Nacházíte se na stránce: Autoři / Ondřej Linhart

Ondřej Linhart

(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola. 

https://soundcloud.com/ondrus-double

Konečná

Nemám rád rýmy ,
přiznám se ,
radši mám šprýmy ,
přiznám se.
Ty totiž tolik nebolí
a života jsou znakem.
Co ale s tím ,
když zasáhne tě
kulka s prachem?

To pak buď rád,
že necítíš to
a srdce se smrtí
potácí se jistou ,
tak hlavně ,
že máš duši čistou.
Snad uvolníš i dalším místo.

Praha ráno

Město je ráno
nahé čisté děcko,

bliká semafory
tváří se spokojeně.

Hodiny po dlažebních kostkách,
věže a sochy
stojí vstříc.

Děti spí, ženy sní,
ale válka je stále ve střehu.

Svíce hasnou
pod vycházejícím sluncem.

Schody a ulice
jsou připraveny
pro první chodce,
- v peřinách sílí
v jitřním paprsku.

Ti poslední
ne a ne trefit domů.

Prvotřídní univerzitní báseň

Protože osobní zájmena
jsou letadla ve výšce ,
chodím do školy v Ruzyni.
Tím nemyslím ,
že když vařím
podle kuchařky ,
musím umět číst.

Ranní procházka

Na zádech táhnu kabát
s lahvemi.

Boty si hrají
na otvírání starých dveří.

Má huba,
jak šálek horkého čaje
kouří k oblakům,
aby jich bylo víc.

Večer bude pršet..

Velká přestávka

Přilepen žvýkačkou
na okenním parapetu,
houpu se na školní chodbě.

Zatímco každou minutu,
s prsty držícími
velmi jemně
brčko
mezi plechovkou Coly
a tvými do třešní sladce rozkousanými rty

koluješ ..
koluješ kolem mě…

Rekonstrukce

Ten den jsem se z práce vracel opravdu brzo.Podzim byl opravdu v oněch dnech nádherný, ale ten den jsem se cítil zralý, jako starý potlučený barák před rekonstrukcí. Ráno jsem hodlal vylézt s novou fasádou. Zkrátka, kdo by se v ten unavený listopad netěšil do vany smít hříchy oněch roztoužených dnů nabitých služebními cestami.
Oklepal jsem řádně obuv a zazvonil. Když nikdo dlouho nešel otevřít, uvědomil jsem si………no jo, vždyť si vzala taxi ještě v noci, no jo, asi pro to měla vážný důvod. No nic, rychle do vany. Sakra! Vana přetéká nádobím.
Oblékl jsem se, ponořil ruce do vany a začal zjišťovat, co se dá všechno využít, když si chce člověk občas uvařit nějakou tu baštu pro patnáct kamarádů v pokoji. Vzal jsem do ruky sprchu a představil si krásnou holku v myčce. Když mi ho umyla a auťák byl zase jako nový, mohl jsem vyjet. Vykoupaný, doma uklizeno, jel jsem za přítelem do divadla. Nikdy jsem nevěděl, co tam přesně dělá. Někdy byl na jevišti, jindy v hledišti, někdy osvětloval, nebo uklízel, ale dnes měl být údajně ve zvukařské kabině.
Cestou jsem se stavil ještě U Světlušky. Všichni sledovali fotbal a zítra je všechny bude určitě bolet za krkem. GÓL! Vždycky se šíleně leknu, až sebou trhnu, ponořen do vlastních myšlenek o ženách z dob Napoleona…Všichni řvou, nadšením pískají a objednávají panáky na oslavu. Připíjím si, fajn, ale už mažu.
Divadlo je zrcadlo jednoho režiséra, pár herců a spousty lidí kolem. Přicházím k divadlu….V Rekonstrukci, co je to za název? Sál je na cimpr-campr a místo diváků zedníci. Pijí pivo a křičí na zaprášenou televizi tam, co bývalo jeviště. GÓL,GÓL! Polknu a mažu parkem domů. Snad ve všech oknech bliká televize. Z hospod a barů se ozývá burácení. Zvedám klopy, začíná pršet. Auto vem čert. Zrychluji krok. Ještě chvíli á už odemykám. Někdo je doma. Že by se vrátila. No jo leží v posteli a kouká s brambůrkami v puse na televizi. Věším mokrý kabát a přemýšlím jestli má vůbec smysl o ženách přemýšlet. Zamrazí mě, když najednou vidím její tělo jen v kalhotkách, jak odkrývá peřinu…. vyskakuje z postele….začne mě s neskonalou vášní objímat a mé pravé ucho začíná rozpoznávat její mělký hlásek z tisíckrát se snad opakující věty: Miláčku GÓL!!!

Slepý příběh o nahém chlapci, který kouřil v mraveništi

Lehl jsem si jednou celej nahatej do parku a zapálil cigáro. Všichni kolem kouřili a tak jsem se mezi všemi ztratil - byl nenápadný.
Být nenápadný je v celku výhodné, protože nikdo nepozoruje vaší nahotu. Už už jsem skoro dokouřil, když cítím po celém těle nepříjemné mravenčení. Prudce vyskakuji v celém tom vytržení do jiného příběhu. Jak se tak rozhlížím po parku, je vidět, že výběr tu je vskutku pestrý. Tak například příběh žonglujícího chlapce, nebo příběh osamoceného chlapce hledícího do korun starých javorů či podobný o osamocené dívce s kaštanovýma očima, jenž upírala svůj zrak do větví kaštanu, pohupujících se ve větru, příběhy spáčů, milenců, cyklistů, hráčů s létajícími talíři a míči, pěvců, kytaristů, kroužků debatujících o politice, sportu, umění cestování s jednou cigaretou – příběh o alkoholických akrobatech a nebo ten o lavičce s maminkou + kočárek či legendy o běžcích, malířích, posluchačích hudby, vášnivých čtenářkách, vzrušených osobách, o chlapci, který se přibelhal se starou velkou basou na svých mladistvých bedrech a pak se na ní učil hrát, o obchůzkářích s drobnými požadavky, o cestách, stromech, květinách a zvířatech kolem všech těch podvečerních letních lidí i v nich nebo o romanopiscích či básnících, fotografech, zbloudilých duších, tančících bláznech a vyvenčených psech. Rozhodl jsem se a prudce vyskakuji v celém tom vytržení do příběhu o nahém chlapci, který kouřil v mraveništi.

Voháknout se jak lord

Voháknout se jak lord ... hákovat,
čekat na kafe, až vystydne
a přitom vychladnout,

přijít do práce pozdě
a tvářit se , že přicházíte v pravý čas.

Pracovat do zblbnutí,
že už ani nevíte, co je to vlastně práce.

Jako malej jsem se snažil myslel,
že práce je : Vykopat velkou jámu
Táta mi to nějak naznačoval..
Myslel jsem ,že budu chodit do práce psát básničky.
Vždycky to tak cítím,
ale přijdu do práce a básně se ukládají k noclehu
v pelechu z medu a tepla v lůně mé první lásky, kde se klube
naše spolčení, naše dítě....za tři měsíce !!
..jaký bude mít hlas?
Naše první dítě..

Mí světlo je monitor
a uši přecpané reklamámy.

Kdysi jsem se ptával větru:
A nemůžeme už někdy umřít?
To jsem asi začal chodit do práce.

Mám strach,
že někdo , koho mám rád zemře...
....asi vypnu to rádio....
stejně nikoho neposlouchá

Jsem tě hodný?
Jsem těhotný..
a zdává se mi jak někde a všude se odrážím od země na kolečkových bruslích a před sebou držím kočárek,
nebo vozík z Delvity ...?......

Star

Ještě nejsem tak stár,
ještě nejsem ta stár,
aby mi holky
nahoře bez nosily pivo.
Leč stalo se.
V hospodě modliteb
nekuřácký salonek,
skupinky opálených lešenářů.
Ona také opálená až na stehna
a ta stehna proklatě nízko u boků.
Pozor schody!!!
100 procent mužů a rumů.
Pomůžu mu domů
a na oharku zbylého dne
z bílého domu
ozve se
Kurva tady je tma jak v prdeli!
Montérky s nápisem vlastní firmy.
Už dlouho nejde bůh
na hoře bez utrpení.
Jaké mít štěstí s hospodou bez obsluhy.
Jaké mít štěstí s oblohou bez hospody.
Á už je to tady a všechny vnady.
V hospodě nahoře bez boha
čekám na svojí holčičku,
až přijde s těhotenskou knížkou.
Všem tvrdnou bradavky
a mozek měkne .
Dnes jsem si rozbil hlavu a jedu z nemocnice.
Né - moc tam mají
a z lásky laskavce.
Opuštění muži,
nepřítulné holky,
přítulné pilulky
a otec Homér v TV.
To náhlé oživení ducha,
tancuji strečink v TV.
Čekatel na otcovství,
temná ulička v pasáži města,
pocit, že ti každou chvíli někdo něco štípne.
Než vychladne káva
narodím se v komunismu,
přežiju kapitalismus
v podobě češství
a usnu v bruxismu.
Bílý trička mi neslušej.
Za 4 minuty jí zavolám.
Moje první fousatá pusa byla s tátou.
Dám si sodu!!!

ŽÁROVKA

Až jednou vlákno praskne mi,
nebo snad sklo kolem mě roztříští se,
to budu ležet na zemi
a já konečně rozsvítím se….
« Předchozí 1 14 26 36 37 38 39 40 41 42 51 Další »