Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka.
https://soundcloud.com/ondrus-double
Sám a sám
Vzpomínky umí lásku prohnat tělem,
Jak kulka smrti naší bdělosti,
Vzpomínky láskou postele stelem
A vzdáváme se volnosti.
Vzpomínky nepláčou,ale sedí pevně,
Kam posadíš je bez hnutí.
Vzpomínky nedrž v křeči pevně,
Na trati opratí se neztratí.
Koukám na lidi kolem sebe,
Míchají se v nich ty ,co znám,
Na lásku nemyslet,jen za ní běžet,
To někdy lidi nevnímám.
Přihnu si z lahve trochu rumu
A potom sním a vzpomínám,
To opojení z moře šumu
Vnímám jen když jsem sám a sám.
Už ani
Už ani porno - už mě nebaví.
Už ani panáky s kámošem.
Už ani hamburgery.
Už žádný drogy světa.
Cítím se nějak moudře.
I trochu umělecky.
Už ani porno - už mě nebaví.
A žádný kovbojky a indiánky.
A ani vetřelci a větrníci.
Už mě to nebaví.
Prodal jsem televizi, rádio
a všechno elektrický smetl jsem pod zem.
Už mě to nebaví strkat do zásuvky.
Už ani knížky - už mě nebaví.
To co se dočtu - to mi vyčte někdo zas.
Knihovnu vyhodil jsem letem světem.
A z toho žalu zpil se pod obraz.
Všechny ty knížky,co mi četla máma,
snažím se najít v sobě.
Vláčná
Poblázněný kůň lítá v ohradě
A jen se na něj dívám,
Nedám mu napít,
Ni ovsa žrát,
aby klid nabyl v jeho duši.
Rád totiž dívám se
na to co utéct chce
z tohoto života,
když vláčen jsem
vláčen životem.
A snad se i zdá zvláční,
že v takovýchto myšlenkách
pádím na hřbetě koně,
jak na myšlence lásky.
Vláčeni životem se jednou rozvláčníme.
Neviditelné tramvaje
Jsem v téhle studené vodě příliš dlouho sám
a po dechu lapám.
Nedovedu odhadnout,
kdy si obléct sváteční košili.
Lidé umírají, ale zaplať pánbůh se i rodí.
Milovat je smrt a nenávidět také-to je život.
Dopolední zácpa na nuselském mostě
a nikdo se nedrží plotu.
Vypadám snad jako revizor?
Když s notýskem a tužkou odpočívající
Sedím v tramvaji a píšu ódu pro radost.
Vypadám snad jako pytel brambor?
Pro někoho lehká strava na tisíc způsobů.
Ve středu jedu do Hamburgeru
Byl les ba!
To je Francouzky?
Byl lesba...
Jdeš taky dneska na skupinu?
Erekce
Kdyby tak všechna lidská erekce
Vletěla bohu do prdele
Náměstí – v něm kostky kameníků
Prodavač plný díků
Mé díky v popelníku
Všechno tu jaksi uniká
Nic není pro mě zdá se
Močení na terase
Však dětské křiky přehluší
Derou se jemně do uší
Ty batolata učí nás
Mi jsme však slepí
Jak zvíře hnané stepí
A hledáme si jiné důvody
Ke smíchu ,k pláči,ke mračení,
Jelikož jakákoli erekce
Bohu dík nemá korekce...........
Neděle
Sklenice rozseté po stole,
Jak miny na bitevním poli.
Dnes je jedno jakou zvolíš,
Každá tě skolí,
Je totiž sobota a práce je pro voly.
Krátká báseň
Asi budu navždy sedět v hospodě,
než něco pochopím
a když to pochopím,
tak v náhodě
to uchopím
a pak se utopím.
Dědictví
Tu lítost mám po matce
A chlad po otci,
Což je jako být v oprátce
A neumět si pomoci.
Chtěl bych být bubeník,
Za všechno říkat dík,
Lítost je kapesník
A chlad ocele dýk.
Rozplynulá
Mám chuť se zhulit,
zčadit pod obraz
a vrásky ženy milovat nadoraz.
Mám chuť se štvát
za pachem pustou nocí,
bičovat měsícem tmu po jejích bocích.
Mám chuť se zhulit
a jako pes se zpráskat
a zemi laskat a lásku lačně laskat.
Mám chuť se vážně
rozletět jak střelnej prach
a vylejt se jak arma-beton
a bejt na prach
a válet se a pokálet,
všechno vyměšit
a pak se mejt.
Skočit do hajzlu
a bejt splachovadlem.
Mám chuť se zhulit, vřískat, pískat, ječet,
mám chuť tu brečet a pak jít na chat
a tupě čumět, nemoci umět
dotknout se nemoci.
Rozbíjet se a zase zcelit,
tak jako vlny na pobřeží,
tomu se nedá čelit,
když se chceš zhulit a rozplynout se.
Holobrádek (povídka)
Jak už to na tom světě bývá, tak jako každé ráno, tak i to dnešní jsem zavítal do koupelny, abych si vyčistil zuby. Kouknu do zrcadla a co nevidím!!! "To není možný!!!" projde mi mezi zuby. Strnule zírám do zrcadla na svůj obličej. Odhazuji kartáček a zběsile si ohmatávám bradu. "Fousy!!! Skutečně!!!" Pro jistotu se prohlížím ještě ve zbývajících dvaceti zrcadlech. Všude to samé!!! Pomalu s hlavou vzhůru stojím u největšího zrcadla a pozoruji zarostlou bradu. Špulím rty a ukazováčkem si přejíždím knír. Prohrabuji se čerstvými vousy jako starý zarostlý námořník a podvědomě se usmívám. A ty krásně zarostlé tváře!!! Neustále si fousy přejíždím prsty. "To je špička!!" S těmito slovy běžím v županu do pokoje, kde mám na nočním stolku přípravek, který jsem včera večer před spaním použil. Nevěřícně zírám na krabičku - Mister Micado. No to je super! To budou chlapi čumět! Rychle se oblékám, abych byl jako první v baru U trychtýře. Ještě prachy, něco na čtení, cigára, nazout boty a ven!
Dveře práskly a beru schody po třech, abych už byl na ulici. Rozjařený úsměv mě ale náhle opouští, opouští mě náhle vše a stojím jak přimražený u domovních dveří v jejichž skle vidím svou vyjevenou tvář a v uších mi ještě dlouho zní to bouchnutí dveřmi...Klíče!!! Čerstvé dopoledne a naši se vrátí až zítra! Ach bože! Zírám vyděšeně do skla ....................................... kdyby jenom klíče!!!
(Zvolna se dobelhal do baru, kde sedí snad až do dnes.)
