Jaroslav Hromada
(*1945 - †25.11.2023) vystudoval Střední průmyslovou školu, poté pracoval 10 let jako číšník a následně jako mistr v přípravně oceli v Poldi Kladno. Byl členem skupiny umělců Pláňata. Má dvě dcery a je vášnivým čtenářem poezie, beletrie a sci-fi. Léta se věnoval úpravě zahrady a pěstování květin. Před svým odchodem byl v invalidním důchodu.
Poněkud pyšná báseň
Jenom si mě zařazujte
do prázdných regálů Vaší ochoty porozumět,
jen si mne chytejte do lepkavých slibů
věčné přízně
a ochotně se otevírajících spíží
plných knih...
které by jste mi rádi zakázali číst.
Již jsem přeskočil kaluže strachu
vyteklé z Vašich úzkostí.
Nestojím o stíny
ukryté mezi řádky lichotek,
které jako sladké bonbony
cpali jste do otevřených úst mé fantasie ,
kdykoliv začala prosvítat zavřenými víčky
Vaší ochoty vidět.
Je pod kůží mého citu rostoucí jistota,
že oblázek do kterého vytéká čas
z mých hodin
schovaný ve stínu knihovny
-má stejně blízko k Bohu... jako bolest
mého hledání.
Je těžké pochopit řád života a neublížit
nedbale pohozenou myšlenkou...
v čase mezi nadějí a žízní po doteku
těžce zachytitelných vln
křehkého vědomí vesmíru.
Jen si mne zařazujte
vy slepí, ale obdivuhodní mravenci
touhy po úspěchu
beztak již dávno jsme všichni uzavřeni
v sebraných spisech kronik nekonečna
a jenom rozměry naší ochoty naslouchat
určují pomíjivou cenu našeho božství.
Prázdné dlaně
Bůh ve mě umírá smutkem
a já s prázdnými dlaněmi
jak lovec bez nábojů,
snažím se nasytit
prázdné studánky bolestí.
Včera jsem Tě potkal
neschopen oslovit Tě tam,
kde jsi to čekala,
němý ranami samoty
hloupě jsem civěl
do Tvé tváře.
a voda snění
zmizela do ztracena
podobna vyplašeným holubům.
opět jsem zavřel
pláštěnku osamnen1
a uvězněn v dešti smutku
zoufale sledoval
jak umírám v Tvé chůzi.
Jsi pro mne mlhou,
nad řekou mého snění
protékající prsty
mého osudu
do otevřených úst
rodícího se obrazu,
zatím co čas mne upaluje
v bezedné peci samoty.
Ze života
Zrozeni proti své vůli
zmocňujeme se opatrně svého okolí
abychom postupně
sklípky svých zkušeností
naplňovali
podobami našich budoucích
skutků.
Vnitřní krajiny duše
zarostlé lesy našeho dětství
protékají hořké řeky
smutku
z touhy po Bohu.
Jen ten nalezne klíč
od hladových komnat duše,
kdo dokáže se postavit
bloudivým rytířům závisti
a umí rozdávat štěstí.
Bolest je stínem duše
a touha po lásce
je jejím slepeckým psem.
Když vstoupí podzim do života
a na miskách duše není darů
havrani smutku se rozlétají do všech stran
a v stařeckém křiku
marně vyvolávají
zmrtvýchvstání jara.
Je posečeno
andělé se zájmem přihlížejí
posledním křečím naší duše,
která jak opuštěná můra
marně se snaží prorazit
sklo paměti
a spálit se na posledních plamíncích
života.
Rodičovská
Klíčíce ve svých dětech
žloutneme stářím
v rozlehlých prostorách luk
prožitých starostí
a jako malá slunce
rozkvetlých pampelišek
v galaxii louky
našeho současného života,
rozptylujeme ve větru času
křehká semínka
našich zkušeností,
toužíce aby některé z nich
zapustilo kořínky
do živé půdy smíchu dětí
a vzdálily tak
od křehkých těl
jejich budoucnosti
trnité bodláčí ...
všudypřítomné bolesti
života.
Operace a svatba
Operační sál je probuzen
jenom duše se vzpírá,
na podlaze umírá radost - ze života
v kaluži moče.
Tělo je okupováno karavanou
vezoucí bolest
do vyschlého písku vzpomínek
na lepší časy.
Za okny mraky pohřbily slunce
smích žen doléhající odkudsi z ulice
kope do naší úzkosti
jako do prašivého psa
určeného k utracení.
Tiskneme v dlani
poslední peníz na úplatu
a marně hledáme v paměti
ztracené klíče
víry v Boha.
Nazí a vystrašení
říkáme Ano pravdě
netuše jak dlouhé bude
toto manželství.
Přiznání touhy po Bohu
Včera jsem říkal keři zimolezu,
když trpce snášel suchost léta
a celý sladce voněl touhou po včelách,
že opět půjdu s duší na trh
na konopném provazu povedu ji
s nožem skrytým za zády,
kdyby se snad nelíbila
aby mi zůstala naděje ubránit se hladu
a lepkavé trýzni z neúspěchu.
Že vyříznu tu cihlu bolesti
uvízlou v krajinách touhy
po úspěchu svých obrazů,
které přicházejí z bezedných hloubek
ztracených vesmíru
lásky a bolesti.
Že se zbavím pupecní šňůry
sounáležitosti s lidstvím,
s tím černým hejnem ostražitých havranů
vyhlížejících svého zajíce
v nepřehledných prostorách
přetechnizovaného hřiště života.
Beztak je zarostlé
trávou samoty
a ostružiním závisti!
Celá zahrada to viděla,
že již zase krvácím
svému snění do za spánku
a kašlající noc života
bezohledně ve mně trhá
barevné nehty mé fantazie
a palčivě vynucuje
přiznání touhy
po Bohu.
(Kladno 6/1996)
