Tomáš Calcath Mikolajek
(*1986) Ostravský básník, rytíř, altruista i bojovník romatické duše se zálibou v black metalu a kočkovitých šelmách. Vlastním jménem Tomáš Mikolajek - obhospodařuje svou doplňující přezdívku jednou za čas – před tím časem byl Calcath Nemocný. Dosud nepublikoval, mimo novin a časopisů denního tisku. VÍTĚZ A REGENT POESIE V TURNAY KRÁLOVNY POESIE 2019!!!!
https://www.facebook.com/jejich.calcathea
Moucha
Zahlédl jsem jednou mouchu
na okraji palouka
co uvízla v krásné síti
nažraného pavouka.
Obalil ji pavučinou
mrskala se, bzučela
a po chvíli v pavučině
ztrácela se docela.
Pavouk ji pak omotanou
zcela živou opustil
aby mohl, až hlad přijde
zas se najíst. Nabrat sil.
Tolik je tam podobného
společnost jak vypadá
jak na lidi bezmoc, smutek
z hůry těžce dopadá.
Bezbrannost se závislostí
to je krédo! Dnešní svět.
Všichni žijí, aby žili
neslyšet a nevidět.
A hlavně též nebýt vidět
jako ovce v řadě stát.
Tak čekáme na popravu
pravdu vůbec nechcem znát.
Většina z nás ani neví
šťastně ráno vstávají
V politiku, v bohy věří
naděje se nevzdají
Jak ale smutku bránit?
Když zatajit jak nemají,
že jsi moucha v pavučině
a čekáš, až tě vysají.
Srna
Postřelená srna utíká do polí
a stále tváří se, že ji to nebolí
v srsti té zeje jí, rána dost veliká
pomalu stmívá se, a hůř se utíká.
Do trávy krůpěje krve z ní kanou,
musí teď spočinout, snad někde stranou
na kraji lesa si v poklidu ulehá,
ránu si olíže, na štěstí spoléhá.
Ze smrti obavy příliš si nedělá,
přijdou snad vlci, či medvěd ji dodělá.
Tak přece příroda s vysokou účtuje
navíc to zranění šanci dost zvyšuje.
A slyší z dáli to vytí, jak krutý smích
vůbec však netuší, že jen psů vesnických
A srnčí mysli se zmocní hned panika
zraněná vstává a dál lesem utíká.
Netuší, že vlci u nás už nežijí.
Je však zde nových pár nástrah co zabíjí.
Na cestu vběhla, když prchala ze všech sil
a byl to auťák, co všechno to ukončil.
Malíř
Já už jako chlapec malý,
či později světa znalý,
na malíře žárlíval.
Lákala mě schopnost lidí,
zobrazovat co kdo vidí.
Záviděl jsem, ne se rval.
V hlavě měl jsem slušný zmatek,
talentu byl nedostatek,
umělcem já chtěl se stát.
Musím najít cestu jinou.
Snad to půjde těžkou dřinou,
jednou budu malovat.
Koupím štětec, barvu černou,
přítelkyní bude věrnou,
uzamknu se ve snech svých.
Barvy kryjí všechno shnilé,
pravdivé je černobílé,
svět přízraků podivných.
A s úsměvem na své líci
pořídím si brokovnici
abych bránil dílo své.
Čmáranici co jsem stvořil
snad abych se ženám dvořil
v této době šedivé.
Tak maluji ve svém smutku
pár vysněných chrabrých skutků
barvou černou, jedinou
člověk co se nedopustí
za života hanebností
nemůže být hrdinou.
Až zůstane smutek všude
Obraz tady po mně zbude.
Nádherný, sic krvavý.
Budu sedět u zdi spící.
Sám jen se svou brokovnicí.
Budu téměř bez hlavy.
Myšička
Vázala myšička mašličku,
kolem svého krčíčku,
na kdovíjakém rendlíčku
dřív vařila by kašičku.
Vzpomíná na myšata malá
ty které v noci zahřívala,
kašičku by jim ráda dala,
Jen kočka je dnes posnídala.
Ačkoli myš to možná ničí,
a smutek v jejím srdci klíčí,
a osud myšat se vám příčí,
Zašla by hladem chudák čičí.
Kdyby myšata nepožrala...
Pes
Zabouchli dva lidé psa
kdes na parkovišti
překvapení čeká je
při návštěvě příští.
Zavřeli tak v autě psa
bez jídla a pití,
v létě v černé audině
a šli nakoupiti.
Rychle stoupá teplota
pes se zadýchává,
na sklo škrábe tlapkama
smutně hlavou mává.
Též se snaží zúročit
zkušenosti cenné,
klikou zkouší otevřít
dveře uzamčené.
Je šance, někdo všímavý
půjde kolem asi,
kdo okénko rozbije
smutné zvíře spasí.
Jenže cesty osudu
byly tehdy jiné.
Vlivem lidské hlouposti
šelma v autě hyne.
Majitel by zasloužil
dostat přes papulu,
jen když si pes v aut'áku
tak máš prostě smůlu.
