Vojtěch Vacek
(*1993) - pracuje jako redaktor a herní scénárista. Je jedním z organizátorů mezinárodního festivalu Den poezie. Básně a bajky publikoval v literárních časopisech, novinách a antologiích. Jeho texty byly přeloženy do němčiny, angličtiny, francouzštiny, řečtiny a japonštiny. Vydal básnické sbírky Schopní jsou ti s chlopní (2015, edice H_aluze) a Měňagon (2021, Pavel Mervart), za který obdržel Cenu Jiřího Ortena. Hraje v kapele Představy postavy.
http://spisovateledoknihoven.cz/vojtech-vacek/
...
Strkám hlavu do solničky.
Na dně leží stříbrná sfinga.
Nejasně si vybavuji článek,
v němž před ní varovali.
Ale už mě zahlédla.
Oslovuje mě hlasem nasáklým solí.
Je pozdě unikat.
Tlapou mě objímá,
abych přeci nevyklouzl.
Vypráví mi o osamění mezi krystaly,
o hrůze z pepře a fatální omylnosti.
Je neškodná.
U vyprávění se jí klíží víčka.
Uondaná svými významy
usíná za dunivého předení.
Tiše se vymaňuji z jejího sevření.
Mít po ruce,
přikryl bych jí záda dekou.
...
V zídce plotu obíhajícího kolem zahrady
je ukryta zlatá žíla.
V noci přicházejí tlupy zlatokopů s kladívky a majzlíky
a lepí se k zahradě jako by hřála.
Až do svítání ťukají a klopotají ve snaze rozmělnit zídku na prach
a žílu vysát. Zoufalci, nevědí,
že jedině eroze dokáže obnažit bohatství,
které plot střeží.
Když mrzne, pozoruji z okna marnou práci zlatokopů
Zahrada se plní polámaným nářadím,
které občas posbírám a prodám na váhu.
Jsem chudý tak jako oni,
ale pozoruji plot z opačné strany.
Jednoho dne zahlédnu letmý odlesk mezi cihlami
a slunce se rozlije po zahradě.
Na okamžik přidržím u chřípí ten líbezný květ,
než namíchám beton.
Vždyť kdyby se ta chasa plotem provalila,
Nenechala by mi s pokladem
ani milosrdný okamžik na rozloučenou.
...
Vlasy schované v dutinách stromů
učesané hnilobou a zapletené do větví
znají život kůry,
její rytmus,
vztahy se škůdci,
oblíbené pH deště.
Poznáme je podle copu
čouhajícího z otvoru,
v němž bychom spíše čekali vodníka.
Ráno cestou do práce zavadíme pohledem
o pramínek zvoucí k zatahání.
Míjíme-li cop během večerní procházky,
ovine nás příjemná teplota prohřáté hlíny.
A za noci,
za noci kštice vyšlehne
jako maják v hlubokých lesích,
vráskami kůry se prožene pozdrav,
naši tichou přítomnost zasáhne
nedozírná rozloha živoucího.
1.
pokradmu vplut pod límec
čije odlíčené pasti
ze švů prýští
meruňkové ty má nejneradši
rozhlíží se
po štukaturách vyšších pater
po okapech zhrzených že nejsou konvemi
byl by se zdržel
vyučil v chůzi po peckách
uzrál od chodidel
leč je jako meruňka
uvězněn v dvojjediném světě
nezralosti/hniloby
2.
co pro něho znamenal
zrod hroznýše v džungli dní
když objevil záhadné stehy na husách
jež choval ve vejci
uzurpující střed jeho jindy útulné garsonky
smotky peří a jehel
průvanem zahnané na spodní stranu duchny
ohledával bolestnými šoky v nahodilých úsecích dne
neboť vejce průvan násobilo
později:
to období mu zhořklo v ústech
proč ho to tehdy nenapadlo
prostě se vejce na hroznýše zeptat
3.
přijal rybník bez stavidel
obdivovat organizmy
pro něž jsou hvězdy
dešťové kapky dopadající na hladinu
kamkoli se ponořil na kus řeči
objednal si obyčejnou bublinu z bublivodu
za poslechu tichého vyprávění planktonu
pro houstnoucí společenství ryb
obezřetně podepíral
tlustící se led
