Tomáš Míka Klein
Básník, prozaik, příležitostný publicista. Knižně vydal zápisky o pobytu v USA Otherside (2008), komponovaný výbor z básní a drobných próz Ostatky (2014), sbírku inspirovanou prostředím dětského domova Cikánov (2017, v roce 2018 zpracována pro rozhlas) a koláž básní, zápisků a próz Protější svahy (2021). Řada textů zůstává v rukopisech, mezi nimi například novela Celou noc jsem tehdy šel či deníkový cyklus nazvaný Noci, dny. V současnosti dokončuje rukopis sbírky Lesk sazí.
S rodinou žije ve městě Sedlec-Prčice. Učí na gymnáziu v Táboře češtinu a společenské vědy. V roce 2020 získal ocenění Zlatý Ámos pro nejoblíbenějšího učitele ČR. Nejraději se potuluje po svazích takzvané Čertovy hrbatiny, vysedává v místních hospodách a zase se potuluje.
https://www.dauphin.cz/search.html?searchstr=Mo…
***
Sníh,
čistý jak líh,
z načaté oblohy
padá nám pod nohy,
pod nimi se nešpiní,
roztává dřív,
nežli navane
do hlubokých závějí
***
Dotočila se zeměkoule v glóbu,
čaj dohoupal se v bocích konvice,
jen po mně se pořád něco chce
Žena a děti už za dveřmi spí,
až když už můžu, nemůžu spát
Déšť fluše na okno. Za oknem hřmí
Ještěže maličké trenýrky kluků,
na které před šňůrou dlouze civím,
proměňují mě,
až jsem zas někým ale úplně jiným
***
Žijeme životy
od rána k večerům
střásáme mrákoty,
zas uleháme ke svým snům
Střásáme viny
na blízkých, na dětech,
jsme stvořeni z hlíny
a blátem cítit je náš dech
***
Mží
Jaká se uvolňuje tíha,
když pomalu
sklouzává
tobě tílko po pažích
***
Každý okamžik,
který věnuješ svému studu
nebo tomu,
jak ti zrovna visí prsa,
je ztracený
Nahota
je nejlepší způsob
jak najít
svůj nejčistší
fyzický výraz,
nehledě na to
že divák může sledovat
celou práci
těla, každý nádech a
výdech
(parafráze části rozhovoru s Danielou Voráčkovou, tanečnicí skupiny Děrevo)
***
Ze spánku
prý napřahuji ruce
Ano, z vnitřní strany spánku vídám
jak natahuji ruce
po siluetách žen,
se kterými jsem se kdy miloval
nebo si přál se milovat
Ale dosáhnu-li ve snu
k ňadrům kterékoli z nich,
v dlani už cítám
ňadra vždy jediná
***
Při chůzi po cestě
suchý prach skřípá
jiskřivě skřípá
jako kdybych svým krokem
okrajoval kámen
Jako kdyby
o sebe drhnuly
křemeny cesty
a moje krev
***
Zubaté okraje obzoru
řezají polena tmy
Drtí při tom
i suky hvězd
Slyšitelně tiše teď
paprsky praskají
na zapálené hranici
noci a dne
Co z toho
ohně prudkého
do odpoledne zbude mi?
Zšedne den popelem,
zčerná sazemi?
Prohořet může
až k čelisti večera
***
Vždycky chci být
spíš na protějším svahu,
než po kterém právě
jdu. Být tam,
kde na holém hřebeni kývá
se koruna borovice,
ikona
toho, co skrývá,
co roztíná protější svah
