Nacházíte se na stránce: Autoři / Jan Mikeš

Závěrem

Už nenapíšu ani řádku!
Zanechám svět tu v nepořádku,
a ještě se mu vysměji.
On zavraždil mou naději,
a já tak důvod nevidím,
proč mám mu ještě pomáhat.
Co je mi, sakra, do lidí?
Cit k nim si nechci nalhávat!
Mě každý zradil akorát...
... a nejvíc ti, jež měl jsem rád...
Tak dal jsem srdci okorat...
Dnes z cynismu mám doktorát.

Nevidomý

Tvůj hlas má vůni laskavce
a já vlastně musím říci,
že podobna jsi prskavce
zažehnuté lásky svící.

Ta vůně zpívá o odstínech
palety něhy rudých úst,
tak vypravuj a slova vynech,
a zkus rty svými do mých vrůst.

Tvá krása jiskří hvězdami,
jas jejichž každý pocítí,
a tak se vůbec nezdá mi,
že přes den hvězdy nesvítí.

Kdybych jak rybář vlastnil bárku,
vyplul bych v noci na nebe.
Až narazil bych na Polárku,
uloup bych kousek pro Tebe…

S polárkou potom bychom zašli
do kina spolu na biják.
Život je dárek s lila mašlí…
A láska – ta je zabiják!

Ležíš teď kousek od rybníka,
já verše skládám místo uhlí
a tajně žárlím na plavčíka,
kterému svaly v ocel ztuhly.

Křivka Tvých boků touhou křičí
po dlani slunce, jeho dechu.
Z hedvábí vlasů samet vzklíčí
Tvé šíje, která z plyše mechu

uvádí hlavu do soukolí,
v kterém se vášeň s citem snoubí…
Ach, lásko, buď mou bílou holí,
jsem Tebou slepý – vidím houby.

Svatební

Chci si Tě odít v rudý šat
utkaný z vlčích máku.
A místo šperku chci Ti dát
zlato z hrdel nezpěváků.
Vplést planou růži do účesu
a mezi zuby neplanou...
Půjčím Ti závrat od útesu
a až Tvé oči zaplanou
vášní, já slunce – mravů dbalý –
požádám, ať jde dnes už spát...
Načež červánčí poodhalí...
Až je mi hanba vykládat.
Příroda věru nešetřila
(ač mnohdy dělá drahoty)
a svůdnou krásou opatřila
křivku Tvé bílé nahoty.
Jsi nádhernější nežli sen,
co zabloudil za obzory...
A ladná jak cval u klisen...

Cenzurováno!

Ráno pak rosu poprosím,
ať Tvoje horké tělo zchladí.
Modré Ti z nebe nanosím,
a ježto ke Tvým očím ladí
ta barva, tedy z blankytu
svatební závoj ušije
jehla paprsku úsvitu
s něhou, jež ve Tvé duši je.
Pak za potokem na návrší
(beze svědků – jak jsme chtěli)
oddá nás mrak, z nějž nezaprší...

Dokud smrt nás nerozdělí...

Vánoční

Štědrý den ve fraku pozvedá sklenku.
Zvoneček zacinká, farář zve na žalmy...
Ježíšek zapomněl pod stromkem plenku,
takže – jak obvykle – k Vánocům nasral mi.

Netečný

Netečný k svému rodišti,
lhostejný ke své bolesti,
už léta sídlím v sídlišti
a vleže čekám na štěstí...

Koukám se, jak se drolí zdivo
v ruinách, kde stával rodný věžák.
Zvětral jsem s ním jak staré pivo...
... kterým já být, byl bych ležák.

Deník

I.
Minula prvá noc, den druhý máme tu.
Den s cejchem úklidu v mém tichém Kastelu.
Pečlivě před prahem činů svých zametu
a pak svou mrtvolu do peřin zastelu.
Pod dekou vzpomínek duše má třese se
mrazivou samotou. Prosím sny – pomozte!
Na lože přilehla si ke mně deprese
a voní po Tobě, a voní po hostech,
které jsem nepozval, kteří tu nebyli.
Po hostech vylhaných jak důvod pro žití.
Na vrata nočních můr mysl mou přibili.
Nesnaž se chápat mě. Bozi jsou složití.

II.
Pak přešel další den, soumrak a svítání...
Kdo by to počítal? Já teda vážně ne!
Jen račte, démoni, tady jste vítáni,
v mé kobce zatuchlé, prachem let vražděné.
Tady jsem vládcen já! Králem všech nemocí,
které sem po nocích zanesli potkani.
Tady je konečná všech kladných emocí.
Pach tupé bolesti vsákl se do tkanin.
Tak jako mumii mozek mi vysály,
bolestné představy, že si Tě jiný vzal.
Hle, slovem ďáblovým rozkvetly misály
a já jsem jediný, který to nepoznal.
III.
Léto se propíná pod křečí podzimu.
Zas – jako každý rok – prohrává vzápětí...
Smrt listů v barevných kabátcích na zimu
dojímá stejně pak... Vrah stal se obětí.
Sousedi pro zápach burcujou hasiče.
Že prej sem asi skáp, že sem se z toho pic...
Vlezli mi do bytu s použitím paklíče...
... temno jak v márnici, smrad jako u vopic.
Našli mě pod trámem se smyčkou v zasnění.
Já snil jsem o lásce (velké jak právě trám).
Tak konec tyjátru. (Konec i básnění!)
Dostal sem příkazem, ať prej si vyvětrám.

Pocta prokletým básníkům

Psát básně oslavné nemívám ve zvyku,
proto mi odpusť můj nedobrý styl.
Však doufám, přijde vhod prokletým básníkům,
jichž verše opojné kdys též jsem pil.

Plnými doušky jsem užíval vzletných slov
jak kapek léčivých, hořkých však chutí...
A zvadlé květy zla nosil jsem na hřbitov
pod vzrostlé kaštany, jež k úctě nutí.

Já usedal tenkrát často podle rovu
a vzpomínal... Západ slunce tonul v červené...
tichem uctil jsem památku Baudelairovu
a pomodlil se za Vaše duše, Verlaine,

ano a Rimbaude... Vy blázni zasnění,
co psali jste pro bohy, nikoliv pro lid.
Ale co psali... Vy žili jste své básnění!
A cedili krev, již nelze jinak prolít

než slovy, větami, melodií hlásek...
Budiž Vám lehká zem! Dnes v době pilné orby
převrací pluhy lán Vašich snů a lásek.
Čas v cáry rozerval nám odkaz Vaší tvorby.

Hle, luna záludná směje se na náš svět.
Toť sezóna v pekle svatých artefaktů.
Přichází nemoc zlá – zhoubná lepra vět.
A mor slov bezduchých píše parte faktů...

Hlavní role

Odcházím zvolna z jeviště –
v mé roli není víc co hrát!
Divák se těší na příště,
že přijde mě zas vypískat...
Jenomže žádné příště není!
Už v téhle hře já navíc byl.
Ten kus má titul „Odcházení“...
... a Režisér to pochopil.

Závěr -Baladického rozjímání Sierra Pierota..

-
Pierra zamrazí...
A znovu se mu vybaví
jeho život plný smůly.
Abstraktní obrazy
(které dosud neprosluly)
a vtipy, které nebaví.

Snad za černými brýlemi
skryje své slzy (každou zvlášť)...
Snad. Nikdo nejsme nevinný!

Svět bývá krutý chvílemi –
stačí si přečíst noviny:
Násilí. Vraždy. Závist. Zášť...

Jsme v zoo světa exempláře
tak bezcenné v svém výběhu,
v němž kdosi půdu otrávil...

Co Filip Sličný pro templáře,
to pro nás život připravil!

Zní hořký pláč v tom příběhu...

6)
Proč krása trvá jenom chvíli,
čas na kolena sráží ji?
Což splatit musím kratochvíli
každičkou, co zažiji?
Jen jednou slunce vykvetlo...
Ten den se lásce zaslíbil,
a já směl doufat v klidný čas.
Pak z temnot vyšel na světlo
stín Sváru. Vstoupil mezi nás...
-------------------------------------
S minutou další delší byl.

Už ani ptáci nekřičí
bolestí. (Ach, nářky plané...)
Tři pouliční baviči
kutálejí slzy slané
po tvářích svého publika
jak horké soudky vína...
Šašci se kopou do zadků
a dav se smíchem zalyká...
Vše zdá se býti v pořádku:
Ty – krásná Kolombína,

já – křivohubý Pierot,
co hloupé žerty tropí...
Tvůj pohled bodá jako hrot
– hrot Longinova kopí –
však smrt stále nepřichází,
jen utrpení roste
jak kříže na Golgotě.
Kamení slov ve při hází
zas ústa tvá... Snad posté
přemítám o životě…

Myšlenky na návrat
čas sváže do kazajky
pro blázny. Přišel zvrat –
kamínky do mozaiky
zapadat přestaly…
– Dnes už dobře víme,
když srdce ztvrdla v mramor:
Je bůžek nestálý
osleplý střelec Amor!
Tedy se rozloučíme...

7)
Nikdo z nás neví kam
půvaby dávných let
odnesly vody Seiny…

Jen stěží unikám
smutku té prázdné scény…

... Raději nemyslet
na život zkažený…
… tak plný zklamání...
Na týdny smutků zlých...

Vzpomínám na ženy –
lásky let minulých,
a zlé sny zaháním
na schůzkách s anděly
v kiosku upomínek,
kam docházím dnes denně.

Život? - Sen probdělý.

A milování v ceně
zájezdu do vzpomínek.
« Předchozí 1 2 Další »