnu proměním jeho tělo.? Jak Slunce řeklo, tak udělalo: šaman s ostatními muži se vydal po té celoživotní fušce zpátky do vsi starou známou pralesní cestou ? a stařík? Slunce jej proměnilo v užitečné rostliny: jeho tělo se změnilo v mohutný a nádherný strom guave; z jeho prstů vyrostl tabák, jenž dává mír, jeho uši se změnily v sladké brambory a jamy; z jeho žeber vyrostly banánovníky; z nehtů na rukou vznikly kaševové ořechy a z nehtů na nohou kukuřičná semena.
Za několik dní se Yndové vrátili na mýtinu a spatřili, jak se slova Slunce vyplnila. Ochutnávali plody z rostlin a viděli, že se změnily také staříkovy brvy a obočí: vznikli z nich zemní termiti, co se živí ztrouchnivělým dřevem a odumřelými rostlinami, které padnou v deštném pralese na zem. I proto lze říci, že stařík od řeky zůstal žít.
Navždycky a pro všechny.

Kamna v proudu (Hugo Haasovi)

Řeka se marnivě leskla v červencovém poledním slunci. Pod větvemi pobřežních křovin se dusně tetelil vzduch, hmyz bzučel a krovky brouků praskaly žárem ? jen ti se hýbali, ostatní tvorové spali v úkrytech, zmožení vedrem. Na příkrém břehu se prodíral rybář houštinami svízelů a kopřiv. Drcené rostliny vydávaly hořkou vůni, mužovi vyletovaly až ke tváři obláčky pylu. Takoví muži dokáží s pánví obejít celý svět.
Zastavil se u zátoky s průzračnou vodou. Dno prudce klesalo do hloubky a mizelo v černi. Na krok od břehu se na hladině houpal náplav čerstvě posečené trávy a vytvářel souvislý pás, pod který nepronikl jediný sluneční paprsek. Rybář se zahleděl do příšeří a pozorně klouzal zrakem z jednoho konce přítmí ke druhému. Zahlédl válcovité tělo mohutné štiky ? a vedle ní další a za ní třetí. Štiky vypadaly jako své vlastní stíny. Tam, kde ústila zátočina do hlavního toku zahlédl poslední štiku, dlouhou jak roura od kamen.
Rybář se přikrčil a z chlebníku vytáhl plastikovou krabičku, odklopil víčko a rozplétal zamotané třpytky. Krabička mu však náhle s plechovým zarachocením vyklouzla z prstů rozechvělých vzrušením, ozvalo se šplouchnutí a tam, kde předtím číhali nelítostní říční dravci bylo pusto. Rybář si zul rozmrzele boty a vešel do vody. Posbíral z kamenitého dna třpytky a ukládal je do pouzdra. Bylo to snad tím, že slunce pálilo, až hlava třeštila ? před očima se mu náhle zjevila idea krabičky s automatickým systémem proti zaplétání trojháčků a otloukání třpytek, prostý přípravek, založený na přítlačných pružinách a... konec řešení mu unikl na poslední chvíli.
Lovec si rychle obul plátěné polobotky a spěchal do chaty u jezu.Na zápraží opřel prut a na stole pod oknem v rychlosti načrtl první nákres. Pokračoval bokorysným pohledem, příčnými řezy, napadala ho další řešení. Nakonec s uspokojením vstal a postavil konvici s vodou na kamna.
Při kávě se zálibně probíral začmáranými kusy papíru.
Má krabičko!, stvořil jsem tě jako pomocníka všem rybářům, až budou stát na březích pstruhových bystřin, bojovat s albacore na mořských pláních, nebo v bahnitých tůních amazonského pralesa zápolit s arapaimami; jak snadné řešení, už se nikdo nemusí potýkat se zamotanými, pestře malovanými a matově kovovými třpytkami pro lov dravců!
Jsou japonské lakované pudřenky s reliéfem, který vzniká postupným proškrabováním lakových vrstev, že spodní vrstvy laku prozařují jemnými lazurami, jsou javánské bedýnky z vonných dýh; jsou plechové krabice na kávu a kakao, které roky udržují vůni; jsou ocelové kufříky na hasáky pro řidiče, a moje krabička!
Na patentovém úřadě jsem si vyzvedl přihlášku. Pročítání pokynů mi trvalo hodinu, půl dne mi trvalo, než jsem je pochopil, ale nevadí, krabička dostane své patentové číslo, bude se vyrábět a půjde do světa a potěší rybáře všech světadílů. Dva dni jsem rýsoval výkres, upatlané pauzovací papíry padaly zmuchlané pod stůl a strašně jsem se mučil, aby už ty výkresy spatřily světlo dne.
V úterý ráno jsem se vzbudil a hlava mě bolela, jak by mi na ni spadla cihla. Noc předtím jsem se svým sousedem oslavoval dokončení výkresu, pili jsme bezinkovou limonádu a koukali na televizi. Skládal jsem rozházené papíry do desek a hele!, na výkresu byla skvrna od hořčice, to jak jsme jedli debrecínku.
Oslavovali jsme znovu, ale náš večírek proběhl daleko skromněji, nasypali jsme šumáky do sklenic s vodou, a když jsme je vypili, šli jsme se ještě projít po ulici.
?Ale povedla se ti ta škatulka,? řekl soused u výkladní skříně s botami vroucně.
?To víš,? odpověděl jsem. ?Koupím ti sandály, hned jak mi začnou přicházet poplatky od výrobců.?
Soused mi cestou domů prozradil, že dlouho nosí v hlavě nápad na patent ? dveře, které se dají otevírat na obě strany.
?Musíš je přihlásit jako vynález?, řekl jsem před domem, ? takovou myšlenku nemůžeš nechat zapadnout.?
?Měl bych s tím něco udělat?, souhlasil. ?Hlavně ale přihlaš tu báječnou krabičku, byl bych nerad, kdyby se neujala.? Rozloučili jsme se.
Ještě na mě zaklepal.
?Ráno za tebou přišli dva kluci s kytarama, ale já jim řekl, že nejseš doma.?
?To byli Slavíci.?
?A kdy bys chtěl ten výkres dodělat??
?Dneska měli koncert.?


He, v kavárně bylo ticho. Děsný. Seděl jsem na plyšovém křesle u mramorového stolku a čekal na zástupce firmy Bukal. Poznat jsem ho měl podle šedivého svrchníku. Hodinová ručička pouličních hodin se pomalu sunula k pětce.
Na klíně jsem v aktovce schraňoval kopie výkresů svého vynálezu, krabičky se simplexním mechanismem. Krabička byla patentovaná a vznikla při jedné letní rybářské vycházce. Jsem si jistý, že taková ohromná drobnost nesmí chybět v chlebníku rybáře, který to s rybami myslí vážně.
Přede mnou stála sklenice s pomerančovým džusem. Žlutá barva opravdu přivádí pstruhy ke zběsilosti.
V té kavárně se snad zastavil čas. Krátce po páté jsem vstal a rozhlédl se po sále. Sledoval jsem všechny ruce se sklenicemi, některé si s nimi pohrávaly, další je zdvihaly k ústům, jiné zas je svíraly ve vzduchu, aby se nedotýkaly desek stolů, tváře pootočené z profilů a ústa,hovořící polohlasem se hýbala pomalu jako ptačí křídla a barvy nápojů v pohárech svítily jako světla města při rozednění.
Nemluvte nikdy dlouho s člověkem, který vypráví o tom, co se odehrává na pánských umývárnách. Vrátil jsem se a užasnul: sklenice se pohybovaly jako ve zrychleném filmu, tváře se plynule otáčely od jednoho ramene ke druhému, hovor zněl o poznání hlasitěji a fontána vprostřed kavárny naplňovala omamným zurčením vzduch. U dveří stál muž v šedivém svrchníku a rozhlížel se.
Mám už dost honby za výdělkem a prohlížení osvětlených výkladů. Časné probouzení prospívá svěžesti ducha, ale celý den prosedím za mašinou a už mi docházejí síly. Všechnu naději jsem vložil do patentního pouzdra. Zamával jsem na obchodního zástupce, přisedl si ke mně a já mu ukázal výkresy.
?Drahý pane, ? zdvihl ke mně za chvíli rozzářený obličej,? je to unikum! Dokonalost sama!? Hned se vytasil se smlouvou ve třech provedeních. Nebudu mluvit o tlustém plnicím peru, kterým jsem podepsal smlouvu. Nebudu mluvit o bílé kanceláři s klimatizací a kalendáři na stěnách. O podmínkách, které mi nabídli, neřeknu víc, než že byly skvělé.
Chtěl jsem někam ztratit, posadit se a přemýšlet, jak si teď zařídím budoucí život. Nenapadlo mě nic lepšího ? a to bylo výtečné ? než se vrátit zase do té tiché kavárny, posadit se na křeslo za mramorový stolek, objednat si tomatovou š´távu. Červená barva přivádí okouny a boleny k zuřivosti.

O skrytém. Hledání jména neznámé poety.

Polemiky nad knihou Otto Dov Kulky Krajiny metropole smrti jsou jistě přínosné, sama kniha je čtivá. Obsahuje tři dochované básně neznámé básnířky, české Židovky z KL Osvětim, která je při nástupu do plynových komor, doslova na prahu smrti předala strážnému ? ilegální spojce, který je dá předal otci autora, Erichovi Schönovi - Kulkovi.
Věřte, či nevěřte, když jsem ty tři básně pročítal, bylo mi jasné, že skrývají záhadu. Záhady jsou v umění nezbytné. Objevil jsem ji ? zatímco již znalci dávno rezignovali, podařilo se mi navýsost jednoznačně identifikovat jméno zmizelé poety. Je skryto v akrostichu básní My mrtví žalujem (jméno pozpátku ?svana? a Cizí hrob ?SVZANA?.Náhody neexistují. Pro pořádek jsem zařadil i báseň Raději hynu, jež také skrývá záhadu, dosud nevyluštěnou.
Pohleďte sami:

My mrtví žalujem

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže
a náhrobky se neklenou,
ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,
andělé s hlavou skloněnou,

vrby a věnec se zlatým vláknem,
svíčka, jež nikdy nezháší.
My hnijem v jamách, politi vápnem,
v kostech nám vítr haraší.

Vybledlé lebky beznadějí
na ostnatých se drátech chvějí
a popel náš jde do všech stran
v tisíci urnách rozmetán.

Tvoříme řetěz kolem světa,
semena větrem rozvátá,
čítáme dny, měsíce, léta,
čekáme, čas nám nechvátá.

A stále víc je nás tu dole,
bobtnáme, rostem den co den,
už nadouváme vaše pole,
až jednou pukne vaše zem.

A potom vyjdem, strašný řad,
na lebce lebku, s hnátem hnát
a zařvem ve tvář lidem všem:
My mrtví žalujem!


Cizí hrob

Schýlený hrob a puklá helma,
vyprahlou zem déšť neskropí.
V tom hrobě pod sesutou věží
jak cizí v cizí zemi leží
zabité mládí Evropy.
Zavalen vratkým křížem z břízy
ten hrob se mění v hrozný vřed.
A tady cizí, v cizí dáli
jsou mezi kostmi ideály
dvaceti mladých let.

Ne, pomník věru není třeba
v tom tichu na hrobu,
neb nade všemi kříži z kovu,
ten hrob řve stále znovu
svou věčnou žalobu.

Ale až bouře přežene se,
kdo pochopí, kdo pochopí,
že tady v cizím hrobě hnije,
kdo řekne, pro čí utopie,
zrazené mládí Evropy.

Raději hynu
Já vím: Jsou velká slova,
za něž se může mřít,
ta slova podpalují
a zbabělý je klid.
Když volají do zástupu
pod štíty korouhvic.

Však kdo zná staré mámy,
které zůstaly tu samy,
a děti bez tátů,
ten nevěří jim víc.

Já vím: Jsou velké činy
a žádají obětí.
Já vím: jsou skutky reků,
jimiž se posvětí
zisk bezúčelných válek
na dlouhá příměří.

Ale kdo viděl z dáli
zbořené katedrály,
rozbitá města v ohni,
ten už jim nevěří.

Já vím: Jsou velcí muži
s nárokem na věčnost.
krví se vryli věkům
a je jich víc než dost,
na hřbitovech všech krajů
ve stínu četných lip.
Kdo ale viděl v křeči
pod zkrvavenými meči
se svíjet raněné,
ten zná je ještě líp.

Já vím: Jsem malý, bídný,
a možná podlý skřet.
Já vím: Ta moje slova
jsou nebezpečný jed,
a mohou otráviti
váš rozevlátý zpěv.

A přec raději hynu,
na tváři vaši slinu,
radš jako zbabělec,
než mít na rukou krev.

Kdo byla básnířka Zuzana? Jednoznačně česká Židovka, byla z té báječné generace, z které přeživší v roce 1945 vstoupili do krátkého míru, budujíc v počátcích od základu nynější svět. Kolik jí bylo roků? Ze zmínky lze usuzovat, že ke dvacíti. Narodila se tedy okolo roku 1924. Z kultivovanosti projevu lze usuzovat na maturantku, byla reprezentantkou nastupující části československé inteligence, zmarňované válkou.
Poeta nezmizela, básně zůstaly? Jsme tady, Zuzano!


Vít Kremlička

Nikde domov můj

Nikde domov můj
Svařák šumí na ohništi
Dráty v severáku sviští
V poli drny hlínu dmou
Reflektory nade mnou
A to je to zdejší blaho
Propast krásná
Úděl můj
Noční duha
Cesta má

(Tibetiana 2013)

KINO ARKÁDIE

Je to tajemný je to tajemný nádherně tajemný
slova, stále cosi vzniká, na zbořeništi

pálí děda v kostkované vestě nábytek,
herna s biliárem je o pět domů dál,
značkování mořských krav
ohromný lust v kině Arkádie

Ve sladovně se chlapi
hádají, jak dopadne
Bosna, ticho
někdy je strašné ticho, periferie roztřískaná na kusy
škola je zavřená už třetí rok Země nikoho,
skály a kostel a fabriky a chodby pod kopcem
stalo se možná v minulých časech určitě v časích
surovosti

(Cizrna, 1995)