Viki Shock
(*1975) Básník a prozaik (vlastním jménem Viktor Pípal) se narodil 8. dubna 1975 v Praze. Absolvoval Střední technicko-strojní školu, poté pracoval jako mechanik, sanitář, knihovník, vrátný. V letech 1998-2004 byl zaměstnaný jako asistent produkce v České televizi, v současné době korektor. Kromě poezie se věnuje i výtvarné tvorbě, zejména fotografii a koláži.
http://vikishock.blogspot.cz/
Obr
Jedné letní noci na rozhraní Libně a Vysočan, kousek od hospody s kouzelným názvem Pohádka, ležel na chodníku osvětleném lampou obrovský chlap. Na výšku měřil asi tři metry a jeho nahoru a dolu se pohybující se panděro připomínalo sopku před výbuchem. Obr hlasitě chrápal, škytal a říhal. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem šel k zahrádce před Pohádku, kde seděl můj dvoumetrový a silný kamarád Volman, jenž kdysi závodně boxoval, a upozornil jsem ho, že kousek od něj se nachází mnohem větší obr než je on. Volman ale mazal s kamarády karty a nevěnoval mi mnoho pozornosti. Potom se ten třímetrový obr vzbudil, zvedl se a kráčel směrem k nám. Ne že bych se obra přímo bál, ale přece jen jsem nevěděl, co od něj mohu čekat, a tak jsem zvolna ustoupil do ulice za roh, kde jsem zalezl do nejbližšího domu. Vylezl jsem až na půdu a opatrně jsem vykoukl ven vikýřem. Na balkonu protějšího domu stál ten obr a zvučným hlasem recitoval: Já jsem obr, mám modrou hlavu a zapomněl jsem morseovku… Další jeho slova se mi v sluchu proměnila přímo v rajskou hudbu. Bylo to velmi líbezné a konejšivé.
O důležitosti strachu pro lidský život
Svědila mě hlava. Sáhl jsem si do vlasů a něco nahmatal, něco živého. Podíval jsem se na to a vyděsil se. Byla to velká, krví a mastnotou nacucaná, veš. Zhnuseně jsem ji odhodil a počal si prohrabávat kštici. Odporně velké vši a hnidy opadávaly ze mě jako plody z ovocného stromu. Zezadu na mě někdo rozkazovačně zakřičel. Ohlédl jsem se a spatřil svého bývalého nadřízeného. Chtěl, abych mu našel jakési důležité dokumenty. Zachvěl jsem se při zjištění, že jsem opět zaměstnán v té příšerné společnosti vymývačů mozků, kde jsem promarnil mnoho let svého života a ze které jsem před nedávnem na vlastní žádost odešel. Neustávající svědění hlavy mne znovu donutilo sáhnout si do vlasů a tehdy jsem se probral v jisté hospodské místnosti uprostřed kamarádů z mokré čtvrti. Právě zde probíhala debata o tom, co je v životě pro člověka nejdůležitější. Ke svému údivu, aniž jsem chtěl, přihlásil jsem se o slovo a jako úplný kazatel přednesl velkolepou řeč na dané téma. Sám sebe jsem slyšel, jak hřímám, že hnacím motorem lidstva jakož i každého jedince zvlášť je strach. Ano, strach je v našem životě to nejdůležitější, bez něho bychom se neobešli. Bez něj bychom neměli žádné války a tudíž ani pokrok, kulturu a historii! Kde bychom byli bez ustrašených prďolů, kteří někde v koutcích kumbálů vymysleli lomený oblouk, knihtisk, dynamit, sadomasochismus a pracovní týden? Kde bychom byli bez tohoto základního pocitu strachu ze smrti, který jediný nás nutí konat velké věci v tomto příšerném světě? Celá společnost na mě mlčky a vyjeveně zírala. Byl jsem zřejmě za blázna. Sám jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo. Přece jsem neměl v úmyslu vykládat tu něco takového. Z rozpačitosti jsem si prohrábl vlasy a plná hrst gigantických vší a hnid dopadla na stůl. Můj bože, pomyslel jsem si. Jsem prozrazen, já třasořitka!
slowdive
poklidně
pozvolna
pomalu
pomaličku
pomalounku
lenivě
loudavě
hlavně však
ospale
zahloubat se
zahloubat
do prachových peřin
pak ponořit se
hluboko
hluboko
hluboko
v sebe sama
a tam…
…slintavě snovat sny
rozkoší kanit si
na polštář
kanit
kanit
a kanit
půlnoční rapsódie
obrovská oranžová mandarinka
ozařuje půlnoční řeku
pod starým železničním mostem
na níž se tiše pohupují labutě
vlivem tmy černobílé
světla lamp z protějšího nábřeží
mihotají se v dlouhých
barevných stínech
na poklidném a temném
zrcadle hladiny
po nebi pluje mořský koník
na jeho hřbetě sedí hajaja
něžně si pobrukuje
dětskou ukolébavku
o maličkém princi
její melodie zní tichem
téměř neslyšně
na vycházce
kráčel z kopce pozpátku
s někým si mne spletl
a pozdravil mě
země byla opravdu kulatá
vzduchem plula ženská pozadí
hukot mořského přílivu sílil
a sílil…
somnambulův pád do věčnosti
spát při otevřeném okně
snít s otevřenýma očima
to se nevyplácí
zavání to silným pudem sebezáhuby
spát s otevřenýma očima
snít letní nocí
snít o snídani
snídat sen
a pak padat
zvolna padat
padat hluboko a rychle
přímo závratně
spát s otevřenýma očima
otevřenýma doširoka
na dlažbě pod oknem
rudý úplněk
obezděný temnotou ducha
trávil jsem své tělo jedy
a trápil svoji mysl
za tyto hříchy
byl jsem odsouzen
k utnutí pravé ruky
probuzen štěkotem psa
osvobozen tak od trestu
vyhlédl jsem z okna
nad městem visel
obrovský rudý
měsíc v úplňku
night life
opuštěný dvůr
mezi opuštěnými domy
za noci beze hvězd
osvětlen úplňkem
přichází zavalitý muž
zrzavec
asi padesátiletý
něco s sebou vleče
snad soudek či kanystr
zdvíhá to nad sebe
polévá se něčím
důkladně
od hlavy až k patě
pokládá to na zem
pak drobný
krátký pohyb obou rukou
prskavý zvuk
a muž se v tu ránu rozzáří
jak vzplanuvší vánoční stromek
o štědrém dni
křiku není slyšet
ohnivec vybíhá
po zchátralém schodišti
do nejbližšího torza domu
otvory po oknech je vidět
ohnivý tanec v domě
na opuštěném dvoře
alespoň na chvíli
je zase živo
v hospodě
v hospodě
přede mnou u stolu
na lavici sedí či stojí
muž bez rukou i nohou
muž trup
prostovlasý
buřinku na věšáku
oblečen v černé sako
před sebou sklenici piva
pochechtává se opilý
kumpán ho zvedá
vzduchem s ním hází
pár kapek moči
z trupíka odlétá
na lavici se vytvořila
loužička
netopýr s lidskou hlavou
velký netopýr s lidskou hlavou
létá zubní ordinací kolem dokola
kdepak
není to ordinace
je to byt jednoho známého
ba ne
je to zubní ordinace
a létá v ní kolem dokola
velký netopýr
s hlavou jednoho známého
ale kdeže
je to byt jednoho známého
připomínající zubní ordinaci
a v ní kolem dokola
létá má hlava na těle netopýra
a jeden známý
se zubní ordinací místo hlavy…
